Divadelní noviny > Rozhovor

Daniela Kolářová: Jsem prosta všech iluzí

Máte nějakou oblíbenou květinu? zeptal jsem se herečky Daniely Kolářové, když jsme si domlouvali první schůzku. Chrpu, odpověděla. Když ji někde vidím, nevydržím a jdu si ji aspoň prohlédnout. A je-li to možné, utrhnu si ji do vázy. Chrpu jsem nesehnal, ale naše setkání v kavárně Divadla na Vinohradech a na její chalupě nedaleko Prahy svou neokázalou krásu chrpy měla. Mluvila otevřeně, nebála se odpovídat ani na nepříjemné otázky, přesto měla její slova a postoje v sobě vždy věcný základ a vyrovnanost. Jen snad humoru jsem čekal víc, vyvolávaje si dávné divácké zážitky z prvního českého sitcomu Taková normální rodinka, muzikálu Noc na Karlštejně či filmu Léto s kovbojem. Lépe jejímu charakteru zřejmě odpovídají vážnější, osudovější, přemýšlivé rysy postav, jež ztvárnila a ztvárňuje v divadle. Ať už na Vinohradech či jinde.

V létě skončila v Divadle Komedie éra Dušana Pařízka a jeho PKD, kde jste hrála v několika inscenacích. Na jaře obdobně skončila etapa Martina Stropnického v DnV a od září začíná divadlu šéfovat Tomáš Töpfer. Jak vidíte tyto konce a začátky?

Tyto dvě změny jsou naprosto odlišné a nelze je spojovat.

Dušan Pařízek měl odvahu představit v českém divadelním světě a v českém prostředí německy píšící autory, které jsme vesměs do té doby neznali. Přinesl jiný způsob uvažování o divadle a bylo jasné – například u Wernera Schwaba – že jde o cílenou stylizaci. Spolu s Davidem Jařabem vytvořili originální dramaturgicko-režijní tým a soubor. Zůstává po nich v českém divadle černá díra. Proto je mi líto, že Komedie pod Pařízkovým a Jařabovým vedením končí.

Odchod Martina Stropnického z pozice uměleckého šéfa DnV považuji za normální obměnu, která je v zemích s kulturní politikou (a politickou kulturou) obvyklá. Tyto funkce bývají časově omezené, většinou kolem pěti let, což je myslím pro divadlo dobré. Martinovo účinkování v této pozici bylo pro mne zklamáním a jeho odchodu nelituju. Ve výběrovém řízení, kam se přihlásil, nenabídl takovou změnu či vizi, která by přesvědčivě zvítězila nad ostatními. S jedinou ucelenou koncepcí i s týmem lidí, kteří ji – doufám – budou schopni realizovat, přišel Tomáš Töpfer.

Do Věci Makropulos si režisér klidně může přinést třeba dinosaura, a pořád to bude v duchu Čapka.

Co a jak by se mělo podle vás v DnV hrát?

Vinohrady stávaly a doufám, že tomu tak bude, na hereckých osobnostech. A na průčelí divadla stojí také cosi o kráse…

Tedy právě to si slibujete od příchodu Tomáše Töpfera?

Mě těší, že chce tuto scénu vrátit k hereckému divadlu. To stačí. Jistě to bude mít těžké. Jeho představa, že sem diváci opět budou chodit na herce, je v současném chaosu a absenci hodnot nesnadno realizovatelná. Bude to minimálně dvě sezony trvat, než se dostaví první výsledky. A třeba se mu to nepovede. Jsem prosta všech iluzí, už si je zakazuju. Držím mu palce už proto, že má zájem pracovat se stávajícím souborem a revitalizovat jej. Moje perspektiva už není bůhvíjaká, ale v tomto okamžiku jde především o mladší, talentované herce, kteří tady léta nedostali pořádnou práci. Když budou dobří v divadle, dostanou práci i jinde a to zase udělá tvář Vinohrad obecně známější.

Tanec smrti

Opusťme horkou půdu Vinohradského divadla, zajímáte mne v tomto rozhovoru především vy. Jak jste se dostala k divadlu?

