Divadelní noviny > Kritika

Rozpačité progresivní tendence v NdB

Národní divadlo Brno přispěchalo začátkem sezony s inscenací podle textu jedné z aktuálně nejuváděnějších autorek v Německu Sivan Ben Yishai. A samo se toho trochu zaleklo. Jak si v NdB stojí Paměti Medúzy, tematizující velmi explicitně sexualizované násilí a vztahy deformované patriarchální společností?

Izraelskou dramatičku a režisérku Sivan Ben Yishai, která posledních dvanáct let žije a pracuje v Berlíně, vyneslo vzhůru uvedení její hry Your very own double crisis club v Deutsches Theater v roce 2017. Od té doby je autorka píšící anglicky v Německu hojně uváděna a také oceňována (Mülheimer Dramatikpreis 2022, Berliner Theaterpreis 2023, dramatička roku 2022 a 2023 v anketě časopisu Theater heute). Mezi její témata patří v první řadě život migrantů a násilí ve vztazích. Násilnými vztahy a kritikou patriarchátu se zabývají také dva texty uvedené letos v českých premiérách: Láska/Argumentační cvičení, představený na jaře Divadlem LETÍ, ve kterém jako předobraz toxického vztahu figurují slavné animované postavičky Pepek námořník a Olive Oyl, a právě Like Lovers Do (Paměti Medúzy).

Paměti jsou koncipovány v postdramatickém duchu jako asociativně vršené řetězce bez stanovených mluvčích, žalostná píseň, rytmický tok zpovědi tvořený primárně jakýmsi nekonečným věnováním všem milencům-násilníkům. Autorka od „laskavých“ každodenních sexismů volně přechází k extrémním případům násilí a zpět. (Komu by se extrémní situace zdály přitažené za vlasy, nutno podotknout, že jsou poskládané z reálných příběhů, a jak se ukázalo na besedě po představení, právnička Iva Černá Lambova se v praxi pomoci obětem s podobnými a extrémnějšími případy setkává v podstatě denně.) Jako druhá se v refrénech vrací linie pěti kamarádek, které se v průběhu dospívání scházejí v cukrárně a vysnívají si budoucího muže. Zde se živě formuje jejich společensky očekáváná submisivita, zatímco vytoužený muž se v realitě čím dál víc vzdaluje něžnému snu.

Celý text je zároveň vystavěn na podkladu antického mýtu o Medúze, která byla znásilněna Poseidonem, Athénou za to potrestána a znetvořena a poté muži lovena a pronásledována, až ji Perseus zabil stětím hlavy. Odkazy na mýtus jsou dílčí a rozptýlené, Medúzin příběh zde figuruje spíše jako nadčasový narativ, který zas a znovu určuje výchozí rámec nerovných a násilných vztahů, zvláště pak mezi muži a ženami. Mýtus se vyjevuje nikoli jako pouhý nevinný výplod imaginace, nýbrž jako z moderního úhlu pohledu sexistická a mizogynní normativní struktura, která předepisuje ženám po vzoru hrdinek v podstatě jedinou možnou životní perspektivu – být uštvána a znásilněna „bohem“.

České obecenstvo mělo možnost zhlédnout německou inscenaci textu před dvěma lety na podzim, kdy uspořádal Pražský divadelní festival německého jazyka výpravu do mnichovských Kammerspiele. Jednalo se o celosvětově první nastudování Pamětí v režii Pınar Karabulut, toho času členky uměleckého vedení této scény, která byla s inscenací v roce 2022 pozvána na Theatertreffen a nominována na Nestroyovu cenu. Inscenace stála na výrazné výtvarné a pohybové stylizaci připomínající sedmdesátkové sci-fi, jež umožnila dobrý odstup od tématu a dařilo se jí nést v sobě jak ostře kritickou, temnou, tak hořce zábavnou rovinu.

Od Feministy k Medúze

V NdB Paměti připravil tvůrčí tým režisérky Aminaty Keita a dramaturga Jaroslava Jurečky. Pro Keita a Jurečku to není první setkání s tématy sexualizovaného násilí a feministické kritiky na této půdě. Leckdo si nejspíš vzpomene na nešťastnou inscenaci hry Marka Šindelky Feminista (aktuálně stále úspěšně na repertoáru NdB), ve které se rozhodli v podobě „scénické rozpravy“ ztvárnit aktuální dění kolem studentské iniciativy Ne!musíš to vydržet na Filmové fakultě Akademie múzických umění v Praze, předkládajíce ve výsledku podivný koktejl citací z feministické literatury, humorných hlášek a stereotypů.

