Divadelní noviny > Rozhovor

Rostislav Novák ml.: Chci v lidech probudit fantazii

Rostislav Novák mladší (1979) je režisér, herec, akrobat, potomek slavného loutkářského rodu Kopeckých a především cílevědomý absolvent Katedry loutkového a alternativního divadla DAMU, jenž vybudoval nejúspěšnější český novocirkusový soubor Cirk La Putyka. Již tři roky je také uměleckým šéfem prostoru Jatka78 sídlícího v holešovické tržnici. Za inscenaci Black Black Woods obdržel – společně s otcem Rostislavem Novákem a choreografy Jozefem Fručkem a Lindou Kapetaneou – Cenu Divadelních novin v kategorii Taneční a pohybové divadlo. V rozhovoru prozradil, na co ještě nikdy neodpovídal, a představil své další velkolepé plány.

Novináři se vás často ptají na rodinu. Chce se vám na to ještě odpovídat?

Rozhovory se opravdu většinou vážou k tématu rodina či aktuální premiéra. O historii naší rodiny se může člověk dočíst i v učebnici, ovšem já a moje rodina žijeme teď a tady. Baví mě ctít tradici a respektovat řemeslo, ale taky mě baví hledat jiné cesty a s tradicí se prát.

Na co se nikdo nezeptal, ale vás to formovalo?

Moc se lidé neptají na současnou rodinu, která je pokračovatelem tradice. Pro novináře je zajímavější historie. Ale já mám tři kluky, ženu, bráchu, rodiče, kteří se také podílejí na chodu Cirk La Putyky. Ono se to tak nějak vlastně stalo, naším cílem nebylo založit rodinný podnik, ale asi to je dědictví po předchozích generacích. Pospolitost. Pro kočovné komedianty byla vždy tím základním, nyní už je tomu trochu méně. Když zemřel děda, tak naše rodina ztratila stmelující článek, který pojil světské i přiženěné. Potkávali jsme se v létě, což byl také určitý pozůstatek kočování. Teď už se potkáváme jenom na pohřbech. Snažím se aspoň brát svoje děti na Matějskou pouť a do cirkusu, protože jim tam můžu představit jejich příbuzné. A pro ně je zážitek, když vlezou do maringotky, i když už dnes mají podobu moderních karavanů. Já tu poetiku miluju. Chtěl bych zažít všechno to, o čem mi vyprávěl děda. Dobu, kdy se rodiny vzájemně navštěvovaly v maringotkách.

Je předobrazem vaší tvorby rodina?

Rodinu jako téma 21. století jsme divadelně ztvárnili v trilogii – Family, Roots a Black Black Woods –, ale také jsem si ji vnitřně určil jako směr, jakým bych se chtěl s Cirk La Putykou vydat v následujících letech.

Vaše děti v řemesle také pokračují, asi tedy nehrozí, že by tradice zanikla.

Na začátku byla ambice ukázat dětem, co umím a dělám. Chtěl jsem Matesovi přiblížit, jak probíhá vznik inscenace. Aby pochopil, proč jsme někdy od rána do večera v divadle, co všechno musí člověk divadlu obětovat. A po všech návštěvách s námi nakonec vystupoval ve Family.

Rozhodnutí, zda v tom bude pokračovat, je ovšem pouze na něm. Je pravda, že v současnosti příliš nechceme, aby na jevišti byl, protože ho divadlo vytrhává ze všedního světa. Dospěl dřív než jeho vrstevníci.

A povedlo se mu nahlédnout všechno, co popisujete?

Moc jsme se o tom nebavili, ale vím, že naši práci respektuje. Chápe, proč je důležitý trénink a zkoušky, proč je důležité o tom všem přemýšlet.