Jsem Karlovaračka. Žila jsem tam od svých čtyř do osmnácti. Moje maminka byla čtyřikrát vdaná, takže jsem měla čtyři tatínky, mám jednoho nevlastního bratra a sestru. Jako rodina jsme tedy optimálně nefungovali. Ale ve Varech je celé mé dětství, kamarádi, bruslení po řece Teplé a přihodil se mi tam i „úraz“ zvaný divadlo. Jako malá jsem hrávala dětské role v Divadle Vítězslava Nezvala, kde má maminka pracovala, na gymnáziu jsme měli amatérský soubor Kapsa, a tak jsem si zcela spontánně dala ještě před maturitou přihlášku na DAMU. Chvíli jsem ještě uvažovala o sportu, ale pak jsem upřednostnila herectví.

Měla jste nějaké představy, jakému divadlu se chcete věnovat?

Byla polovina šedesátých let, doba politického, kulturního i společenského uvolnění. I já měla spoustu zmatených představ a snů o cestování. Stejně jako ostatní jsem hltala spoustu filmů, do té doby u nás nevydávané literatury a poslouchala jazz. I na DAMU zavál svobodný duch. Hráli jsme jednoaktovky Tennessee Williamse, a taky hry Becketta, Ionesca nebo Pintera, což bylo do té doby nepředstavitelné. Hltali jsme beatnické verše a milovali Semafor, nosili u sebe Světovou literaturu, a kdo ji nečetl, byl „společensky vyřízený“. V posledním ročníku jsme získali od vedení DAMU povolení – byl to boj! – hrát v Disku pár představení Zítřejší hvězdy, kterou společně napsali můj spolužák a budoucí manžel Jiří Ornest s adlším naším spolužákem Petrem Svojtkou. Scénář měl osnovu klasického trojúhelníku – hlavními postavami byly dva trychtýře (Jiří s Petrem) a Žofie – a byl sestavený z vybraných veršů Christiana Morgensterna v překladu Josefa Hiršala. Když jsme pak hraní v Disku končili, nabídl nám šéf Činoherního klubu Jaroslav Vostrý hostování Hvězdy v „jeho“ divadle. A hráli jsme ji asi rok či dva nejen tam, ale i v Divadle Reduta. Pak nastoupila normalizace a velmi rychle „spadla klec“. Do té doby jsme byli spolu skoro denně. Bylo to takové bouřlivé období bez závazků. Jirka hrál u Burianů, já v Libni a Petr o Wolkerů. Petr to ale neustál, přijal angažmá v Národním a dokonce vstoupil do strany. To Jirku rozezlilo a asi osm let s ním nepromluvil ani slovo. Pak ale svitla odkudsi naděje, že by možná bylo kde hrát. Jirka s Petrem zase začali komunikovat a rozpracovali scénář ze dvou Strindbergových her. Petr však tragicky umřel, čímž se vlastně jedna životní etapa pro mne definitivně uzavřela.

Úraz zvaný divadlo

Jste se svým životem v divadle a hereckým osudem spokojená?

Na to nelze jednoznačně odpovědět. Po škole jsem měla neuvěřitelný start. DivadloS. K. Neumanna v Libni s uměleckým šéfem Janem Strejčkem, záhy Divadlo na Vinohradech. Spousta lidí se starala, abych měla práci, takže si nemám na co naříkat. V podstatě ani dnes, i když už je příležitostí daleko míň. Přesto – ptáte-li se na „můj život v umění“ – v příštím životě už bych být herečkou nechtěla.

Proč? Není v tom, co říkáte, rozpor?

Na hereckém řemesle mě zlobí, že nejste a nemůžete být samostatný a svobodný jako třeba malíř nebo literát. Vadí mi manipulovatelnost a závislost na tom, jestli vás někdo obsadí a jak to vlastně s vaším postavením v souboru je. Vy vůbec třeba nemusíte tušit, že k vám někdo chová antipatie, což pak vede k obrovským napětím a nedorozuměním. Občas se sice stane, že se vás někdo snaží někam koncepčně směrovat, jako herci vám pomáhat a vy rozumíte tomu, co a proč inscenuje. Rád se pak necháte ovládat. A když vám navíc dá prostor přinést i něco svého, je to krásná práce a snad i výsledek. Pak je ale spousta případů – a stává se to většinou těm méně talentovaným tvůrcům – kdy režisér nahrazuje spolupráci třeba i obrovskou pílí a spoustou slov, ale smysl a cíl jeho snah vám naprosto uniká. Pak nemáte vůbec touhu hrát. Každá zkouška i představení jsou pro vás zdrojem obrovského trápení a vy máte chuť odejít a herectvím praštit.

