Román jedné kariéry na jevišti
Mefista Klause Manna přeložili do češtiny už rok po pařížském vydání, v roce 1936. V Německu samozřejmě vyjít nemohl. Je to zvláštní, ale dramatizace se Román jedné kariéry dočkal až v roce 1979, třicet let po autorově smrti.
Jeho sílu v dramatické koncentrovanosti ještě vyostřila Francouzka Ariane Mnouchkinová, experimentátorka, levicová divadelní vizionářka, osobnost spojená s pařížským Théâtre du Soleil, soukromým divadlem s největšími státními dotacemi – oprávněnými ovšem nezpochybnitelnou kvalitou tvorby.
U nás si pro českou premiéru v hradeckém Klicperově divadle (2007) zvolil Petr Štindl kupodivu dramatizaci domácí od Jána Marianského a Jany Jablonczek. Na inscenaci se zřetelnými odkazy na domácí přisluhovačství totalitním režimům to ve vztahu k Mannovu monumentu zanechalo zřetelné devalvační stopy.
Teprve uvedení scénického přepisu Mnouchkinové v pražském Divadle pod Palmovkou v režii Emila Horvátha (2010) a ve Východočeském divadle Pardubice, kde Mefista nastudoval Petr Kracik (premiéra 16. dubna 2011), vystihla hrůznost činů herce, který ve snaze dosáhnout brilance při tvorbě postavy ďábla v Goetheho Faustovi začal koketovat s totalitní diktaturou, až se stal jejím aktivním a oddaným služebníkem. V Mannovi a Mnouchkinové je dost obecné nápovědy, a není tedy třeba doslovnosti, které se dopustili tvůrci inscenace hradecké.
I když v libeňském nastudování září v roli herce Hendrika Höfgena Jiří Langmajer a v hradeckém Ondřej Malý, nejvýše z trojice jeho českých představitelů s dvěma českými premiérami dosáhla zatím poslední inscenace Kracikova s Ladislavem Špinerem, který po Shafferově Amadeovi znovu suverénně ovládá jeviště. Naháněči Thálie Herecké asociace jsou ve střehu, pro tipaře Radokových cen je město perníku neprobádaným územím s číhajícími lvy.
Mannovo téma patří k nejkontroverznějším literárním odkazům dvacátého století. Každá postava má svůj reálný předobraz. Jejich výchozím bodem je umělecká avantgarda dvacátých let, od politických protikladů v první válkou zdecimovaném Německu až po nevyhraněnost sexuální orientace postav. Paradoxní je i poválečné rozuzlení osudů autora a skutečného Höfgena, herce a režiséra Gustafa Gründgense:
Ztraceného syna a autora Mefista Německo ani po návratu z emigrace – od Československa až po Spojené státy – za vlastního nepřijalo. Klaus Mann spáchal již v roce 1949 po ponižujících výsleších před Výborem pro neamerickou činnost sebevraždu. Gustaf Gründgens sehrál po válce druhou, ještě úspěšnější hru o vlastní seberealizaci. Po nesporné příchylnosti ke Göringovi se mu nakonec podařilo získat osvědčení o bezúhonnosti a po včasném nastavení výhybky ho oslavovali dokonce jako bojovníka proti nacismu, vyznamenaného dokonce i v NDR. Sebevraždu spáchal až v roce 1963. Nepřipomíná vám to Gottland?! Ale to už je mezi třemi inscenátory Mefista výzva k tanci pro Petra Štindla – ve Švandově divadle.
Jiří P. Kříž
Autor je divadelní
kritik a publicista
Východočeské divadlo Pardubice – Klaus Mann, Ariane Mnouchkinová: Mefisto. Překlad Jiří Žák. Režie Petr Kracik, dramaturgie Ladislav Stýblo a Tomáš Syrovátka, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Tomáš Kypta, hudba Peter Mankovecký. Premiéra 16. dubna 2011.
LtN číslo 19 vyšly 12. 5. 2011.
Zdeněk Zapletal,
plátce a spisovatel
Literární noviny číslo 15
vycházejí 14. dubna 2011.
www.literarky.cz
[email protected]
Komentáře k článku: Román jedné kariéry na jevišti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