Již z prvních indicií kolem premiéry Pamětí bylo možné tušit, že se tým někam posunul. Zatímco ve Feministovi si s problematikou sexualizovaného násilí ani s feministickým čtením světa nevěděl příliš rady a nedokázal vůči nim zaujmout žádné stanovisko, v případě Pamětí už volbou textu – nesmlouvavé kritiky patriarchálního společenského uspořádání – deklaroval vyhraněnou pozici. Rovněž avizovaný doprovodný program (výstava Mluvíš o násilí? připravená neziskovou organizací Spondea a pravidelné besedy po představeních s odbornicemi z oblasti práva, sociologie, žurnalistiky i psychologie) naznačoval poučený a promýšlený přístup. Zapojení trigger warningů i předpremiérové mediální vystoupení dramaturga v reportáži ČT přislibovaly větší citlivost. Očekávání byla na světě.

Rozbíjet binaritu

Překlad pro divadlo pořídila dvorní překladatelka Sivan Ben Yishai do češtiny Barbora Schnelle. Tvůrčí tým pak text ještě upravil. Výzvu, se kterou se museli potýkat při překládání z angličtiny a němčiny (obě verze považuje Ben Yishai za originály) do češtiny, představuje problém genderové neutrality. Zatímco v angličtině a víceméně ani v němčině není vždy nutné specifikovat gender toho, kdo mluví a o kom se mluví, čeština je oproti tomu se svým gramatickým rodem a jeho vlivem na skloňování a časování velmi striktní a bylo nevyhnutelné na několika původně neutrálních místech stanovit, zda je v roli oběti a pachatele muž, nebo žena. Genderový aspekt tak v českém překladu vystupuje výrazněji do popředí a vedle univerzálního tématu násilí a mocenských vztahů se více profiluje otázka konkrétní genderové dynamiky v násilných vztazích.

Překladatelka s tvůrčím týmem si s touto skutečností poradily velmi dobře: ačkoli primárně jsou oběťmi ženy (dívky) a pachateli muži (chlapci), neplatí to výlučně a v některých replikách se ocitají na pozici oběti muži a na pozici násilnice ženy. Takové strategie se lze dopátrat i v samotném originálu, na těch místech, kde je gender z věty rozluštitelný. To do značné míry napomáhá rozmazat binární genderové rozdělení a více se soustředit na téma násilí a mocenských vztahů samotné. Inscenační tým pak aplikoval genderově otevřený přístup i v samotném jevištním provedení: nejen šest hereček, ale také dva herci se někdy stávají mluvčími kolektivu kamarádek a v tu chvíli vypovídají repliky s ženskou koncovkou. Není to nijak rušivé, ale naopak velmi občerstvující, umožňující nahlédnout muže a ženy jako jednu podpůrnou skupinu, z jejíž kolektivně prožité bolesti se mohou zrodit nové silné hodnoty – tak jako se z Medúziny krve po stětí zrodili Chrýsáór a Pegas, tedy symboly síly a odolnosti, vznešenosti a svobody.

Show v rytmu popu

Inscenačním klíčem, který tým zvolil, je rámec popového koncertu. Scénu tvoří prázdná černá stage s bubenickou soupravou a preparovaným klavírem v pozadí (živou hudbu zprostředkovává Štěpán Krtička), mělkým jezírkem vpředu podél jevištní rampy a sadou mikrofonů ve stojanech – pro každého herce nebo herečku jeden. Kostýmy, líčení i česání účinkujících evokují vzhled hiphopové taneční skupiny z přelomu milénia. Nejde ale pouze o vizuální referenci, celá inscenace je na hudbě (Martin Hůla) a choreografii (Eliška Vavříková) vystavěna: herci některé pasáže zpívají nebo rapují, uskupují se na jevišti v rozličných formacích a působivě se pohupují do rytmu hudby. Výčty násilí jsou nám tak servírovány v podobě sexy a cool hudebně-taneční show.