To je ale přece odvěký úděl lidstva. Valit jak Sisyfos kámen na horu, z které se stejně skutálí…

Když ale ono těch zásadních, dobrých setkání je zoufale málo. Já si sice říkám, že Vánoce jsou taky jenom jednou za rok, ale kolik jsem za svůj život takových okamžiků zažila? V poslední době snad při zkouškách inscenace Tvá ruka v mé dlani s Lídou Engelovou. Šlo ale o komorní hru ve Zkušebně. A pak už jen několik rolí mimo Vinohradské divadlo.

Tento váš pocit je dlouhodobý, anebo pramení spíš ze situace v DnV?

Na začátku, když vyjdete ze školy, tak o své práci takhle vůbec neuvažujete. Jste nadšený, že jdete hrát divadlo, a současně jste přesvědčený, že to všem natřete a svět se z vás zblázní. Jste zkrátka larvou, která nepřemýšlí o tom, že dostat angažmá a dobrou roli je štěstí.

Když se ohlížím, vidím, že jsem při svém hereckém startu právě veliké štěstí měla. Měla jsem obrovskou kliku, že mě vzal režisér Jan Strejček k Neumannům do Libně. Měli za sebou dobrou éru, režíroval tam mimo jiné Václav Lohniský, vznikala tam řada zajímavých, podnětných inscenací. Ale hlavně se umělecký šéf staral o to, aby takový trdlo, jako jsem byla tehdy já, který přijde ze školy a nic neumí, každý večer stálo na jevišti a otřískalo se. Dostávala jsem řadu zapomenutelných malých rolí až po velikánský a spoustu se toho naučila. Další štěstí bylo, že jsem velice rychle dostala nabídku na Vinohrady, kde se o nás taky dobře starali. Dramaturgicky i režijně.

Zachovat si tvář

Do Vinohrad jste nastoupila v roce 1971. Předtím jste tam ale už hostovala v Gorkého Měšťácích.

Vzali mě, protože potřebovali hereckou partnerku k Jaromíru Hanzlíkovi. Byl nejmladší v souboru a neměli k němu holku. Ihned jsme dostávali nekonečně příležitostí, až jsme byli – když se dnes ohlídnu – z toho rozmazlení. Od naší divadelní spolupráce se pak odvíjely nabídky do filmů a televize, což bylo i existenčně důležité, protože k těm – tehdy jako dnes strašně nízkým – platům přicházela práce, ze které jsem měla na zaplacení nájmu a zajištění rodiny. Nerada o tom mluvím, ale bohužel práce mimo divadlo je pro život herce z existenčních důvodů nutná. Jinak ale musím říct, že Jaromír jako herecký partner mi v divadle výrazně chybí. Od té doby, co z divadla odešel, jsem se s nikým tak nádherně a k dobru věci nehádala.

Stalo se vám někdy, že jste – třeba i kvůli vašim zmiňovaným existenčním důvodům – vzala něco, s čím jste naprosto nesouhlasila?

Máte-li na mysli období před listopadem 89, tak to byla doba, kdy člověk musel, aby si zachoval tvář, kličkovat. Snažila jsem se a snad jsem nějakou mez nikdy nepřekročila. Mým záměrem vždycky bylo vybírat si takové projekty a role, za které se člověk nemusí stydět. V divadle to ale v podstatě nejde. Máte-li angažmá, jste – a platilo to tehdy jako dnes – zaměstnanec. Najdete se na fermanu a nikdo s vámi nediskutuje. Když viselo nové obsazení k výročí velkých říjnových revolucí, tak se člověk modlil, aby tam nebyl. Ne vždycky se to povedlo.