Spontánněji k tomu přistupuje mladší syn Šimon. Matyáš loni vystupoval ve Family a jednou dostal vysoké horečky, chtěli jsme proto představení zrušit, ale Šimon prohlásil, že to zahraje za bráchu. Bylo mu v té době šest. Vysvětloval jsem mu, že tam je text, choreografie, že bude muset vylézt na ramena jako třetí akrobat. Ale moc si to přál. Když se Mates uzdravil a měl se do projektu vrátit, tak za mnou přišli, že by chtěli hrát spolu. A mně se tak podařilo stát na jevišti s tátou, mámou a mými dvěma kluky. To je okamžik, na který nezapomenu. Je to pokračování rodinné tradice. A ještě ke všemu jsem tam stál se všemi členy La Putyky. Co víc jsem si mohl přát. A máme tu zase onu pospolitost.

Trh nového cirkusu

Je možné, že se ještě k tématu rodiny vrátíte v dalších projektech?

Všichni jsme si užívali sounáležitost, ale už se do této řeky vstoupit nedá. Skladuji však scénografie všech projektů a někdy bych se chtěl k určitým situacím vrátit. Možná bude příležitost příští rok, Putyka bude mít desetileté výročí a chtěl bych, abychom se zase všichni potkali na jevišti.

Roots letos budeme hrát na Jatkách ještě více než třicetkrát a Black Black Woods také máme stále na repertoáru, takže se ještě neloučíme. Ale vím, že témata dalších projektů nemají s rodinou nic společného. I když vlastně…

Jak chcete výročí oslavit?

Přesně to ještě nevíme, spíš řešíme budoucnost souboru. Na začátku roku jsem měl pocit, že se musí něco změnit. Jak se ukázalo, skloubit vedení Putyky a Jatek78 je velice náročné. Poslední dva roky jsem se věnoval Jatkám a neměl tolik času na Putyku. Teď je mou prioritou Putyka. Jatka nám poskytují svobodu, naše poslední projekty by v jiném prostoru nevznikly. Chci mít i dále vliv na to, co se zde bude uvádět, ale nemůžu trávit každý den starostí o prostor a jeho provoz.

Během příprav inscenace Honey jsem si ovšem uvědomil, jak úžasný prostor máme, a když se mi ulevilo po premiéře, tak se našel i čas na to, věnovat se Jatkám, být Štěpánu Kubištovi oporou a být více mezi lidmi, kteří zajišťují provoz divadla. Je čas se o věcech bavit, řešit, vymýšlet a domýšlet. Jatka jsou zkrátka pro mne a Cirk La Putyku domovem a to bych nerad měnil.

Takže v podstatě bilancujete. Kam směřuje Cirk La Putyka v tuto chvíli?

Bilancuju pořád, pořád se ptám sám sebe i nejbližších v týmu, jestli je to správně, co si myslí a jakým směrem by chtěli jít.

Neustále chceme objevovat nové možnosti a cesty. Nechci, aby La Putyka byla navždy vnímána jako soubor, který musí vytvářet jen čistě novocirkusové inscenace. Chci na tomhle žánru stavět, ale hledat i jiné možnosti.

Teď nám trošku docházejí síly, protože jsem nastavil systém repertoárového divadla. A pro akrobaty je sebezničující udržovat v hlavě tolik vysoce náročných choreografií. V tom je veliký rozdíl oproti zahraničním skupinám, které mají na repertoáru maximálně dvě inscenace. Něco budeme muset stáhnout, ale nechci podléhat tomu, co mě v současné době frustruje nejvíc, a to je trh současného nového cirkusu. Od začátku jsem totiž plánoval vytvořit company se stálým tvůrčím týmem a s hereckým ansámblem, který se bude vyvíjet. Tak jsme pracovali až do inscenace Batacchio.

Co je tak frustrující na trhu nového cirkusu?

Před měsícem jsem měl schůzku s režiséry nového cirkusu – Tilde Björfols z Cirköru, Maksimem Komarem a Danielem Gulkem. Sešli jsme se v dost velké depresi z toho, kam se cirkus dostal. Spousta projektů není hraničních, protože se bojí, že by se neprodaly. Málo se riskuje. Inscenace jsou si podobné. Už nevyjíždějí na obrovská turné, která trvala třeba dva roky. Jezdí se míň se šapitó, protože je stále náročnější takové projekty uživit.

