Divadelní noviny > Rozhovor

Roman Janál: Když zpívám, necítím se jen zpěvákem

Někdy v roce 1997 jsem zašel do Státní opery na Lohengrina. Není úplně nejlepší vizitkou, když vás v této opeře zaujme pouze Hlasatel. Ten však stál za to. Řekl jsem si, že si to jméno musím zapamatovat. A dobře jsem udělal. Ten mladý baryton se jmenoval Roman Janál. Když se zpěvák povede, ví, že je moudré dělit svůj čas mezi jeviště a koncertní pódium. Roman Janál se povedl, a proto se věnuje komorní písni se stejnou náruživostí jako opeře. Pro Divadelní noviny však musím, ač nerad, tu nedivadelní polovinu jeho umělecké bytosti odstřihnout.

Co vám zpívala maminka v kolébce?

U nás byla přes písničky spíš babička. Maminka byla nucena po rozvodu s otcem živit mě sama. Mou rodinu tehdy tvořily tři ženy: maminka, její sestra a babička. A ta mi zpívala slovenské lidovky, hlavně Láska, bože láska, gde ťa ľudia berú?. Tou jsem byl odkojen. A také pořád pouštěla starou lampovku. Odtud se linula samá opereta nebo hudba jejího mládí, český swing třicátých, čtyřicátých let, František Kryštof Veselý, R. A. Dvorský. Měli jsme doma takový ten starý gramofon, co se natahoval ručně. A mojí nejoblíbenější zábavou bylo pouštět si na něm desky, když už jsem konečně dosáhl na kliku.

Mluvíte dokonale česky, ale vaší mateřštinou je slovenština.

No ano, jsem Slovák z Trenčína. Ale po tatínkovi mám i moravské kořeny. Rod Janálů pocházel z Lipníku nad Bečvou a z Holešova. Když mi bylo patnáct, odešli jsme do Plzně, kde jsem začal studovat housle na konzervatoři. V mých čtrnácti letech se maminka znovu provdala, za Jindřicha Durase, profesora klavíru na plzeňské konzervatoři, a to byl člověk, který mi v životě dal mnoho. Když jsem se potřeboval svěřit, vždycky tu pro mne byl. Stejně jako dnes je tu vedle mě, a pro mne, má žena, a mé děti. Zdroje, z nichž čerpám svou životní jistotu. Stejně hluboké a nevyčerpatelné, jako je má víra v Boha.

Jak dlouho jste hrál na housle?

Už od pěti let. A nelituji toho. Housle pro mě byly důležitým atributem pro můj další umělecký rozvoj. Dodneška z toho čerpám. Na studentská léta v Plzni vzpomínám velmi rád. Nejen můj otčím, ale i můj pan profesor houslí – Miloš Macháček – mi dali do života spousty rad a postřehů.

Na konzervatoři jsme si vedli takový sešit, kam jsme si zapisovali, jaké koncerty jsme navštívili. A já to měl hodně zaplněno, chodil jsem na všechno, mimo jiné do městské knihovny, na přednášky zajímavých osobností – například profesorky Vlasty Bokůvkové a hudebního vědce Antonína Špeldy. S nadšením a pravidelně jsem chodil na abonentní koncerty plzeňského rozhlasového orchestru a také do plzeňského divadla J. K. Tyla.

Učaroval mi šanson

Jak se tedy vůbec seběhlo, že jste se nakonec stal operním pěvcem?

Ale já jsem nejdřív vůbec nechtěl zpívat v opeře. Mým největším vzorem byl už od mých devíti let Tom Jones. A později mi učaroval šanson. To všechno začalo na školním lyžařském zájezdu. Sedával jsem tam v kantýně, spolu se svou první platonickou láskou, a ke snídani, obědu a večeři nám majitel rekreační chaty pravidelně pouštěl Hanu Hegerovou.

Strašně se nám líbila, i když jsme netušili, že se těmto písničkám říká šansony. Ke třináctým narozeninám jsem dostal krásný dárek: její dvojalbum. Pak přišla Mireille Mathieu, Charles Aznavour, Gilbert Bécaud, moje největší láska – Jacques Brel a samozřejmě Edith Piaf, jejíž LP mi koupila zase druhá babička.