A co divadlo a herectví po listopadu 1989? Tam snad už takové tlaky nejsou?

Těch posledních dvacet dva let prochází divadlo strašnými zmatky. A nejedná se jen o DnV. Sice odpadla cenzura, ale ekonomické tlaky zřizovatelů jsou v podstatě něco podobného. Ženou opět divadla ke komediálním, lehčím inscenacím jen proto, aby splnila kvótu plného hlediště. Čímž vzniká opět „kličkovací“ cesta dramaturgů, šéfů a ředitelů a divadlo se zase dostává do stavu existenciální zmatečnosti, proč tu vlastně je a pro koho.

Vy jste byla jednou z těch, kdo po listopadu 1989 vstoupil do aktivní politiky, byla jste dva roky poslankyní za OF v České národní radě. Nešlo s tím tehdy něco udělat? Umělců – a to i herců – tam tehdy bylo víc. Snažili jste se o to?

Oni ti ostatní byli většinou ve Federálním shromáždění, v ČNR umělců moc nebylo. Snad dva či tři. Já jsem skutečně na dva roky přerušila práci, nebo jsem jen chodila dohrávat, ale už ne zkoušet, a z divadla jsem zcela vypadla. Ze začátku, když Občanské fórum fungovalo, to vypadalo, že všechno bude úžasné a že se na všem dokážeme dohodnout. Všichni se zdravili, byli slušní a práce v ČNR se zdála smysluplnou. Ale už asi po třech měsících nebo maximálně půl roce se OF začalo rozpadat a štěpit na frakce budoucí ODS, ODA, OH, pak ještě Nezávislého OH. Lidi se přestali zdravit a pokřikovali na sebe. Začal politický boj o podobu ekonomické transformace. Hlavně ODS se chovala příšerně arogantně, což mě od ní odpudilo od samého začátku. Někteří bývalí studenti VUMLu se stali novopečenými podnikateli a pravicovými radikály, což je přesně to, co v životě špatně snáším. Patřila jsem k těm, kteří byli pro právní rámec privatizace. A také jsem si říkala a říkám dodnes, že je dobré si pamatovat, že když existovala železná opona, tak vlastně celá Evropa ze strachu před komunismem přistoupila na mnohé požadavky v sociální sféře a respektovala základní lidská a odborová práva. Na tyto výdobytky bychom neměli ani dnes zapomínat.

Co konkrétního jste jako politik prosazovala?

Hloupě a naivně jsem se domnívala, že po pádu komunismu úroveň veřejnoprávního prostoru – myslím tím nejen divadlo, televizi a rozhlas, ale třeba i architekturu a vztah ke krajině – získá na kvalitě. Že budeme toužit vědět víc a hlouběji, být vzdělanější, náročnější, důslednější, tolerantnější a taky trpěliví. O to jsem se celé ty dva roky v ČNR snažila. Ale tendence celé společnosti byla a je přesně opačná. Všechno kolem – aspoň tak se mi to zdá – upadá do nevkusu, agresivity a života bez hodnot. Tak se o to pokouším aspoň sama za sebe, ve své neplacené životní praxi.

Jiné planety

Možná i z této „touhy po čerstvém vzduchu“ jste v posledním desetiletí hostovala nejen v Divadle Komedie, ale i v hradeckém Klicperově divadle, kde jste hrála u Davida Drábka v jeho hře Náměstí bratří Mašínů…

Určitě to byl pro mne závan čerstvého vzduchu, to nepopírám. Nebyly to ale úniky z DnV, nýbrž objevování nových planet. Komedie, to bylo, jako když vás vystřelí někdo na Venuši. A David Drábek je originál, který má tak bizarní jevištní a dramatické uvažování, že mu je kdekdo vyčítá a nerozumí mu. Mě ale práce s ním na Vinohradech při Věci Makropulos obrovsky těšila. Proti pásovci, kterého mu mnozí vyčítali, jsem vůbec nic neměla. Jsem dokonce přesvědčená, že Karel Čapek by mu na ten nápad řekl: Elina musí mít pásovce! Čapkova fantazie předčila daleko, daleko jeho dobu. Do Věci Makropulos si režisér klidně může přinést třeba dinosaura a pořád to bude v duchu Čapka. Mně divoké nápady naprosto nevadí, pokud neporuší smysl díla a výsledná struktura se nesesype do nějaké svévolnosti či vlastní exhibice. To David nedělá.

