Rozpomínání na vlastní hříchy (a nejen na ně)
Milana Uhdeho jsme k psaní vzpomínek přiměli v Divadelních novinách. Bral to důkladně, fortelně, jak je zvyklý, i tiskli jsme jeho zápisky déle, než bývá zvykem. Neměli jsme však šanci autora „vyčerpat“, jak ukazuje knižní a úplná (možná) podoba jeho životní zpovědi nazvaná Rozpomínky. Co na sebe vím. Však se k vydání spisu o 640 stranách (!) museli sejít nakladatelství Torst a Host, přispělo statutární město Brno a projekt zaštítil jeho primátor Roman Onderka.
Uhde prohlásil, že v celku tak objemnou knihu nikdo nepřečte, ale myslím, že se mýlí – je to zvláštní detektivka pro ty, které zajímá komplikované dění v kultuře a společnosti posledního půlstoletí. Psychologická detektivka, v níž Uhde evidentně sám hledá odpověď na jen zdánlivě prostou otázku, kdo vlastně je. Až svedu sám sebe psát, čteme ve verši Františka Halase, který Uhde použil co základní motto knihy. Při sebemenší příležitosti zkoumá své jednání v dané situaci, sebemrskačsky přiznává, jak se kdy zachoval, a vysvětluje, proč se tak zachoval. Zpravidla si přitíží. Zkoumá, co je pravda, a co lež, a sympatické je, že se odmítá definitivně rozhodnout. Čtenáře, který by toužil po idylickém vzpomínání na krásný život, myslím vystraší už přiznáním, jak coby dítko za protektorátu tatínkovi vyhrožoval, že svému kolaborantskému učiteli prozradí, že tatínek neodevzdal lyže, které režim vybíral od obyvatel pro německé vojáky u Stalingradu – vždyť podvádět se nemá, že? Jak by to mohlo být, ale není to prosté. Ještě že si nezadal s StB, prozradil by asi všechno.
Nechce se ani věřit, do jakých podrobností si Uhde zákruty svého života vybavuje. Jako by si po každé události, kterou prožil, celá ta léta činil podrobné poznámky, jako by si především zapisoval, kdo co v které situaci řekl. Jeho vzpomínky nezapřou dramatika, který svůj život chápe jako sled dramatických a náležitě vypointovaných situací, které popisuje podrobnými scénickými poznámkami a nejpodstatnější sdělení pronáší v replikách formou přímé řeči. Také ví, že se dobré drama neobejde bez nějakého toho poslání, ovšem nikoli nabádavého, poučování je Uhdemu naprosto cizí. Natož aby jako autor odkojený moderním dramatem toužil po katarzi, ostatně hledat ji v inkriminovaných letech by bylo bláhové. Mimochodem – členění do krátkých hutných kapitol nemůže nepřipomenout brechtovskou poetiku, která je Uhdemu vlastní, jakkoli Brechtovo historicko-materialistické politikaření odmítá. A na rozdíl od něj nepíše ideologické teze, ale kreslí komplikované obrazy z vlastního života, zalidněné množstvím postav a postaviček. Nejen že netají osobní a rodinné komplikace svého života, naopak všechno veřejné se mu se soukromým prolíná – Rozpomínání přímo koresponduje s Uhdeho pozoruhodnou hrou Zázrak v černém domě.
Uhdeho kniha je samozřejmě také a především podrobnou historií událostí, k nimž se její autor dostal. A protože byl skoro u všeho podstatného, je jeho kniha přímo studnicí informací, navíc podaných s promyšleným analytickým výkladem, k němuž se z jiných materiálů sotva dá dospět. Uhde připomíná zkušeného primáře, který nejlépe cítí, jak mu je, a přitom je schopen neúprosné diagnózy, k níž mu nechybí odvaha. Protože přiznat se k chybám, omylům, slabostem může jen člověk moudrý a vyrovnaný, nebo flagelant. Zase nikdy není jasné, kdo je kdo. Pro pořádek připomeňme alespoň hlavní oblasti či historické okruhy, na které se Uhde rozpomíná, jakkoli jejich výčet ve světle jeho konkrétního psaní působí uměle a vykonstruovaně: dětství za protektorátu, mládí za stalinismu, Host do domu (vzpomínkami na něj to přes Divadelky vlastně začalo), literární přátelé, divadlo od brechtovského Brna přes čechovovskou Prahu k absurdní dramatice v Divadle Na zábradlí (všechno se ovšem prolínalo), slibná a spřátelenou okupací přerušená kariéra dramatika a literáta, normalizace a zákaz činnosti, disent, polistopadová politika. A spousta zajímavých lidí kolem.
Pečliví editoři vybavili knihu množstvím fotografií, bibliografií Uhdeho prací a jmenným rejstříkem. Pozoruhodné čtení.
Komentáře k článku: Rozpomínání na vlastní hříchy (a nejen na ně)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
