Aktuálnost jako úlitba
Režisér Vít Vencl se po inscenaci Rozbitého džbánu v Mostě ke Kleistově komedii po deseti letech vrátil v Pardubicích. Nabízí se proto malé srovnání. Rozbitý džbán je moralita (nadto s filosofickým posláním), a ty bývají nadčasové. Avšak magistráty, pardubický patrně nevyjímaje, tlačí obzvlášť v posledním desetiletí na jimi řízené scény, aby nedělaly „žádné umění pro umění, ale pro lidi“. Odtud nejspíš plynou utilitární řeči o aktuálnosti hry vzhledem ke kritickému stavu našeho soudnictví.
Jindra Janoušková (Marta) a Petra Tenorová (Eva) v pardubickém Rozbitém džbánu FOTO JOSEF VOSTÁREK
Scéna pardubické inscenace hrané bez přestávky a odehrávající se výhradně v soudcově kanceláři je zvláštním způsobem „prusky“ nebarevná a strohá, ve velkém modrém okně na zadní stěně se promítají odcházející či prchající postavy. Neobyčejně zdařilé jsou scény zmateného pobíhání po scéně a překřikování, jde o režijně velice dobře zorganizovaný chaos. Hudba Tomáše Alferiho není pouze doprovodná, průvodní, vybavuje se nám při ní Thomasem Mannem definovaný postřeh charakterizující německý život v 19. století, v němž hudba představovala čistý a povznášející kontrapunkt špinavého reálného běhu života.
Základní problém souvisí po mém soudu s hlavní postavou. Zdeněk Rumpík je jako soudce Adam zatažený, přes všechna gesta příliš kožený. Nedokázal právě ve srovnání s mosteckým Stanislavem Oubramem rozehrát svou postavu do všech odstínů profesně cynického, protřelého darebáctví; těžko také uvěřit, že by se i v podroušeném stavu dokázal po mladé dívce vehementně dožadovat milostného úplatku pod slibem, že její milý bude ušetřen několikaletého pobytu na vojně. Nic nad „povinnou sestavu“ necítíme ani z kontrolního orgánu – soudce Waltera (Petr Dohnal). Nejvyzráleji a nejpřesvědčivěji vyhranou postavou je naproti tomu vdova Marta Rullová (Jindra Janoušková), když například v úvodu jako žalující strana líčí skutkovou podstatu „zločinu“, který se o minulé noci odehrál v jejím domě, svým výkonem se jí blíží Petra Tenorová v roli její dcery Evy. Za zmínku stojí vyvedené vedlejší role písaře Lichta (Radek Žák) a Jan Musil jako Soudní stráž.
Vítu Venclovi slouží ke cti, že ze svých inscenačních nároků nic neslevuje. Hovoří-li i o „aktuálnosti“, jde nejspíš jen o úlitbu nebo o užitečnou pia fraus. Rozbitý džbán skutečně není satira tepající nešvar zvaný korupce, který je u nás zrovna na mediálním pranýři. Kleist svou hru prý napsal podle Sofoklova Krále Oidipa: král – soudce vyšetřuje zločin, kterého se dopustil on sám. Kleistův soudce ovšem si je svého „zločinu“ vědom, vědomě ho skrývá, zatímco Oidipus dospívá teprve postupně k hrůznému poznání. Ale bude se Oidipus jednou u nás hrát častěji, stane-li se čistě hypoteticky incest podobně „celospolečenským“ problémem jako nyní korupce? A propos, bude snad Gogolův Revizor dnes míň aktuální, když jsou v současnosti například hejtmany samí správní „naši“ lidé?
Východočeské divadlo Pardubice – Heinrich von Kleist: Rozbitý džbán. Překlad Jindřich Pokorný. Inscenační úprava Vít Vencl a Zdeněk Janál. Režie Vít Vencl, scéna Michal Syrový, hudba Tomáš Alfieri. Premiéra 17. a 18. února 2014. (Psáno z reprízy 3. března 2014.)
Komentáře k článku: Aktuálnost jako úlitba
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