Jak to ale bylo s Náměstím bratří Mašínů? Pokud vím, původně se mělo hrát na Vinohradech.

David se v DnV jako dramatik a možná ani režisér nesetkal s nějakým nadšeným přijetím. Pořád měl něco opravovat, až se naštval a řekl, že Mašíny bude inscenovat v Hradci. A nabídl mi roli Rity. Pro mě to byla příležitost poznat nové lidi a vlastně i prostředí regionální scény. Vrátila jsem se tak trochu do Karlových Varů, což mě lákalo. Hradečáci jsou velice příjemní lidé a Hradec je úžasné město. Akorát jsem si nějak neuvědomila, že budu muset kvůli zkoušení a hraní v různých divadlech pendlovat mezi Prahou a Hradcem často i během jednoho dne. Ze začátku to tedy vypadalo jednoduše, ale později se to právě kvůli tomu dojíždění hodně zkomplikovalo. Jet třeba v zimě sama v noci autem, sněží a sněží, stěrače se vám míhají před očima a uspávají, není moc příjemné. Ale nakonec se to zvládlo a moc mě práce v Hradci těšila. Bylo to tam až nebezpečně příjemné. Hned pak srovnáváte s tehdy ne příliš vstřícnou atmosférou na Vinohradech.

Nicméně nejpodstatnější vaše hostování bylo s Pražským komorním divadlem Dušana Pařízka, v kterém jste už v roce 1999 hrála Paní Vočistcovou ve Schwabově Lidumoru a pak – už v Divadle Komedie – v dalších čtyřech inscenacích. Naposledy v roli Zajdy v – opět Schwabově – hře Nadváha, Nedůležité: Neforemnost.

Má spolupráce s Dušanem Pařízkem začala tak trochu jako pedagogická výzva. Nabídli mi učit herectví na DAMU a právě do ročníku, se kterým jsem začínala, přišel Dušan. Mluvil blbě česky, ale věděl to a důsledně se snažil toho zbavovat. Studoval režii, ale chodil i na hodiny herectví, což u nás nebývá zvykem. Říkal, že v Německu vystudoval dramaturgii a že tam studenti chodí i na hodiny herectví, aby pochopili, co a jak je herec schopen zvládnout a co cítí, co tedy mohou od něj při práci a na jevišti chtít. Při hereckých hodinách rád aktivně spolupracoval, což jsem velice oceňovala. Když pak dostudovával, začal se pouštět do těch svých divadelních šílenství. Připravil se čtyřmi mými studentkami Schwabovy Prezidentky, a když jsem byla na premiéře, nabídl mi paní Vočistcovou v Lidumoru. Byla jsem z toho v šoku. Té dramatice jsem zprvu nerozuměla a zoufala si. Nechtěla jsem mu tu spolupráci odmítnout a současně žila v přesvědčení, že je to umělecká sebevražda. Říkala jsem si: Cítí se tady jako sirotek, který přijel z Německa a nikoho nemá, to bych mu měla pomoct. Navíc zvolil takový úskok, který platí na každého: Já si vás dovoluju oslovit, protože vaše herecké hodiny byly úžasné. No, odmítněte takového žáka. Německé divadlo nemělo v té době u nás takový zvuk, jako má dnes. Obecně se soudilo, že je plné hnusu a ošklivosti a že na česká jeviště nepatří. Jakýsi vzdor a možná i zvědavost ve mně však zvítězily: Ta nálepka o německém divadle je v tobě jak v koze, říkala jsem si, tak to zkus a uvidíš. A tak jsem to zkusila a dodnes jsem za to ráda.

V čem byla spolupráce s Pařízkem jiná, než s jakou jste se do té doby na jevišti setkala?