Jaké jsou vaše operní vzory? Kdo formoval váš vkus?

V šestnácti jsem poprvé slyšel Traviatu s Plácidem Domingem a Ileanou Cotrubas a byl jsem z toho celý pryč, stejně jako později z Bohémy, kde zpívali José Carreras a Teresa Stratas. Cítil jsem, že takhle chci zpívat. A když jsem slyšel Piera Cappuccilliho, bylo rozhodnuto. Ale ta řada jmen by byla mnohem delší. Renato Bruson, Tito Gobbi, Robert Merrill, Giuseppe Taddei, Ettore Bastianini. Každý z nich byl pro mě zdrojem inspirací.

Až na Merrilla samí Italové. Ale vraťme se k vašim začátkům.

Často vzpomínám na moji paní učitelku zpěvu v Trenčíně – Anitu Sýkorovou, která mě podporovala nejen ve zpěvu, ale i v houslích, přestože byla přesvědčená, že jednou u divadla stejně skončím. Tvrdila, že mám nejen hlas, ale i herecký talent, a že bych to měl zúročit.

Významným momentem pro mě bylo vítězství v celostátní pěvecké soutěži v Bratislavě v roce 1978. Byl jsem tehdy mile překvapen. Předsedou poroty byl doktor Janko Blaho, který za mnou po koncertě vítězů přišel, spontánně mě objal a pravil: Z tebe bude, Romane, jednou výborný zpěvák.

A nepřišlo vám to líto, takhle ostře přehodit výhybku na zpěv, po tolika letech?

Nepřišlo. Nevnímal jsem to jako ostrou změnu, šlo o můj další přirozený vývoj. Dodneška rád poslouchám nejen operní tvorbu, ale i symfonickou a komorní hudbu. Necítím se jenom zpěvákem. I když zpívám.

Dalším důležitým předělem byl koncert, na kterém jsem vystupoval nejen jako houslista, ale taky jako pěvec. Tehdejší ředitelka plzeňské konzervatoře mě totiž požádala, abych na koncertě i zazpíval. Vybral jsem si tři Cikánské melodie od Dvořáka a árii Oněgina. Na základě tohoto vystoupení jsem dostal od krajského výboru školství nabídku odjet studovat do zahraničí. Přesto jsem ale nadále hrál ve školním orchestru, vystupoval s kvartetem a od pátého ročníku jsem začal učit malé děti na housle, byla to tehdy obligátní součást studia.

Po absolutoriu konzervatoře jsem odjel studovat zpěv na Hudební akademii v Sofii.

Myslím, že jste vybral dobře. Jejich pedagogika byla na značně vyšší úrovni, než byla a je ta naše.

Bezpochyby. Hlavně pokud jde o bel canto a vůbec italskou operu. Bulhaři mají nějak k tomu stylu blíž než my.

Mají k tomu stylu blíž. Itálie je jejich kolébka, tedy pokud jde o operu.

Ale tady v Praze mě od toho všichni odrazovali. Říkali, že mi v Sofii hlas jenom pokazí.

No právě.

Až na Karla Bermana, jehož jsem si velmi vážil jako kumštýře, a ten mě utvrdil v tom, že jsem se rozhodl správně.

Asi ne náhodou to byl právě Berman, který jako jediný odpovídal Siepimu italsky, alespoň v recitativech – Cesare Siepi zpíval na Pražském jaru 1965 Dona Giovanniho, v inscenaci dávané samozřejmě v té době ještě v českém překladu.

V pěveckém školení na akademii v Sofii nás vedli ke komplexnímu vnímání textu a hudby. Což znamená nejen krásně zpívat, ale je nutné také sdělovat obsah a text. Jazyk a vůbec pozornost ke slovu, výslovnosti, poetickému obsahu by měly být jedněmi z priorit.

