Vy jste byla na letošním festivalu přizvána  k diskusi do Problémového klubu jako člověk trochu odjinud. Ale myslím, že vaše funkce v procesu vzniku divadelních inscenací je velmi důležitá, protože máte nejen vzdělání, ale zároveň zvýšenou citlivost vůči některým jevům, upozorňujete na etické hranice v umělecké tvorbě, ale i v tvůrčích kolektivech. Vaše konkrétní zaměření na sexuální a vztahovou výchovu dětí od nejmenších je jistě potřebná, ale u nás zatím nepříliš využívaná. Jak jste se k této specializaci dostala?

Já jsem se k tomu dostala během studia psychologie, kdy jsem začala spolupracovat s organizací Konsent, která se takovým tématům věnuje a zaměřuje se na osvětu v této oblasti. Tím se začala profilovat moje specializace při studiu, až se z toho stala moje odbornost a došlo to tak daleko, že jsem s Dagmar Krišovou napsala knihu Děti to chtěj vědět taky: O respektujících vztazích a sexuálním zdraví.

Máte nějaký přehled, kolik vás je s takovou specializací u nás?

Bohužel velmi málo... Ale právě jsem začala vyučovat na Masarykově univerzitě budoucí psychology a psycholožky. Učím o tématech sexuality, identity a genderu a sexuální a vztahové výchově, takže doufám, že nás brzy bude víc.

Věnujete se i propojení těchto témat s divadelní tvorbou?

Ano, věnuji se tomu v rámci výuky sexuální a vztahové výchovy, kde je potřeba zmapovat, z jakých zdrojů získáváme informace. Hodně se v poslední době mluví o pornografii, jak je dostupná a jak se s ní děti setkávají předčasně, což je důležité téma. Nicméně to, s čím se setkávají v knihách, seriálech nebo právě na divadle, je za mě obdobně důležité. Divadelní představení totiž může nabídnout skvělou příležitost s dospívajícími pohovořit o tématech, která zpracovává, a může tak pomoci odblokovat stud. Téma, které bylo do té doby tabu, může najednou být předmětem diskuse na cestě z divadla, což je skvělé. Takže rozhodně oceňuju, když se s tím pracuje odpovědně. Tím myslím vědomou práci s tím, jaká sdělení inscenace předává, jaký má dopad na prožívání publika a co můžeme udělat pro integraci toho bezprostředního zážitku například formou facilitované diskuse či workshopu po představení nebo poskytnutím metodických listů školám.

Na letošních diskusích, a nejen tam, přišla řeč na to, že sexuální násilí, otázky souhlasu, byly vždycky součástí jak zahraniční, tak české dramatické tvorby, ale třeba i lidových písniček. Dá se říci, že v době, kdy odborná pomoc neexistovala, se to ventilovalo prostřednictvím umělecké tvorby. Nutí vás to zamýšlet se nad tím, že i ve starších textech nacházíme – byť třeba ve skryté formě – tato témata?

Mě to nutí už nějakou dobu. Já jsem tu kromě PC měla také besedu na téma flirt a koketerie. Tu besedu jsem začala otázkou, kdo nás učí flirtovat, a většinová odpověď byla, že umělecká tvorba. Tam totiž můžeme získat inspiraci, zjišťujeme, co je normální, co je očekávané. Je třeba si uvědomit, že témata týkající se násilí i sexuální a vztahové výchovy se vyskytují v hrách téměř vždycky, protože jsou vesměs o vztazích. A my tím pádem získáváme z tvorby inspiraci. Je proto důležité si zvědomit odpovědnost, kterou tvorba má. Například flirt v inscenaci jde totiž zpracovat tak, aby podpořil důležitost reciprocity zájmu a nadšeného souhlasu, ale také tak, aby svým zpracováním normalizoval obtěžování. První cestou, jak s odpovědností naložit, je tedy odpovědět si na otázku, jestli inscenace pracuje odpovědně se stereotypy a mýty. A odpovědná práce s nimi nutně neznamená se jim vyhnout, ale vědět o nich. Téma stereotypů pak můžeme otevřít v debatě po představení. Pro citlivé zacházení s dopadem na emoční prožívání a duševní zdraví publika slouží také tzv. trigger warnings (upozornění na nebezpečné stimuly, které mohou diváka rozrušit, pozn. red.). Diváctvo díky nim může udělat informované rozhodnutí se tíživému tématu vystavit, nebo ne. Pokud tedy inscenace například zpracovává téma sexualizovaného násilí a objevuje se v ní obviňování obětí, mělo by to být uvedeno v anotaci v rámci trigger warningu, stejně jako uvádíme upozornění na věkovou vhodnost.

Vy kromě své psychologické praxe spolupracujete také s divadly na některých inscenacích s citlivým obsahem. Jak jste se k této spolupráci dostala?

