Divadelní noviny > Kritika

Rozsvítit pocit klidu a bezpečí

Brněnské Divadlo Polárka za pouhých 25 let vyrostlo v sebevědomou autorskou scénu. Už od svých počátků v roce 1999 působí jako profesionální souborové experimentální divadlo pro děti a mládež s jasně definovaným uměleckým programem. Nejvýraznější dramaturgické linie představují autorské inscenace, současné pohádky, ale i originální adaptace klasických titulů školní povinné četby pro děti. Každá inscenace je vytvořena pro konkrétní věkovou kategorii – od čerstvě narozených přes teenagery až po pedagogy, případně i další dospělé.

Nejen umělecké vedení, ale i ostatní členové zdejšího týmu vždycky patřili k nejmladší generaci tvůrců, často to byli ještě studenti Divadelní fakulty JAMU v Brně. Po pětiletém tvůrčím období uměleckého šéfa Jana Cimra a dramaturgyně Karoliny Ondrové tuto divadelní hvězdu už dvě sezony řídí Jiří Hajdyla v tvůrčím tandemu s dramaturgyní Alžbětou Michalovou. Mimo jiné sem přivedli úplně nové tvůrce – například i Danielu Špinar, jejíž inscenace Láska z TikToku tu bude mít premiéru v říjnu. Důležitou součástí všech zdejších představení je původní a živá hudba, za níž stojí skvělí hudebníci David Smečka, Jan Kyncl, Mario Buzzi, Martin Peřina aj.

V sezoně 2023/2024 s názvem Na tělo! se tvůrci zabývali poznáváním, přijetím a vnímáním vlastního těla, přičemž se dotkli velmi aktuálních a důležitých témat. Na programu se objevily doslova provokativní divadelní tituly jako první queer pohádka Princ & Princ nebo inscenace o lidech, lásce a sexu s jasným názvem Poprvé.

O Madle i dalších babičkách

Hned na začátku představení inscenace Babička: Není více dobré stařenky? v režii Terezy Karpianus zase dostaneme otázky na tělo od groteskního vypravěče – kohouta v podání hudebníka Davida Smečky: Kdo jsme a odkud pocházíme? Jaká je nebo byla vaše babička? Jaká moudra říká a poslouchá dechovku? Nebo kolik vlastně máte babiček? Na představení, které jsem viděla, to vyhrála holčička s pěti. Inscenace není jen vtipnou a současnou dramatizací vybraných částí legendární Babičky Boženy Němcové, ale objevuje se v ní babička každého z nás. Překračuje tak rovinu pouhé iluze, idyly dokonalého vesnického života, kde šlechta a poddaní žijí v naprosté harmonii. Na svoje babičky vzpomínají i jednotliví herci. Jedna z nich má ráda současné technologie, a dokonce komunikuje se svým vnukem přímo na jevišti pomocí videohovoru.

Ve fantastickém surrealistickém kostýmu scénografky a kostýmní výtvarnice Petry Vlachynské se představuje babička Madla, a i když mluví trochu starodávným jazykem, její příběh o velké lásce k vojákovi Jiřímu je skoro současný. Z literární předlohy se na jevišti objeví i postava komtesy, ta ale není z dalekých Ratibořic, protože nám ukazuje fotografie z Brna. V Brně, dole ve špinavém a divokém podchodu pod hlavním nádražím, stojí také současná ztracená Viktorka.

Tvůrci v inscenaci hravě kombinují autentické vzpomínky herců a demytizují posvátnou knižní předlohu, vedle toho uslyšíme i nahrané rozhovory s literárními odborníky. Někteří Babičku vnímají jako otravnou stařenu, někdo zase jako životního kouče. Kombinace dokumentárního divadla s reinterpretací knižní předlohy dává dětem i dospělým zábavný, ale rozhodně ne chaotický koktejl skvělého současného divadla pro děti od 11 let, ve kterém se probírají i aktuální témata, například otázka klecových chovů slepic. Tato Babička tak může směle konkurovat jedné z nejúspěšnějších brněnských inscenací posledních desetiletí Babička: Šťastná to žena!, kde titulní postavu bravurně zahrál Jiří Pecha. Nehledě na to, že mimo jiné získala Zvláštní cenu na festivalu Dítě v Dlouhé.