Tilde Björfors třeba připravuje koprodukční projekt Cirköru s Národním divadlem v Malmö, Maksim Komaro měl projekt Kinema, nejlepší, co jsem poslední dobou viděl, ale odehrál jenom dvacet představení.

Ovlivňují tato omezení také podobu novocirkusových inscenací?

Když jsem začínal, myslel jsem si, že je nový cirkus žánr bez omezení. Teď to vidím jinak. Nevím, jestli v divadle neexistuje větší svoboda. Trh něco vyžaduje, a pokud chceme, aby náš soubor fungoval, musíme se vejít do jeho rámce. Zahraniční novocirkusové projekty spojuje jeden prvek – na scéně je maximálně pět nebo šest lidí. Scénografie jsou nenáročné, aby byli technici schopni představení ráno postavit a akrobaté večer odehrát.

Když je vystupujících víc než deset, tak promotéři automaticky říkají, ať ani nejezdíme. Jsme tedy nuceni vytvářet redukované projekty. A nápadně se podobají – je tam šest akrobatů ve spodním prádle nebo v jednom kostýmu, zvukař je zároveň osvětlovač, všechno se musí vejít do jedné dodávky a vozíku.

A takhle to nechci a ani nedokážu dělat.

Nezaručují právě Jatka78 určitou exkluzivitu? Možnost dělat si, co chcete?

Samozřejmě. Trilogie by bez Jatek nikdy nevznikla. Divácká obec ale není v Praze tak silná, abychom mohli mít na repertoáru jednu inscenaci, kterou můžeme hrát dva roky. Proto nyní směřujeme k blokovému hraní. Také nejnovější projekt Honey se bude hrát desetkrát v krátkém časovém úseku.

Chceme překračovat žánry

Proč není zájem větší? Na vzniku Honey přece spolupracují dva známé subjekty – Cirk La Putyka a Dejvické divadlo.

Od této inscenace lidé hodně očekávají. Spojuje známá jména, která – v uvozovkách – zaručují vysokou prodejnost. Ale my jsme si tuto cestu zvolili proto, abychom zjistili, jestli se spojením s činoherním souborem může nový cirkus někam posunout. Jestli se mohou poetiky obou souborů doplňovat, nebo dokonce proměnit.

Ale podle už zmíněného nastavení trhu bychom teď měli mít na repertoáru právě jenom Honey. Zároveň to však znamená, že kdyby se projekt nepovedl, neměli bychom na repertoáru nic.

Existuje podobné spojení mezi činoherním souborem a novým cirkusem?

Nevím o tom, že by se v Čechách podobný projekt realizoval. Pro mě je inspirací Robert Lepage, který je nejen herec, ale i činoherní a operní režisér. Spolupracoval například také s Cirque du Soleil. Z tohoto důvodu jsem pro Honey hledal někoho, kdo překračuje žánry, což Miroslav Krobot splňuje. Byl pro mě ideální volbou.

Uvažujete o kontinuální spolupráci s Dejvickým divadlem?

Fascinuje mě, jak Miroslav Krobot režíruje. Učil jsem se každou zkouškou. Když vidím, jak jsou na sebe napojení Jaroslav Plesl a Miroslav Krobot, tak mám pocit, že sleduji koncert. Zároveň je zajímavé pozorovat, jak se vyrovnávají s o tolik větším prostorem, protože jsou zvyklí na jistou intimitu a filmové herectví. Beru tuto spolupráci jako odrazový můstek.

Kam?

Vazbu na Dejvické divadlo bych samozřejmě přerušit nechtěl, ale nic konkrétního neplánujeme. Nyní už máme po premiéře a já jsem šťastný, že se projekt zrealizoval, že se dotáhl, že je takový, jaký je. Jsem nadšený.

A v budoucnu bych chtěl například nazkoušet projekt, v němž by fungovala hudba jako základní stavební prvek. Spolupracovali jsme se spoustou muzikantů – s Petrem Stachem, Matějem Ruppertem, Vojtou Dykem –, chtěl bych to ale ještě prohloubit a posunout dál.

Hovoříme-li o budoucnosti La Putyky, musí padnout otázka také na další existenci Jatek78. V poslední době se proslýchalo, že pražský magistrát nechce prodloužit smlouvu.

