ROZHOVOR: Radim Vizváry a Laterna magika

Profesí mim a režisér a dosud umělecký šéf Laterny magiky RADIM VIZVÁRY si po dlouholeté sólové kariéře vyzkoušel, co znamená pracovat ve veřejnoprávní instituci takového rozsahu, jako je pražské Národní divadlo. Nyní společně s dalšími tvůrci připravuje poslední projekt před několikaletou rekonstrukcí Nové scény. Povídali jsme si nejen o chystané inscenaci Pluto, ale také o fenoménu Laterna magika.

V nejnovějším projektu Laterny magiky si zahrajete pod taktovkou novozélandského režiséra Thomase Moncktona společně se dvěma dámami ze slavných rodin mimů – Annou Polívkovou a Vandou Hybnerovou. Jste autorem scénáře, takže nejlépe víte, o čem tato inscenace bude…

Pořád přemýšlíme o přesném označení žánru – je to současná pantomima, živé nonverbální divadlo s použitím filmových technologií, včetně Motion Capture. Příběh je jednoduchý, odehrává se ve filmovém studiu a zachycuje situaci jednoho natáčecího dne filmu o dvou kosmonautech, kteří dorazili na planetu Pluto. Nejprve vedou souboj, pak je napadne příšera, kterou společně porazí, smíří se a společně zapíchnou vlajku do země planety.

Tedy jakási sci-fi pohádka?

O příběh jako takový vlastně nejde, v představení budou diváci sledovat, jak se film natáčí. A ti čtyři protagonisté jsou podivíni a žádný neumí své řemeslo pořádně, nastává množství komických situací. Je to úžasný materiál pro klauniku, grotesku. Či tzv. physical comedy, což je žánr, kterým se režisér proslavil ve světě. Anička představuje režisérku, Vanda technika, a já s mimem Trygvem Wakenshawem hrajeme performery. Na závěr diváci uvidí „film“, který během představení vznikl.

V předchozím projektu In Our Hands v režii Australana Darcyho Granta se ukázalo, že ne vždy jsou režisér a tvůrci naladěni na stejnou vlnu a bývá těžké se dohodnout…

To je pravda. V tomto případě ovšem možnost nahlédnutí do myšlení protinožců, jak se dělá komedie, jak přemýšlejí o pantomimě, beru jako úžasnou zkušenost. Bavili jsme se o tom s Trygvem, což je rovněž Novozélanďan – tamější tvůrci nejsou zatíženi tradicí, historií, intelektualismem či symboly, takže divadlo dělají víc cool a fresh. Nemají potřebu se na nic odkazovat, vybírají si dnešní nebo i budoucí témata, která jsou aktuální.

Radim Vizváry. FOTO Národní divadlo

Je to tedy jiný pohled na formu a řemeslo?

Oni tak nebazírují na technice mimu, jako je tomu u nás, primární je, co člověk skrze divadlo sdělí. Logika divadelní věci uvnitř dramaturgie je pro mě taky nová. My máme určité principy, ale oni je nabourávají. Často se mi při zkoušení stává, že mám osvědčené principy, jak funguje temporytmus, jak pracovat s náladami, s gagem a humorem. Když nabídnu své řešení, režisér mi ukáže úplně jinou cestu. Uzná, že můj přístup funguje, ale chce vymyslet něco nového. Takže někdy trvá dost dlouhou dobu, než přijdeme na jeden gag, jeho metoda principiálně funguje tak, že nás nechá dlouho improvizovat, až se dostaneme na úplné dno trapna, a tam někde najdeme v bahně drahokam… Taková práce vyžaduje trpělivost, profesionalitu a víru, myslím, že ne každý by do toho šel.

Obě ženy jsou více herečky než mimky, připravovali jste se na projekt společně?

Jsme čtyři herci, kteří se vyjadřují nonverbálně, všichni vycházíme z techniky a řemesla pantomimy. Když jsme začínali zkoušet, měli jsme i pantomimické tréninky, každý z nás přidal svou zkušenost – Anička Polívková například zkušenost ze školy Jacquese Lecoqa. A stále hledáme i společný jazyk, aby to bylo stylově čisté. Je to mnohdy i zábavné. Na začátku si nás režisér oťukával tak, že nám zadával až dětské etudy, zkoumal tím, jestli se dokážeme odpojit od dospělého myšlení, jestli si dokážeme hrát. To mi připomíná Borise Hybnera, který říkal, že herec by v sobě vždycky měl umět najít a hlídat si dítě. Protože ta nejkrásnější hra vzniká z dětské hry, která má v sobě komiku i poezii.

V oblasti Laterny magiky je ovšem důležitá i přítomnost technologií. Co je to například MoCa?

Motion Capture je klasické filmové studio, kde je green screen, performeři mají na sobě zelené trikoty se senzory, jejich pohyby se nahrají, z toho se udělá grafika, s níž pracujeme – a v tomto případě si děláme legraci. Naskenujeme se, rozpohybujeme avatara, tedy druhé já, podobně jako to bylo v inscenaci Robot Radius. Je to hravé v tom, že naši avataři začnou zlobit, vymknou se kontrole, ztrácejí se v nitru plátna a podobně. Když jako umělecký šéf zadávám práci, tlačím na tvůrce, aby tam byly prvky laterny magiky. Tady jsem u projektu od začátku, tak si to hlídám.