Divadlo Polárka se rozhodlo v jedné sezóně uvést inscenaci Princ & Princ a autorskou inscenaci Štěpána Gajdoše Poprvé. Tam došlo poprvé k takové spolupráci. Byla jsem oslovena nejen k tomu provázet tvorbu inscenace, ale proškolit celý tvůrčí tým v oblasti těchto témat. To mi přišlo velmi zodpovědné k dětskému publiku. Šlo o to, abych hlídala, aby témata byla předána dětem přiměřeně, abychom byli pozorní k tomu, jestli tam nejsou nějaké stereotypy, mýty – a jestli jsou ta témata předávána v souladu se současným poznáním.

V naší generaci se na podobné věci vůbec nedbalo, existují vůbec nějaké podkladové materiály k podobné výuce, nebo začínáte od nuly?

Důležitým materiálem jsou Standardy pro sexuální a vztahovou výchovu v Evropě od Světové zdravotnické organizace. O ty se lze opřít, hlavně pokud jde o věkovou přiměřenost témat. Inspirace k tomu, jak s tématy pracovat didakticky, u nás zatím moc není. I z toho důvodu na takových materiálech spolupracuji s ČT edu a už zmíněnou organizací Konsent. Je to tvůrčí proces sám o sobě – přemýšlet o tom, jak témata předávat tak, aby to pro dospívající a děti bylo zajímavé, aby se vytvořilo bezpečné prostředí pro to o takových tématech diskutovat. Protože, když si vzpomeneme na někdejší sexuální výchovu, pokud vůbec nějaká byla, tak ty vzpomínky, které lidi sdílí, jsou plné pocitu studu a nepatřičnosti. Moje zkušenost je, že to jde i jinak. Když věnujeme prostor nastavení atmosféry a tomu, že z nás děti cítí, že nás to zajímá a že se o tom s nimi chceme bavit, tak to funguje náramně, protože je to velmi vděčné téma.

Pro mou generaci to byla vesměs tabuizovaná témata, ani v rodině se o nich nemluvilo. Máte nějaký recept, jak by se s tou sexuální výchovou mělo začínat? V rodině, nebo spolehnout na odborníky, na školu?

Doporučila bych začít v rodině, protože sexuální a vztahová výchova začíná od malička. A první krok za mě je přerámovat si, co to vlastně všechno je. Dobře funguje, když si zkusíme vytvořit takovou myšlenkovou mapu, co nás napadá, když se řekne sex. Všechno, co nás napadne, je vlastně téma sexuální výchovy. A těch témat je hrozně moc a začínají v dětství. Zpočátku to vůbec není o sexu, ale třeba o vztahu ke svému tělu a respektu k hranicím. To je něco, co předáváme dětem od malička tím, jak se chováme k nim i sobě navzájem. Jestli je třeba nutíme do fyzického kontaktu, když nechtějí. A to je vlastně základ. Když se nám podaří jim předat, že mohou odmítnout fyzický kontakt, je to velmi užitečná dovednost do sexuálního života. A tím děláme i prevenci násilí, aniž bychom se o sexu a sexualizovaném násilí bavili. Na školy se ještě spoléhat nedá, protože každá k tomu přistupuje jinak, ale je skvělé, když se doplňuje rodina se školou. Škola může nabídnout vrstevnickou diskusi, ale facilitovanou. Je jasné, že děti si hledat informace budou, budou se o tom bavit mezi sebou a je otázka, jestli u toho budeme taky. Když ano, můžeme být orientačním bodem v třídění informací. A můžeme je provést nejen tím, co jsou ověřené informace, ale taky formováním jejich vlastního postoje.  A dalším aktérem v tom po boku škol mohou být právě divadla, která svou tvorbou poskytnou materiál pro zmíněnou vrstevnickou diskusi.

Mně se zdá, že v posledních letech se stále více objevují informace, včetně beletrizovaných, o tom, jak se děti setkávají se sexuálním násilím, aniž by to vědomě tušily a dokázaly si pojmenovat, o co tehdy šlo. Máte pocit, že se to poslední léta zhoršilo, že je toho víc, anebo že se o tom jen víc mluví?

Na odpověď, jestli se to zhoršilo, nemám data. Určitě se o tom ale víc mluví, a to je dobře, protože díky tomu můžeme lépe dělat osvětu a zvědomit důležitost sexuální a vztahové výchovy. Často se setkávám s názorem starší generace: „My jsme to nějak zvládli, tak oni to zvládnou taky.“ Ale pak se pojďme bavit o tom, jak jsme to zvládli...

Traumata zůstávají...

Mnozí si nesou nějakou velmi těžkou zkušenost, od které je mohlo uchránit, kdyby měli kvalitní sexuální a vztahovou výchovu. Nemuseli na určité věci přicházet traumatizující zkušeností. A to já další generaci nepřeju. Jestli ke zlepšení můžeme nějak přispět uměleckou tvorbou, tak to pojďme dělat.