Problematické je, že tento klíč působí vnějškově a formálně. Režie a choreografie někdy odvádějí pozornost od textu, někdy jdou přímo proti němu – například v pasážích, kdy herci sborově opakují pod hlavní pronášenou replikou refrén tuto píseň věnujeme tomu, kdo – tuto píseň věnujeme tomu, který. Klíčové sdělení se pak v tomto šumu ztrácí a divák se přistihne, že pozoruje hemžící se taneční crew, místo aby poslouchal. Trochu tedy jako by text byl za hudbou a choreografií schováván a jimi upozaděn.

Nemyslím si, že choreografická stylizace musí být nutně špatně. Koneckonců i u Karabulut jsme byli svědky výsostně choreograficky stylizovaného tvaru. V jejím případě šel ale výtvarně pohybový klíč ruku v ruce s textem a rozvíjel imaginaci: podněcoval k otázkám, jaké bytosti se to scházejí kolem obřadiště, co prožily, v jakém vztahu jsou ke sdíleným výpovědím, v jakém světě nyní žijí, k čemu se chystají. V případě NdB svět za hranicemi hudební stage končí, herci příběh vyzývavě odrapují jako statement, do jiné významové roviny nás však nevpouštějí.

Nešťastná se jeví být pasáž textu koncipovaná jako monolog požadavků ženy na muže (hořce vtipná a zároveň děsivě autentická), která je v brněnském pojetí ztvárněna tak nějak „na první dobrou“, sexualizací nejmladších hereček – jejich vysvlečením do upnutých kalhotkových trikotů a tancem u tyče (od mikrofonu). Pasáž má být zřejmě vykládána jako ironický komentář ke stereotypům, nebo snad v duchu tzv. sexuálně pozitivního feminismu, ale vyznívá kontraproduktivně a krátkozrace, neboť ve výsledku jen reprodukuje obrazy, které se snaží kritizovat.

Velká potíž tkví v hereckém projevu, který je příliš výpravný, s patetickými důrazy a vyhrávkami a celý prodchnutý jakýmsi nepatřičně lascivním afektem. Jako by bylo pro soubor nemožné oprostit se od teatrálně činoherního výrazu, který tváří v tvář přímému rytmickému textu Ben Yishai ztroskotává a obnažuje vnitřní nerozhodnost a bezradnost. Paměti Medúzy se jeví jako pro NdB příliš velké sousto.

Umělecká a propagační rozpolcenost

Zarážejícím rozměrem je pak rovina PR a prezentace premiéry ze strany divadla. To jako by se zaleklo, nakolik progresivní a liberální inscenaci připravilo, a tudíž raději stáhlo z prodeje lístky na generálku, které byly dostupné pouze na místě, a ve všech doprovodných materiálech a programech se začalo tak nějak omlouvat svým konzervativně laděným divákům a vysvětlovat jim, že to není zážitek, který jim obvykle nabízí. Ve foyer před představením se tedy na úvodním panelu k výstavě můžeme dočíst, že v případě této inscenace jde o celkem neobvyklý námět na hru uvedenou v divadle našeho typu, protože obvykle se činoherní domy tak problematickým tématům, jejichž zpracování se neobejde bez syrového pojmenovávání nepříjemných, bolestivých a mnohdy šokujících věcí, vyhýbají. To říká divadlo, které má na repertoáru Hamleta, Čapkovu Matku? Které se chystá uvést Maryšu? Skutečně? Velké činoherní domy se problematickým tématům vyhýbají? Zdá se, že tu vedení prozradilo o své představě divadla (jako prosté nezávazné zábavy) víc, než chtělo. Tato zvláštní schizofrenie – uvedení Ben Yishai s bohatým doprovodným programem a zároveň určitá bezradnost, co si s tím počít (umělecká i propagační) – může odrážet tlaky uvnitř instituce, jednoznačně ale vzbuzuje pochybnost o tom, nakolik má brněnské Národní divadlo své kroky pod kontrolou a nakolik dokáže odhadnout vlastní možnosti a limity.

Národní divadlo Brno – Sivan Ben Yishai: Like Lovers Do (Paměti Medúzy). Režie Aminata Keita, dramaturgie Jaroslav Jurečka, pohyb Eliška Vavříková, scénografie Ján Tereba, kostýmy Linda Boráros, hudba Martin Hůla, světelný design Ondřej Růžička, animace Barbora Bachanová. Premiéra 4. října 2024 v divadle Reduta.

• Autor: Eliška Raiterová
• Publikováno: 29. října 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Rozpačité progresivní tendence v NdB

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