Smlouvu nám Magistrát hlavního města Prahy prodloužil z května 2018 do prosince 2018. Je to trochu stresující, ale snažíme se každým dnem prostor inovovat, zlepšovat, hledat nová představení, vychovávat malé cirkusáky. Takže my jedeme dál a věříme, že magistrát a všichni úředníci pochopí, že to, co jsme tu přesně před třemi lety započali, má smysl. Všechno opravujeme pouze svépomocí, stále neproběhla radikální rekonstrukce střechy nebo vzduchotechniky.

Výhledově ale s odchodem z Jatek počítáme. Zvažovali jsme provoz mobilního divadla, ideálně na Štvanici nebo v areálu holešovické tržnice, kde jsme nyní. Ale tohle je ve hvězdách. Zrovna dnes jsme plánovali další úpravy, které by diváci ocenili v sezoně 2018/19.

Co všechno do konce příštího roku konkrétně plánujete?

Po zkušenostech z loňského roku chceme obnovit letní scénu a zopakovat festival Mladá krev. Jak už jsem říkal – chtěli bychom zde hrát naše inscenace v blocích, poskytovat prostor pro rezidenty, uvádět premiéry inscenací nejrůznějších tvůrců, což je sice někdy riskantní, ale chápeme to jako povinnost takových divadelních míst. V říjnu zde třeba proběhla světová premiéra švédské novocirkusové skupiny Burn Out Punks.

Navzájem jsme se vychovali

Začínáte připravovat další inscenaci s názvem ADHD. Co o ní můžete prozradit?

Za nejcennější na La Putyce považuji to, že jsme se navzájem vychovali. Letos jsme ale nazkoušeli tři inscenace a vidím, že musím dát akrobatům volno, protože takový zápřah není v novocirkusových souborech běžný. Chci, abychom měli možnost hrát také stávající věci. Začal jsem proto – na základě otevřené výzvy – hledat nové členy, kteří by mohli obsáhnout nejen téma projektu, ale i poetiku La Putyky.

Teď z nich musím vytvořit homogenní skupinu. To bude to nejtěžší. I když vím, že v Risku a Roots spojení zahraniční a českých umělců fungovalo skvěle. Je hezké a zavazující, že se přihlásilo čtyři sta padesát šest lidí z šestatřiceti států, a třeba netuším, jak se o nás dozvěděli například akrobaté z Kyrgyzstánu. Ale je to adrenalin, seznamovat lidi s tím, jak, kde a za jakých podmínek tady tvoříme.

Výběr nových členů se tedy vázal jenom na projekt ADHD?

Potřeboval jsem vybrat akrobaty nejen pro ADHD, ale i pro chystaný projekt Memories of Fools do berlínského Chamäleonu. Taky jsem se rozhodl, že odevzdám přihlášku do výběrového řízení na českou instalaci pro Pražské Quadriennale 2019. Všechny projekty spojuje téma lidského mozku, tedy konkrétně procesy, které se v něm odehrávají.

Můžete prozradit něco o projektu pro PQ?

Připravuji projekt, který by měl v mozku dospělého člověka aktivovat dětskou fantazii. Uvědomil jsem si, jak je to těžké, když jsem byl se známými na výletě. Děti prosily tatínka, aby jim vyprávěl pohádku. Řekly mu pět slov a on měl improvizovat. Jenže toho nebyl vůbec schopen, nakonec poprosil, abych ji vymyslel za něj. Když pak děti usnuly, říkal, že umí myslet ve zkratkách a tabulkách, ale není schopen zapojit fantazii, protože ho vlastně stresuje. Proto bych chtěl vytvořit instalaci, která fantazii v člověku opětovně probudí.