Originál je prostě originál. A překlad je vždycky dalším úskalím. Vytrácí se kolorit a jemné nuance jazyka a hudby. (Zpívá: „Ja vas ljublju, ljublju bezmerno“ – Jeleckij z Pikové dámy.) Co s tím chcete dělat v češtině?

No já právě nic.

Hrubě se tím naruší melodie i křehká metrorytmika originální řeči. A vůbec všechen ten esprit, barva, chuť i vůně originálu. I když se ten překlad povede ideálně, je to prostě už něco jiného.

Ale ještě jste mi pořád neřekl, jak to bylo s tou Sofií.

Nejdřív jsem musel uspět na přijímačkách na pražskou akademii. Pak mne teprve mohli vyslat do bratrské Sofie. Měl jsem tehdy ještě hlas posazený dost vysoko, něco mezi tenorem a barytonem. Asi nějaká opožděná mutace. Trvalo to snad půl roku a vůbec jsem tomu nerozuměl. Tak mě poslali na konzultace k Jindřichu Jindrákovi, protože jsem nevěděl, co si počít. Konzultace mi v něčem pomohly. Ale až v Sofii na akademii jsem se dostal ke zkušenému pedagogovi – profesoru Čavdaru Chadžievovi, který mě zasvětil do tajů vokální techniky a byl mojí velkou oporou i po lidské stránce.

Čemu vás tam naučili?

Začal jsem tam jako nepopsaný list. Jen pomalu jsem začal studovat árie antiche. A později kratší ariosa z Händela nebo Vivaldiho. Můj profesor říkal, že to je přirozený způsob, jak se propracovat k velkým barytonovým rolím. Že cesta k nim vede přes italskou školu a potom hlavně přes Rossiniho a Mozarta. A Mozart byla moje láska už od dětství. V rámci studia jsme dostávali příležitosti. Vybraní studenti byli osloveni, aby v operním studiu nastudovali fragmenty z oper – například Don Pasquale, Nápoj lásky, Evžen Oněgin, Don Giovanni. To byl můj první kontakt se Sofijskou operou. A o rok později za mnou přišel šéfdirigent Nedialko Nedialkov s nabídkou na roli prince Tarquinia z Brittenovy opery Zneuctění Lukrecie.

Kterou jste znal už z Plzně. Ale jak vás tak poslouchám, tak žádnou revoluční změnu oproti Čechám tu nevidím. Tak v čem to konkrétně byl rozdíl?

Asi fáze předběžné přípravy byla delší a byl na ni kladen velký důraz. Půl roku jen vokalízy a dechová cvičení. Pak teprve árie, Monteverdi, Carissimi, Caldara. A bylo mi už třiadvacet, když mi povolili Mozarta, zatím jen určité fragmenty. Hlavní zásada byla nic neuspěchat.

Profesor přišel s novou árií a řekl: Tak mi to přednes. Ale nezpívej. Přečti mi to jako báseň. Byl jsem velmi překvapen, co to po mně chce, ale vyhověl jsem mu. Pracovali jsme spolu na všem velmi detailně. A byly tu i další klíčové předměty: jevištní řeč, herectví, nejen hlasové, ale i pohybová průprava. Měl jsem hodiny historického šermu, tance, a to nejen v prvních ročnících, ale po celých pět let. Povinná italština a další volitelné jazyky byly také po celou dobu studia. A mnoho jsem se naučil i v dalších předmětech jako divadelní estetika, operní dramaturgie. Vedle toho jsem absolvoval teorii polyfonie a kontrapunktu, hudební analýzu děl. Poslouchali jsme, analyzovali a diskutovali.

Vůně šminky

A pořád jste mi neřekl, jak jste propadl divadlu?

Nejdřív to byla opereta. To do Trenčína přijela opera z Banské Bystrice s Čardášovou princeznou. A víte, co mě nejvíc uchvátilo, jakmile šla opona nahoru? Dýchla na mne ta zvláštní, nepopsatelná vůně šminek, kostýmů a divadelních prken. Od mala jsem totiž kradl tetě a mamince potají různé pudry, make-upy a příčesky a předváděl jsem různé scénky před zrcadlem.

A vaše první vystoupení, divadelní křest – vzpomenete si ještě na své pocity?