Vždy to bylo ohromně těžké zkoušení a hledání. Bylo třeba přijít na kloub a zvládnout důslednou stylizaci postav a pochopit jejich myšlení. Navíc se ty texty špatně učí. Ale postupně jsem oné dramatice podlehla a najednou se i text ukládal do hlavy lépe. Došlo mi, že je v těch hrách i humor, kterého si zprvu nevšimnete, protože je čtete písmenko po písmenku a jenom se na vás valí katastrofy, které popisují.

V prvních sezonách diváci vstávali uprostřed představení nebo hned po začátku. Vůbec nedokázali vstřebat, co se na jevišti děje. Skoro každý divadelník říkal: To nemá smysl, to Češi nevezmou, za chvíli vás z Komedie vyženou. Obdivuju Dušana s Davidem, že v tom vytrvali.

Dokázala byste si takové divadlo představit na Vinohradech?

Tady by Pařízek vstoupil na pekelnou půdu. Musel by génia loci této budovy získat na svou stranu.

Vyšší princip

Asi se shodneme, že život má mnoho zákrut a úskalí a je velmi těžké zachovat si v něm nevinnou tvář a čisté ruce. Nicméně se na závěr zeptám, jaké jsou vaše životní hodnoty, kterými se řídíte, nebo aspoň snažíte řídit?

Byla jsem vychovaná jako ateistka a k tomu, že je to možná „nějak jinak“, jsem dospěla pomalu. Takže nemohu říct, že jsem věřící, který když ho někdo uhodí, nastavuje druhou tvář. Neumím si vůbec představit, že bych docházela do nějaké církve, že bych v ní byla organizovaná, že by mi někdo říkal, tohle Pán dovolil, a tohle nedovolil. Věřím v lidský mozek a poznání. Že je však něco „nad námi“, to je podle mne nepochybné. Říkejme tomu Vyšší princip.

Jak jej v praxi naplňujete?

Ráda se pohybuju v přírodě. Když mí kluci byli malí, měli jsme chalupu ve východních Čechách a tam stál starý ovocný sad, v jehož rohu rostla jabloň. Její kmen byl úplně nepochopitelný. Začínal jakoby vykloubený ze země, dlouho se valil po trávě a asi po metru či možná víc jako velké L zamířil prudce vzhůru. Jednou za námi přišel soused, co pracoval v zemědělství, a řekl: Já vám ten strom uřežu, vždyť je tak ohyzdný. Nedovolila jsem mu to. Ta jabloň takhle vyrostla, protože k tomu měla důvod. Nic není samo sebou, nic není samozřejmost.

Milá Dano,

setkání s tebou, ať v osobním ži­votě nebo profesním, bylo pro mě krásné, obohacující a byl to dar z nebes. Nikdy nezapomenu na tvou Mimi v Loupežníkovi, Soněčku ve Zločinu a trestu, Beatrici v Mnoho povyku pro nic i na mnoho dalších divadelních rolí, kdy jsme byli partnery. Samozřejmě jsi zůstala v mém srdéčku i jako Doubravka z Léta s kovbojem, vyblbli jsme se v Noci na Karlštejně a jiných filmech a v televizi jsme si užili Takovou normální rodinku, Podnájemníky a mnoho jiných inscenací a seriálů s vynikajícími režiséry a hereckými kolegy. Byly to nádherné roky po tvém boku a jsem vděčen osudu, že se mohly naše cesty potkat.

Říkají o nás, že jsme vytvořili partnerskou dvojici, která ovlivnila celou generaci. Tak se tedy řadíme mezi takové velikány jako Křemílek a Vochomůrka, Spejbl a Hurvínek nebo Čuk a Gek. V každém případě jsi ale ty na mě měla velký vliv a já ti za to děkuju. Bohužel obráceně to moc nefungovalo a dodnes nefunguje. To bys totiž už dávno na mé naléhání přestala s tím kouřením.

Tak s tím už konečně sekni! Mohl bych se chlubit, že i já jsem tebe v něčem ovlivnil. Posílám ti velkou pusu a „Zlom vaz“!

Tvůj Jaromír Hanzlík

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 4. září 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Daniela Kolářová: Jsem prosta všech iluzí

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