Polárka pro nejmenší

Už osm let v Polárce funguje také Malá scéna, v minulé sezoně tu byly uvedeny dokonce čtyři inscenace. Jednoduchý obdélníkový prostor dispozicí připomíná spíše zkušebnu, ale je vidět, že tvůrci, scénografové a světelní designéři s ním soustavně pracují a není to jen ta druhá, popřípadě horší možnost. Nejvýrazněji se komorní scéna proměnila v interaktivní taneční inscenaci Kiosek Barbory Látalové a Zden Brungot Svítekové na motivy stejnojmenné knihy Anete Melece. Pouze světlem tu dokázaly ve spolupráci se světelným designérem Janem Laichmanem vykreslit množství nálad, intenzita světla jasně určovala denní dobu nebo prostředí, kde se příběh zrovna odehrával. V kiosku Paní Olgy to totiž žije ve dne v noci a je v neustálém pohybu, protože se postupně začíná plnit velký sen jeho majitelky: výlet k moři. Na vysněnou pláž jí pomohou performeři i malí diváci, když pomocí lepicí pásky zhmotňují cestu, kterou společně s Olgou zdolají. Někteří to zvládnou sami, některým ještě musí pomoct maminka nebo tatínek. Prostor celého sálu se tak stále mění, na nalepených ulicích někteří sedí, jiní jdou či tančí. Rytmus udávají performeři a velmi dynamické momenty představení se střídají s momenty, kdy diváci v klidu naslouchají příběhu paní Olgy. Moře na konci je jednoduše vytvořeno jen pomocí vlajících pásek, nikdo díky hudbě a světlu ale nemá pochyb, že jsme se ocitli právě tam. Představení uzavírá večerní party na pláži u znovu postaveného kiosku. Děti od tří let si tak mohou zažít krásnou, pohodovou a hřejivou plážovou atmosféru vykreslenou světlem a hudbou Ridiny Ahmedové ve spolupráci s jazzovým kontrabasistou Petrem Tichým.

Další inscenace uváděná v Malém sále Co je moje doma v režii Paulíny Petákové je spíše než inscenací hravým workshopem pro děti právě narozené v duchu Montessori pedagogiky. Doma jsou tady všichni na planetě Zemi, která se rozprostírá na jevišti i v hledišti a je vytvořena z rozličných materiálů. Vlastně je to jedno velké dětské hřiště, kde i po představení děti mohou všechno objevovat, osahávat, ochutnávat. Předtím k tomu bohužel nedostaly tolik příležitostí, jelikož v příběhu, kterým je provázel pták Fénix, se dalo jen těžko orientovat, leccos se totiž ztrácelo ve francouzských slovech performerky Aude Stulírové Martin. Příběh se navíc odehrával pouze v rozích sálu, kam někteří diváci sotva dohlédli. Z představení tak zbyla pouze poetická nálada a zábavný dětský koutek plný materiálů k průzkumu.

Divadlo pro děti 0+ je trend posledních několika let napříč divadelními obory. Pro čerstvě narozené dnes existují balety, opery a v Polárce dokonce festival zaměřený na tento typ divadla – Mimiart. Polárka na něm kromě Kiosku uvedla také premiéru autorského díla v režii Jiřího Hajdyly Věci, nad kterými se tají dech. Celé představení je velmi emotivní, a tak by ho ti, kdo neměli s momentem zrození dobré zážitky a nechtějí na to už myslet, asi měli vynechat.

V první části si vyslechneme autentické vzpomínky performerů a jejich partnerek na porod. Všichni přemýšlejí, jestli v naší zemi nebo oblasti existuje něco jako porodní rituál. Těhotenství bylo vždy v mnoha společnostech považováno za jakýsi rituální stav. U Germánů a v jiných evropských zemích například děti odpradávna nosí čáp, který přilétá i na jeviště. Práce s loutkou je v tomto případě doslova mistrovská. V současném světě by rituálem mohla být například silná polévka, kterou během představení herci uvaří a spolu s diváky nakonec snědí. Proč ne, po porodu vždycky vyhládne a domácí polévka zní jako skvělý začátek maminkovského života. Ve druhé části představení se děti spolu se svými rodiči dostanou do uzavřeného intimního prostředí s velmi tlumeným osvětlením, které evokuje dělohu. Mohou tak společně znovu prožít těhotenství týden po týdnu a na konci zažijí porod ještě jednou.