Pluto je poslední projekt sezony…

Ano, a navíc poslední projekt Laterny magiky na stávající scéně. V červnu se zavírá a jdeme do rekonstrukce. Otevření se plánuje na leden 2028.

Předpokládám, že už máte vytipované náhradní prostory.

Polovinu repertoáru budeme hrát ve Stavovském divadle a další představení v La Fabrice. Pak jsme vymysleli, že konkrétně BatoLaternu budeme hrát v pražských kulturních centrech. Už jsme domluveni s KD Ládví, Plechárnou, Mlejnem. Plánujeme, že se tam usadíme třeba na měsíc. Bude to takové putovní divadlo, abychom byli divákům blíže. Zároveň chceme posílit zájezdovou činnost. Během doby rekonstrukce by měly vzniknout dvě inscenace ve Stavovském divadle, jedna už na podzim 2025. A také plánuju „inscenaci do kufru“ v mé režii, pro kterou ještě hledáme prostor. Měla by dramaturgicky navázat na program pro všechny generace, od BatoLaterny a Zázraku (s)tvoření pro nejmenší chci udělat oblouk až k nejstarším divákům, takže představení se seniory převážně pro seniorské publikum. Bude se to jmenovat V parku, dramaturgii bude dělat Ladislava Petišková a hrát budou Josef Kotěšovský, Zuzana Hrzalová a Halka Třešňáková. Kotěšovský a Hrzalová už hráli v divácky úspěšné Krajině těla, která patřila k nejnavštěvovanějším titulům.

Už čtyři roky jste uměleckým šéfem Laterny magiky. Co se za tu dobu podařilo?

Jsem rád, že se podařilo Laternu vrátit českému divákovi. Dříve byla vnímána především jako divadlo pro turisty. Návštěvnost se výrazně zvýšila, až na 90 procent prodaných lístků. Těší mě, že máme velkou podporu od vedení i od sponzorů, jsem rád, že se podařilo za čtyři roky kompletně vyměnit repertoár a novým repertoárem nastavit vizi multižánrového divadla projektového typu. Ukázalo se, že různorodost repertoáru přiláká více diváků různých generací a zájmů: ti, kdo preferují činohru, si vyberou Valérii a týden divů, zájemci o balet zase Krajinu těla apod. Podařilo se výrazně rozšířit repertoár pro dětského diváka, BatoLaterna má za sebou 200 repríz a kojící matky nám dělají dobrou propagaci. Navíc nám to posílá diváky i na další představení, Zázrak (s)tvoření, ale i na představení pro dospělé. O Laterně se víc ví, už to není pouze taneční divadlo. Podařilo se vyjet i do zahraničí, včetně výstavy EXPO v Dubaji, zorganizovali jsme desítky zájezdů po České republice. Finančně se daří dobře, podle ekonomů provoz funguje efektivněji než dříve.

A co se naopak nezdařilo?

Měl jsem představy, že přinesu do Laterny ty nemodernější technologie. Byl jsem naivní, myslel jsem si, že v Národním divadle se na ně seženou peníze. Ale narazil jsem, je fakt, že ani Národní divadlo nemá dostatek peněz na extrémně drahé vybavení tohoto typu. Musel jsem tedy začít přemýšlet o Laterně magice jinak, říct si, co byla kdysi a co je dnes. Tehdejší inovátorské principy Laterny magiky se staly běžnou součástí různých divadelních žánrů a ztratily svou původní jedinečnost. Návrat k původnímu konceptu Laterny není principiálně možný, a ambice rozvinout ji na úroveň prvenství technologicky inovativního divadelního centra ve světě se ukazuje jako nereálná, neboť nám chybí jak finanční prostředky, tak adekvátní prostor. Stručně řečeno, jsem si vědom, že někdejší Laterna magika již patří do minulosti. S aktuálním rozpočtem nejsme schopni konkurovat zahraničním produkcím, a navíc se nám nedostává vhodného prostoru. V současnosti jsme také svědky obrovského vzestupu technologií, které posunuly laťku divadelní produkce na zcela novou úroveň.

Stručně řečeno, vím, že někdejší Laterna magika už je passé, technologie zažily obrovský vzestup a už nás obklopují natolik, že divák do divadla chodí spíše za živým člověkem než za technologií. Zatímco dříve technologie diváka oslnily, dnes ho spíš vyprudí a otráví. Vyzkoušeli jsme, že využití umělé inteligence na jevišti popírá zažité principy divadla, ztrácí se temporytmus, omezuje to v emočním projevu, zakrývá to duši. Takže zásadní otázkou pro mě je budoucnost takového typu divadla, otázka, jak nakládat s technologiemi a jestli je vůbec používat. Laterna magika vznikla jako první multimediální divadlo na světě, ale v dnešním světě přehlceném technologiemi by možná stálo za úvahu dát zpátečku, možná opustit technologie a vrátit se k nahému člověku na nahém jevišti.

Zdroj náhledového obrázku Národní divadlo.