No aby ne, 3. března 1989 byla generálka na Brittena a v ten den se mi narodila má první dcera. A za dva dny byla premiéra.

Měl jste trému?

Trému vysloveně ne, ale byl jsem nažhavený a napjatý jako struna.

Blízký je mi Oněgin

Ke které ze svých rolí jste nejvíc přilnul?

Oněgin je mi velmi blízký, snad proto, že to byla jedna z mých prvních rolí. Pak Don Giovanni, toho jsem dělal v nejvíce produkcích, poprvé v Plzni, v jednatřiceti. A když jsem debutoval v Praze, tak to bylo právě s ním, v režii Jany Kališové. Pak jsem v postavě trochu dozrál a v té rekonstrukci slavné Kašlíkovy–Svobodovy inscenace, v roce 2004, mě viděla paní Muti a vybrala si mne pro svůj festival v Ravenně. A to byl zlom v mé kariéře, protože mě tam slyšel její muž, Riccardo Muti, a když mi přišel pogratulovat po představení, byla to pro mě velká pocta a další stimul. Mému srdci je blízká i role Petra Voka z opery Čertova stěna, toho jsem si zazpíval v režii Davida Pountneyho v roce 2001. A z dalších smetanovských rolí mám zvlášť rád Kalinu, roztomilý je pro mne i Tomeš z Hubičky. Z Dvořákových oper je mojí srdeční záležitostí role Bohuše z opery Jakobín.

A z moderní opery?

Strašně mě bavil Nymanův Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem – i po herecké, výrazové stránce. Inscenaci počátkem tohoto tisíciletí režíroval Jiří Nekvasil. Hrálo se to tři sezony a muselo se to stáhnout kvůli právům, i když na to stále chodili lidi.

Změnil nějaký režisér vaše vnímání postavy, nebo to, jak přistupujete k jejímu studiu?

Cenné impulzy jsem dostal od Roberta Wilsona, když jsem s ním studoval Vervu v Janáčkově Osudu. Naučil mne, jak vyhmátnout některé charakteristické nuance postavy.

A nevadil vám ten jeho dirigismus?

Ani ne, já jsem se necítil nijak sevřený, naopak mi imponoval jeho detailní přístup, vypracovat figuru do nejmenších nuancí v držení těla. A byl schopen přijmout, když jsem přišel s nějakým nápadem, samozřejmě jen v pohybovém detailu. Jinak ale nemůžu říci, že jsem byl vždy jeho svéráznou metodou nadšen. Přijde mi, že všechno dělá stejným rukopisem.

Víc mi možná dala spolupráce s Eugenem Greenem a jeho scénografem, André Lebacqem. To detailní pilování postavy, podle zákonů barokní afektové gestiky, to bylo něco fascinujícího. S něčím podobným jsem se pak setkal už jen, když jsme s bratry Formany pracovali tři měsíce na opeře Čarokraj od Marka Ivanoviće.

Použil jste někdy později něco z těch podnětů?

Snad nejvíc na Znojemském festivalu, když jsme zkoušeli Vivaldiho, nebo později Haydna a Purcella. Ta získaná schopnost jemné drobnokresby, nejen v gestice, ale i mimice, to bylo něco, co jsem si při vytváření těch postav vysloveně užíval. A dynamismus v nuancích mne přivedl i k různým akcentům hudebním, výrazovým, na určitém slově, v recitativech, ale někdy i v ariosech. Určitě velké impulzy i pro romantickou operu.

Opera jinak

Co Ypsilonka? Co s vámi udělalo vystoupit v úplně jiném divadelním prostředí, byť jako prototyp operního pěvce?

Všichni kolem Jana Schmida operu milují, ctí a znají, třeba Jan Jiráň, Mirek Kořínek a další.

Ale zároveň si z ní dělají trochu srandu…

No právě. To se mi líbilo. Já se tam vždycky moc příjemně uvolním v hereckém projevu. Ono nic jiného nezbývá, ta jejich improvizace a hravost k tomu prostě nutí.

Nikdy nevíte, co přijde zprava, co zleva.

