Jak nápad na Soudružky s kroužky vznikl?
Postupně. Začínám vždy od materiálu, vycházím z jeho možností, z loutky a zvoleného principu využití. Z toho vyplyne téma. Mám totiž pocit, že kdybych si vymyslel téma a teprve pak začal hledat materiál, budu materiál násilně nutit k něčemu, k čemu se nehodí. Naopak když materiál vezmu do ruky a zjistím, co dokáže vyprávět, vyplyne vše přirozeně. Nestává se mi pak, že by přišla situace, kterou bych zvoleným typem loutky nedokázal vyjádřit. Udělám si databázi, něco jako slovník toho, co všechno dokáže zvolená loutka vyjádřit. A tam teprve začíná dramaturgie a rodí se příběh. U Soudružek s kroužky jsem měl na začátku papírovou loutku a cyklický princip kdy loutka přijede z jedné strany hlediště a vyjede automaticky na druhé, jakoby prostor pokračoval donekonečna. A jak jsem si s tím hrál, zkoušel a zkoumal ho, připomnělo mi to metro. Řekl jsem si, že udělám představení o metru. Zkoumal jsem možnosti dál a přemýšlel, jaká jsou další prostředí v Praze, která mají repetitivní charakter. Napadl mě Karlův most, jehož oblouky se opakují, parky, kde jsou stejné stromy, a začal jsem nápad rozšiřovat z metra na Prahu. Až pak jsme si s kolegy vzpomněli na Spartakiádu které je parketování, teselace prostoru (vyplnění prostoru pomocí jednoho nebo více geometrických útvarů bez překrývání a bez mezer pozn.aut.), vlastní. To už nás zasadilo do určité doby. Téma vzniklo na základě zvoleného principu a loutky.

Jak dlouho jste na inscenaci pracoval?
Tři roky. Dva roky jsme to vymýšleli a rok vyráběli, samozřejmě při našich běžných pracovních povinnostech. Nejdříve jsme udělali prototypy, loutky a mechanismus jsem musel testovat. Ještě ale budeme některé mechanismy vylepšovat.

Sami jste Spartakiádu ani období normalizace nezažili, jak jste k tématu přistupovali?
Nezačínali jsme úplně od nuly. Rád hledám v archivech, vyhledávám relikty doby, sám se tím obdobím zabývám a hodně si o něm čtu. Začal jsem se soustředit více na česká specifika tohoto období. Pátrali jsme různě – Aukro, antikvariáty, archivy… Podařilo se nám shromáždit skutečně autentické věci, které jsme mohli v inscenaci využít.

´Prstovou choreografii´ ke spartakiádní skladbě na Dvořákův Slovanský tanec jste připravil nově, nebo reflektuje dobovou sestavu?
To by ani nešlo. Loutka v téhle scéně nedokáže to, co se opravdu dělo na Strahově. Mohli jsme zachovat jen hudbu a kostýmek loutky. Jinak to je ale hledání balancu mezi tím, jak to doopravdy bylo, a tím, abychom zůstali v rovině zábavného divadla.

Pro jaké publikum jste Soudružky s kroužky plánovali? Budete je hrát i pro školy?
V tomhle ohledu neplánuji. Když vytvářím inscenaci, nemyslím na žádnou cílovou skupinu. Abych řekl pravdu, tvořím inscenace tak, aby se líbily mně, nechávám věci volně plynout, vyvíjet. Neumím odhadnout, jestli by se Soudružky s kroužky školnímu publiku líbily, jestli by je mladší divák přijal, nebo ne. Tohle nechávám na naší produkční. Uvidíme, kde všude budeme ´Soudružky´ hrát.

Jak jste volili název? Odkazuje název inscenace přímo na Spartakiádu, na skladbu s obručí?
Název je vždycky to nejtěžší… Původně se hra měla jmenovat Madam Anna, pak jsme hledali, jak zabudovat do názvu cykličnost, také rým… Někdo řekl soudružky, padlo slovo kroužky a my jsme zajásali: „To je ono!“ Máme to tak i v angličtině, kde se inscenace jmenuje Loops & Hoops. Kroužky odkazují na obecný symbol zacyklení, někdo si zřejmě uvědomí spojitost se spartakiádní skladbou, ale my jsme na ni nemysleli.

Zopakujete princip ´Soudružek´ i v nějakých jiných projektech?
Určitě ne. Podruhé by mě to už nebavilo. Každá inscenace, kterou jsem udělal, má v sobě jiný princip a jiný materiál. Když dokončím novou inscenaci, mám pocit, že jsem zvolený princip už vyčerpal, že jsem ukázal všechno, co s ním lze dělat. Jistě by ho šlo opakovat v jiné variaci, ale to už nechci. Jsou další materiály, další principy, která chci objevovat.

Jak vznikaly vaše přechozí projekty Sputnik a Prefaby?
U Sputniku jsou principem miniatury, velmi drobné a ploché věci, materiálem je papír. Divák pozoruje představní průzorem, ve kterém se střídají kazety s různými scénami, technologie představení je postavena na principu papírových mechanických automatů a pop-up knížek.  Prefaby je postavené na tom, že loutky neexistují, jen se ukazuje, kde vlastně jsou, materiálem je beton.

Kde vaše inscenace vznikají?
Mám svoji dílničku. Jsem zvyklý dělat technickou část, u inscenací Sputnik a Prefaby jsem spolupracoval s výtvarníkem. U ´Soudružek´ to bylo také v plánu, ale vystřídali jsme tři a když nám spolupráci odřekl čtvrtý, řekl jsem si, že udělám všechno sám.

A nebylo to nakonec nejlepší?
Zpětně ano, ale v průběhu rozhodně ne. Když musíte řešit funkčnost a současně vizuální stránku, celou estetiku, je toho opravdu hodně. 

Představil jste svoje práce v zahraničí?
Sputnik i Prefaby jsou mezinárodně úspěšné, ale ´Soudružky´ jsou nové, tak teprve plánujeme. Uspět v zahraničí je o hodně faktorech a tím prvním není kvalita inscenace. Takže se teprve uvidí,  jak v cizině uspěje mix vlastností, které ´Soudružky´ mají.

Jaké další materiály a principy vás lákají? Co chystáte?
Mám v hlavě spoustu nápadů. Soudružky s kroužky byla jedna z možností, o kterých přemýšlím. Chtěl bych dělat inscenaci s plyšovými loutkami, která stojí na principu šití, v jiné inscenaci bych chtěl prozkoumat animaci mnoha loutek naráz, další je práce s několika prostory současně v sobě vnořených  a jsou další možnosti. Nápadů je dost a když bude čas a peníze, doufám, že se mi je podaří zrealizovat.

Co vás na loutkovém divadle baví nejvíce? Vyrábět loutky, nebo zkoumat principy?
Baví mě hledat materiály, zkoumat jejich možnosti, principy, na kterých fungují a na jejich základě pak tvořit novou inscenaci. Baví mě technické věci, vyrábět mechanismy, loutky, jak kolegové říkají, jsem hračička.