Propojujete sexuální a vztahovou výchovu s prací s kolektivy. Děti a dospívající často hledají vztahy v okamžiku, kdy se zařadí do nějakého kolektivu, ať tanečního, nebo divadelního. Velmi často získají k vedoucímu daleko silnější vztah než k rodičům a máme případy, kdy této situace vedoucí zneužije a může způsobit celoživotní trauma. Vy spolupracujete s taneční školou Swing Wings. Jak to funguje?

Upřesním, že je to taneční škola, kde jsou primárně dospělí, ale to nic nemění na potřebě starat se o to, aby tam byl prostor bezpečný. Fyzický kontakt může být příjemný, ale zároveň nabízí prostor pro přešlapy. Naše spolupráce funguje tak, že jsme dali dohromady komunitní kodex, v jehož rámci jsme zpracovali principy, ke kterým chceme komunitu vést. V kodexu je pojmenovaný i prostor pro učení, pracujeme s tím, že nějakého přešlapu se můžeme snadno dopustit, protože každý máme hranice trochu jinde, a nemůžeme proto odhadovat podle sebe. Tím pádem se každému může stát, že někdy tu hranici neodhadne. Máme prostor pro učení, v rámci kterého pracujeme se zpětnou vazbou, sebereflexí a příležitostí se poučit z chyby. Zároveň je tam pojmenováno chování, které je příliš závažné na to, abychom pracovali jen se zpětnou vazbou, a musí mít nějaké konsekvence. K těm principům jsme proškolili celý lektorský a organizační tým, abychom s nimi byli v souladu. Aby to nebyly jen principy na papíře, ale žitá zkušenost předávaná v rámci taneční pedagogiky. Ta totiž neučí jen kroky a figury, ale i to, jak se k sobě chovat, jak na sebe sahat a jak komunikovat souhlas a odmítnutí v tanci. Swingové tance, tak jak je učíme ve Swing Wings, jsou totiž dialog, který by měl být rovnocenný. Nejsou zde striktně dané role, a už vůbec ne genderové, protože každý může vést a každý následovat. Je to dialog, ve kterém je potřeba naslouchat a respektovat „ne“. Moje role je i v tom, že máme nejen systém prevence, ale i intervence a podpory. Kdokoli z komunity se na nás může obrátit, že zažil nějakou nepříjemnou situaci a neví si s ní rady, a v tu chvíli tam přicházím já nebo někdo z mého týmu, který jsme nazvali care tým. Ten pečuje a zároveň se stará, aby prostředí bylo bezpečné. Jde o to vyslechnout, zjistit, jestli je to podle našeho kodexu v zóně pro učení, nebo je to závažný přešlap, který vyžaduje konsekvence. Pak někdo z týmu předá zpětnou vazbu nebo dbá o to, aby se zpětná vazba dostala tam, kam je potřeba.

Máte teď v plánu spolupráci s nějakým konkrétním divadlem?

Momentálně spolupracuju se Štěpánem Gajdošem v divadle Minor na inscenaci Tučňáci, která přináší pro děti příběh dvou tučňáků samečků, kteří se mají rádi a chtějí spolu vychovat mládě. Je to příběh inspirovaný reálnými událostmi ze ZOO, kdy tomuto páru chovatelé poskytli vajíčko páru, který se o něj nestaral, a vlastně jim tak napomohli k založení rodiny. Inscenace se věnuje tomu, že máme různé podoby rodin, že se děti mohou dostat do rodiny různou cestou. Ať už jsou rodiče maminka a tatínek, nebo tatínci, tak řeší úplně stejné věci, stejné rodičovské patálie.

Vám ovšem nejde jen o to, aby správně fungovala inscenace, ale také o to, aby tvůrčí tým byl v pohodě...

Je to tak. Když jsme mluvila o odpovědnosti vůči publiku, tak bych si přála i větší odpovědnost vůči tvůrčím týmům. S divadly proto spolupracuji i supervizně. Dnes je již standardní, že lidé z pomáhajících profesí dochází na supervizi – tedy do facilitovaného prostoru, kde mohou odložit a zpracovat pocity z práce s náročným tématem a nenosit si díky tomu téma domů. A já bych stejnou péči chtěla nabídnout tvůrčím týmům, které mnohdy také zpracovávají tíživá témata, jako je například násilí, nebo se potkávají s nepříjemnou reakcí od publika a zaslouží si podle mě stejnou péči o své duševní zdraví. Supervize navíc slouží jako podpora zdravých vztahů a komunikace na pracovišti. Jsem proto přesvědčená o užitečnosti supervize pro divadelní soubory a myslím, že je to zatím hodně podceňovaná oblast.

Poznámka: Rozhovor vedla Jana Soprová pro Zpravodaj Jiráskova Hronova 2026, téma je ovšem v dnešní době natolik důležité, že jej zveřejňujeme i na stránkách DN.