Jednou z inspirací je dětské kresba a podle ní vznikla stavba. Objekt má vyzařovat světlo a zvuk, divák ho vnímá vícero smysly, ale pozoruje ho nejprve pouze zvenku. Až po určité době je pozván dovnitř. Octne se v notoricky známém prostoru – buď v obývacím pokoji, nebo v kavárně. Divák tak zakusí dvě zkušenosti – vnější, fantazijní, a vnitřní, kterou dobře zná. Do prostoru vstoupí také akrobaté. Někteří se spustí ze vzduchu, nad stolem třeba projde provazochodec. Chtěl bych, aby se na základě této zkušenosti divákům proměnila perspektiva vnímání a obnovila ztracená fantazie. Nikdo po nás dnes už představivost nechce, žijeme ve zkratkách, zjednodušujeme náš slovník, nedokážeme věci popsat.

Tematizuje projekt ADHD poruchy pozornosti?

Je to projekt pro Matese, který má diagnózu ADHD, tedy poruchy pozornosti s hyperaktivitou. Spojuje nás to. Vím, co zažívá, pro mě to ale byl a je hnací prostor. Byl jsem nedávno ve škole na Matesových třídních schůzkách. A Mates říká: Tati, ty seš smutnej. Proč? Ukápla mi slza. Vzpomněl jsem si, že jsem ve škole zažíval to co on. Neměl jsem to jednoduché a nevěděl jsem, co s tím. Viděl jsem sám sebe.

Neustále mi v hlavě běží několik věcí najednou. Přemýšlím nad tím, co budu dělat s rodinou i La Putykou. Je toho moc, baví mě to, ale zároveň vím, že tím dokážu zničit sebe i své okolí. Navíc je téma ADHD aktuální po celém světě.

Takže to je opět částečně autobiografický projekt.

Už když jsme s otcem, Jozefem Fručkem a Lindou Kapetaneou připravovali projekt Black Black Woods, tak jsme věděli, že to nesmí být pouze záznam naší osobní zkušenosti. Vycházíme z nich, ale chceme podat všeobecně platnou výpověď. Musíme tedy každý osobní základ umělecky přetvořit.

Proč jste si ke spolupráci na projektu Black Black Woods vybral Jozefa Fručka a Lindu Kapetaneu?

Oba dva jsou pro mne nejen fantastičtí performeři, ale také lidé. A to je pro mne důležité. Vlastně to byla veliká drzost, je oslovit. Potřebuji ale výzvy, potřebuji lidi, které budu respektovat, budu k nim vzhlížet, kteří mne budou motivovat a kteří dokážou jít na dřeň. Nechtějí dělat kompromisy.

Vítek, můj bratr, před premiérou z legrace říkal Jozefovi: To jsem zvědavý, kolik diváků Putyka ztratí tímhle projektem. Jozef odpověděl: To já ti povím naprosto přesně. Úplně všechny. Když jsem to slyšel, byl jsem hrdý, že jsem oslovil právě je. S tátou jsme touto inscenací vědomě riskovali to, co jsme s desítkami lidí pár let stavěli.

V květnu nebo v červnu chceme hrát Black Black Woods v lese za Prahou. Diváky tam přivezeme autobusem. Chceme to všechno natočit na několik kamer. Takové projekty jdou vytvořit jen s nimi. A taky proto, že je naše company svobodná a umožňuje nám realizovat to, čemu věříme.

Co vás na zkoušení nejvíc překvapilo?

Jak je to dlouho, co jsme si s tátou byli takhle fyzicky blízko. Naposledy se to stalo, když mě jako malého nosil v náručí. Přál bych každému rodiči a dospělému dítěti, aby si to zažili a hlavně si to uvědomili.

Je náročné hrát toto představení, ale zároveň i velice nabíjející. Baví mě nechat na jevišti všechno, co můžu.

Pozdrav z rychlovlaku

Je podzim roku 2008, sedím v internetové kavárně na periferii Barcelony, sním o budoucnosti filmového režiséra, fotbalového skauta a manažera, spisovatele, novináře, produkčního u Walta Disneye. Vím hovno. Pročítám e-maily a jedním z nich byla pozvánka na prosincový work in progress inscenace La Putyky v Divadle Archa. O La Putyce v té době stále nic nevím. Letím domů, abych přijal Rosťou poslanou jízdenku do osudového vlaku.

