Rozpoznat ve válce lidskou tvář
V roce 2017 uvedlo Slovenské komorní divadlo Martin inscenaci Mariána Pecka Vojna nemá ženskú tvár podle knihy nositelky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Alexijevičové; divadlo se s ní představilo i divákům v České republice, například na zlínském festivalu Setkání – Stretnutie. Ve Zlíně se nyní zrodila i česká premiéra titulu, a to s využitím původní slovenské dramatizace Ivety Horváthové. Vznikla v Divadle Mandragora, studentské scéně Zlínské soukromé vyšší odborné školy umění, z níž vzešla řada talentovaných adeptů herectví (viz mimo jiné rozhovor s M. Matulovou v DN 4/2022), a která úzce spolupracuje s profesionálním Městským divadlem.
Válka nemá ženskou tvář. Foto: Matěj Komínek
V jeho komorní Dílně, kterou Mandragora ke svým produkcím většinou užívá, vznikly v této sezóně zatím dvě výborné inscenace – po Spregelburdově Panice v brilantní režii Alexandra Minajeva je to právě adaptace zásadního díla rusko-běloruské spisovatelky, která na začátku sovětské perestrojky přišla (nikoli jako první, navazovala v tom například na tvorbu Alěse Adamoviče) s odlišným pohledem na Velkou vlasteneckou válku. Vedle oficiálního narativu o herojské udatnosti sovětské armády čelící německé agresi nabídla metodou orální historie sesbírané příběhy žen vojaček, jež sloužily v nejrůznějších frontových útvarech. Individualizovaný pohled „ženských tváří“ vydal svědectví, jehož účinnost spočívá v nepatetických, civilně věcných vzpomínkách na každodennost války, na prožívání mezních i „běžných“ situací, jež přináší.
Válka nemá ženskou tvář. Foto: Matěj Komínek
Režisér Ján Tomandl správně vsadil na moc slova a autenticitu jeho podání, jež je zde umocněna i faktem, že studentské herečky (Milena Krupičková, Lucie Krupíková, Klára Křišťálová, Barbora Lučanová, Vendula Možnarová, Veronika Porubová, Margita Přikrylová, Karolína Vlčková; mužské role ztvárňuje Jan Kummer) jsou víceméně ve věku, v němž byly vypravěčky předlohy formovány válečnou zkušeností. Tu zlínské herečky jistě nemají, ale souběh inscenovaného tématu s realitou vojenského přepadení Ukrajiny Ruskem zjevně vykonal své. Na jevišti, jež díky podobě dlouhého mola vsunutého mezi řady sedadel umožňuje bezprostřední kontakt s diváky, hrají o silné historické zkušenosti, která se jim i lidem v hledišti prolamuje do žité současnosti.
Válka nemá ženskou tvář. Foto: Matěj Komínek
Divadelní rámec vyprávění je přitom tradiční: jedna z žen je čtenářkou knihy, jejíž drobné úderné příběhy se jí odvíjejí před očima. Symbolicky se s nimi ztotožňuje, jak je patrné z jednoduchého oděvu (černé kalhoty a trikoty), jejž má nejen ona, ale všechny aktérky. Prostý úbor je někdy doplněn převlekem konkretizujícím tu či onu situaci (uniforma, spodní prádlo, svatební šaty, lodičky), nikdy však odložen. Účinkuje tak jako civilní šat hereček, nikoliv kostým. Provázanost se skutečností je patrná i v řešení přestávky, kdy aktérky na jevišti antiiluzivním střihem vystoupí z rolí a věnují se přípravě pozdějších scén.
Válka nemá ženskou tvář. Foto: Matěj Komínek
Časy se mění, ale člověk? Přemýšlím o hloupé opakovatelnosti života. Při této replice si herečka v roli čtenářky připne na oděv žlutomodrou stužku. Ostatní vyjádří sounáležitost s krvácející Ukrajinou v závěrečném výjevu stejným gestem. Vyvěrá z hlubokého porozumění předloze. Chce víc, než „jen“ stranit napadenému ve válečném konfliktu, chce manifestovat trvale platnou touhu po spravedlnosti a lidskosti. Ostatně: není k tomu dílo rusky píšící Bělorusky narozené na Ukrajině jako stvořené? Ve Zlíně vzniklo silné, dobově apelativní divadlo.
///
Divadlo Mandragora Zlín – Světlana Alexijevičová a Iveta Horváthová: Válka nemá ženskou tvář. Scéna a režie Ján Tomandl, dramaturgie Vladimír Fekar, hudba Zdeněk Král, pohybová spolupráce Zuzana Burianová. Premiéra 8. března 2022.
Komentáře k článku: Rozpoznat ve válce lidskou tvář
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