A musím být připraven, nesmím se nechat zaskočit. Anebo můžu sám reagovat improvizací. Honza Schmid si mne nejdřív vybral jako Figara do své inscenace Lazebníka sevillského v Národním divadle. Už nevím proč, asi jsem mu typově vyhovoval. Viděl mne asi jako Almavivu nebo Guglielma. A už během práce na Lazebníkovi mi nabídl, jestli nechci hrát v jejich divadle. A tak jsem se dostal na prkna Ypsilonky. Nejprve v Oprátce, kde jsem hrál druhé já Rasputina v roce 2001. V roce 2008 jsem se účastnil inscenace Faust a Markétka jako Mefisto. A předloni mě pozvali do inscenace Sežeňte Mozarta!, která je příběhem vzniku Kouzelné flétny. Ale doufám, že tím naše spolupráce nekončí. Honza už má něco za lubem, ale zatím mi nechce prozradit, co to bude.

Ale můžete vzít jed na to, že si tam zase budou utahovat z operního zpěvu – inteligentně a vkusně.

A na to se právě moc těším. Je to vždycky ohromná škola.

O Romanu Janálovi

Co říci o Romanu Janálovi? Jako dítě bych o něm řekl, že krásně zpívá, někdy že až se skály třesou, nebo jindy že to zespoda jemně duní a vtahuje, ovšem jako dítě jsem ho přece ještě nemohl znát, to jsem znal jiné velké pěvce, když jsem stával v Národním na bidýlku, ale jelikož sám si chci v sobě dětství stále udržovat, abych čiře rozpoznával jiné, různě zázračné věci, tak bych to možná mohl říci i dneska.

Romana jsem slyšel prvně zpívat v seskupení Opera Mozart Praha, myslím brzy po jeho ukončených studiích v Sofii, o něco později ve Státní opeře Praha, a byl jsem překvapen, jakou má jeho hlas navíc velkou přitažlivost, charakter a nezaměnitelnost. To nebývá časté. Když došlo k příležitosti, že jsem s dirigentem Vladimírem Válkem pro Národní divadlo připravoval Lazebníka sevillského, oba jsme se shodli na Romanu Janálovi. Stalo se a rádi jsme ho obsadili do role Figara. Rychle jsme se skamarádili a hned uvažovali o další spolupráci. Roman je především dobrý člověk. A také sympatický, vždy dobře naložený, noblesní. Když jsem ho viděl v civilu gestikulovat, jak zachází s rukama, hned jsem věděl, že bych toho měl využít a nechat ho to přehnat na jevišti. Má tu výhodu, že součástí jeho osobnosti je dar vždy přítomné autenticity, s přesahem od zpěvu k výrazovému herectví se samozřejmými komunikačními schopnostmi.

Také jeho ovládání prostoru je mimořádné, ať stojí, nebo se pohybuje, či dokonce (jako například v ypsilonském Faustovi podle Gounoda) divoce tančí. S jistotou lze říci, že prostor a tělesnost (zejména onu tělesnost) má Roman Janál ve svém hlase, to je velký dar od pánaboha, dokonce v něm má i pohyb a váhu, kterou nepočítejme na kila, ale na váhu ducha a obsah. Obdivuhodná je i jeho adaptabilita, umění napojit se na různorodé věci ve svém oboru, které se mu nabízejí, anebo je on sám vyhledává. Tato otevřenost (na níž se náramně shodujeme) je bezpochyby další charakteristikou jeho pozoruhodné osobnosti. (Vzpomenu ještě na scénografa Jaroslava Malinu, který, když na zkouškách inscenace Sežeňte Mozarta! v Ypsilonce o vzniku opery Kouzelná flétna viděl a slyšel Romana zpívat, pohotově – jak to dělával – zaveršoval: Tenhle jeho baryton, to je teda šelma tón, nemá žádné hranice, posílí i zajíce, kteří strachu majíce.)

Jan Schmid

• Autor: Ivan Žáček
• Publikováno: 22. února 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Roman Janál: Když zpívám, necítím se jen zpěvákem

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