V lednu 2009 se připojuji k pohádkově vyhlížejícímu a ještě tehdy stojícímu vlaku, je to vlastně jen lokomotiva. Jenomže má trochu jiného Vlakvedoucího. A nikdo z prvních cestujících netuší, že se objevil v mašině, která mi cílevědomostí, rychlostí a vytrvalostí bude připomínat Emila Zátopka.

Mým úkolem je pomoci na tuto lokomotivu upozornit veřejnost. Nepotřebovala výjimečnou péči. Byla pestrá, talentovaná, progresivní, experimentující, hlučná a hlavně nová. Inspirována klasikou 19. století, kdy pasažéry byla i zvířata vystupující v manéžích, a francouzským světem z počátku sedmdesátých let 20. století.

V dubnu 2009 se koná premiérová jízda v novém prostoru, jehož název si s tím naším dodnes lidé pletou. La (Putyka) a La (Fabrika) se spojují na dalších pět let.

Lokomotiva získává první ocenění od odborné kritiky i veřejnosti. Dostává první pozvánky na přehlídky konané mimo českou metropoli. Poutá sice pozornost, ale stále je to spíš zábava.

Brzy se tento stroj stává oficiálním právním subjektem a pojmenovává se podle své úspěšné premiérové jízdy. Do kabiny přicházejí noví lidé a zavádějí se nové pořádky.

Následuje vize připojit za lokomotivu první vagon. Transformuje se řídicí kabina, peníze se posílají na účet a už se neplatí zmačkanými bankovkami právě vytaženými z našich kapes. Pracovní místo už nepředstavují různé internetové kavárny, ale nový kancelářský prostor.

Stane se tak vlastně záhy a rozšíření představuje další vozidlo, a sice inspirované filmem o andělech.

Rázem se stáváme VLAKEM. A profesionálním.

Překračujeme doporučenou rychlost, nerespektujeme zaběhlé tradice. Přicházejí první zastávky v nemocnicích.

Po andělském představení náš vlak opustí prvních pár cestujících. Na druhou stranu se objevují nově příchozí, do vlaku nastupují i první zahraniční cestující. Kolikrát ani není čas pořádně otevřít okno a zamávat na rozloučenou.

Někdy v tuto dobu ztrácím odstup a mám pocit, že jedu v nezastavitelném TGV.

Vlaková souprava se neustále zvětšuje a Vlakvedoucí odmítá zpomalit. Cílové stanice jsou jen zdánlivé, vždycky následuje další, větší výzva. Vlakvedoucí je poděs – v tom nejlepším slova smyslu. Někteří za ním začínají vlát a drží se zuby nehty. Jiní vystupují, i když se pak zase připojují. Tempo je vražedné, ale nápady a výzvy natolik přitažlivé, že většina kmenového osazenstva zůstává a následuje vytyčenou trasu.

Jednu část vlakové soupravy necháváme na místě, kde kdysi vlaky vozily zvířata na porážku. Tento gigantický vagon se stává naší domovskou scénou, naší zkušebnou, skladem, kanceláří, jídelnou, láskou, psychickou investicí i těžkou koulí u nohy, se kterou se nedá cestovat, ale i tak mnohé ulehčuje.

Když dnes nastoupíte do posledního vagonu a projdete skrze všechny dveře, tak se po dlouhé cestě dostanete až k lokomotivě. Tam skoro denně sedí hyperaktivní blonďatý Vlakvedoucí se šibalským úsměvem, jmenuje se Rosťa Novák a je to můj brácha. Tak mu prosím vyřiďte, že ho zdravím a že mu ze srdce a s láskou děkuju za jízdenku do osudového vlaku – ačkoli španělským siestám už definitivně odzvonilo. Jen se ho prosím neptejte, jestli dokáže s tímto vlakem i létat. Vím přesně, jaká by byla jeho odpověď… A já bych chtěl mít dneska jeden den volno a strávit ho se svou ženou.

Vít Novák

• Autor: Lenka Dombrovská a Barbora Čiháková
• Publikováno: 27. listopadu 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Rostislav Novák ml.: Chci v lidech probudit fantazii

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