Rozhlasové katastrofy
Je známé, jakou paniku způsobil Orson Welles v roce 1938 v New Yorku rozhlasovou dramatizací Války světů. Méně známé je, že katastrofickou hru uvedla rozhlasová stanice BBC již v roce 1924, kdy posluchači reagovali též vyděšeně, a obdobné vzrušení rozhlasových posluchačů se u obdobných fiktivních katastrofických reportáží objevilo i v jiných zemích.
Repro archiv
Došlo k tomu i v Praze 4. června 1930, kdy Radiojournal odvysílal rozhlasovou hru Jana Grmely Požár opery. Údajný požár vznikl během inscenace Verdiho opery Rigoletto a reakci posluchačů zaznamenal tehdejší tisk. Pražské vyvýšeniny, odkud lze dohlédnout do středu města, byly obsypány vzrušenými lidmi, Pražané vybíhali k Národnímu divadlu a k Nové německé opeře (dnes Státní opera). Policie i hasiči uklidňovali telefonující, že žádný požár operního domu nebyl nahlášen…
Autentickému působení katastrofických děl šířenému rozhlasovým médiem se věnuje novinář Milan Pokorný v publikaci Požár opery a jiné katastrofy. Čtenář se v ní dozví, jak ve třicátých letech minulého století mělo katastrofické téma aktivizující vliv na masy posluchačů. Žánr rozhlasové hry, v němž zvuk nahrazuje vizuálnost a působí realisticky, nebyl tehdy zavedený a autentičnost zvukových efektů připomínala živou reportáž (v inscenaci Grmelovy hry vystupoval známý hlasatel František Havel), v niž posluchači uvěřili. Tuto kauzu o sugestivní moci médií využívá Pokorný ve své knize k úvahám o specifičnosti rozhlasového média a jeho žánrů jako fenoménu a zamýšlí se i nad vývojem rozhlasových inscenací, kdy se od živých přenosů inscenací z divadelních sálů postupně přešlo k vlastní studiové tvorbě. Už v roce 1925 režíroval v rozhlase Jaroslav Kvapil a pravidelně v něm vystupovala řada známých divadelních herců.
Národní listy, 5. 6. 1930, strana 1. Repro archiv
Autor v publikaci uplatňuje znalosti dějin českého, resp. československého rozhlasu, kterým se věnoval již v knize Báječní muži s mikrofonem (Radioservis 2008), k plastickému zachycení rané rozhlasové tvorby a jejím dopadům u nás. Původní nahrávka Požáru opery se nedochovala (zde připojená nahrávka firmy Ultraphon byla pořízena v lednu 1933). Autor vedle čtivých historizujících analýz knihu doprovází ukázkami z textu Grmelovy hry o osmi obrazech a dobovými fotografiemi.
Vladimír Heger
Milan Pokorný: Požár opery a jiné rozhlasové katastrofy. 94 stran, vydal Václav Liška, Praha 2024.
///
Požár opery, Ultraphon B 10620, B 10656, Jan Grmela (dramatizace z roku 1933)
V lednu 1933 přistoupila firma Ultraphon k natočení Grmelovy hry Požár opery na dvě gramofonové desky pod režijním vedením Miloše Kareše a Jaroslava Hurta. První strana desky – první díl obsahuje árii z Rigoleta Ó jak je měnivé, druhá přerušuje árii panikou z díla Požár divadla. Třetí díl nese název Město v plamenech a poslední strana druhé gramodesky má název Zkáza opery. Nahrávky jsou technicky velmi zdařilé a iluze skutečnosti je dokonalá. Jan Grmela nezobrazil jen pouhé drama požáru, ale také vylíčil různé lidské charaktery – fatalisty, panikáře, šílence a senzachtivce. Překvapuje dokonalá synchronizace záchranných složek, které se bez jakýchkoli emocí vrhají do akce za záchranu lidských životů. Škoda, že se nedochovaly žádné snímky z natáčení. Ve studiu muselo být velmi rušno až nebezpečno.
Na to vzpomíná Jiří Voldán: Byl zde sbor statistů, kteří dělali zvuky značící bouchání sklápěcích sedadel. Byl zde jiný sbor statistů, kteří sténali, a další sbor, jenž příšerně vyl a skučel, a dokonce i sbor statistek hystericky plačících. Byli tu různí trumpetisté a jiní zvukaři… Režisér Kareš seděl na vysokém praktikáblu a různě barevnými praporky udával znamení jak hercům, tak i statistům.
…
Co píší posluchači k Požáru opery: Nedovedeme si představit, z jakých důvodů se tak nevkusná věc vysílá do celého světa a jsme toho názoru, že těžký dnešní život trhá nám klid a nervy dostatečně, aniž by bylo potřebí, aby konečná večerní hodina klidu byla takovýmto nešetrným a opakujeme nevkusným způsobem rozbita. (…) Včerejší večer vysíláním falešného požárového poplachu zničil veškeré mé naděje na povznesení umělecké úrovně Vašeho podniku.
Radiojournal 26/1930 (26. 6. 1930)
Doslov k požáru opery /{Požár opery}, Národ, 5. 6. 1930/: … večer rozlétla se Prahou poplašná zpráva, že Národní divadlo je v plamenech. Do redakcí bylo telefonováno, co je na věci pravda, také policejní ředitelství bylo bombardováno dotazy. Poplach byl veliký, mluvilo se o panice v Národním divadle a marném zásahu hasičů zdolati požár zlaté kapličky. […] Panika byla dělána v ateliérech Radiojournalu a lidé, kteří poslouchali, patrně nevyslechli začátek hry a chytili si do amplionů už jenom paniku a domnívali se, že hoří skutečně Národní divadlo. Hra tedy nebyla dobře pochopena, nemohla býti, neboť nelze kontrolovati, kdy radioposluchač vezme sluchátka na uši nebo zapne amplion. Proto pozor na takové senzační hry…
Radiojournal 27/1930 (5. 7. 1930)
/Pro iDN původní text doplnil a redakčně zpracoval hul/
Komentáře k článku: Rozhlasové katastrofy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