Prostředí otevřené otázkám

Další inscenace Princ & Princ podle knih autorské dvojice Linda de Haan a Stern Nijland v dramatizaci Jany Startsev a v režii Romana Gombarčeka vznikla ve spolupráci s psycholožkou Marcelou Poláčkovou. Pro téma reflektování a přijetí vlastního těla zvolili v Polárce pohádku, ve které poprvé v české pohádkové historii princ požádá o ruku prince. Vedle různých vlasatých princezen je totiž právě on ten pravý, možná proto, že miluje to samé – „kakajo“ a kočky. V pohádce a v lásce je přece všechno možné. Není to však tak pohádkově jednoduché, i v tomto království jsou zákony a jeden zastaralý se musí změnit. Láska je opravdu všemocná a z lenivého a rozmazleného princátka se stane opravdový král, který může řídit celou zemi po svojí už notně unavené mamince.

Nejdřív se novomanželé ovšem vydají na líbánky, kam jinam než do džungle. Letí s nimi kocour, nepostradatelný přítel a průvodce, který celé představení pomáhá v orientaci nejen princi, ale i dětem. Jednoduchá, avšak funkční scénografie Davida Severy totiž pracuje s pouhými několika obručemi, jejichž prostřednictvím je na modrozelené scéně možné vykouzlit nábytek i letadlo. Odkazuje tak na svět počítačových her a princip barevného klíčování. Díky aplikaci, kterou si lze stáhnout z programu nebo nástěnky v divadle do svých telefonů, se navíc diváci mohou po představení vyfotit či si natočit video s variabilním pozadím. Přitom jsme opět pouze na jednoduché Malé scéně divadla.

Tady by teoreticky mohl příběh skončit, tvůrci ovšem dokázali otevřít nejen palčivou otázku svatby osob stejného pohlaví, která je v České republice stále nemožná, ale i daleko citlivější problematiku adopce dítěte takovým párem. I v tomto případě musí nový král změnit zákon, důvodem je holčička z džungle, kterou na své cestě s manželem potkali. Ta touží po rodině, oproti tomu kocour zase touží po dobrodružství. Není tedy nic jednoduššího než vzít holčičku s sebou do království a kocoura nechat v divočině. Tvůrci situaci (ač pro některé lidi velmi složitou) zbytečně nekomplikují ani nedramatizují. Děti ve věku 5+ naštěstí ještě žádné předsudky nemají.

Nenávistných komentářů se sice na adresu tvůrců a divadla pár sneslo, ale byly to naštěstí pouhé výkřiky, na které Polárka dokázala pohotově reagovat. Pokud chceme opravdu chránit rodinu, je důležité vytvořit pro děti prostředí důvěry otevřené otázkám. To se v sezoně s mottem Na tělo! podařilo. Završila ji inscenace režiséra Štěpána Gajdoše Poprvé pro diváky od 13 let. Všechno je jednou poprvé, i otevření otázky sexu na jevišti dětského divadla. Inscenace si nicméně rozhodně nehraje na poučenou přednášku nad tématem sexuality, mnohem spíše pojednává o otevřené komunikaci, pojmenování všeho pravými jmény i o odstranění studu.

Každá z jedenácti postav – figurek na stole, kterými herci jednoduše pohybují – čeká na své poprvé bez ohledu na gender nebo sexuální orientaci. Jsou definovány pouze barvami, nemají jména a jejich intimní komunikace se odehrává výhradně v titulcích, které běží v projekci na stole. Otevírají se témata jako AIDS, homosexualita, porno i masturbace zobrazená doslova jako ochutnávání exotického ovoce. Důležité je pouze to, co postavy opravdu chtějí, pokud si někdo přeje úplnou tmu, je tu úplná tma, pokud někdo řekne ne, existuje pouze ne. Pro násilí tu není místo. Skvělá je opět práce se světlem, diváci usedají do sálu, který díky monochromatickému svícení doslova ztratil všechny barvy. Herci mají také úplně neutrální kostýmy. Až baterky v jejich rukou postupně mění jednolité prostředí a dodávají postavám barvu, dokud celou scénu nezalije krásná sytá magentová barva.

Polárka prý už ve starověku sloužila k navigaci, řečtí navigátoři tuto pulzující trojhvězdu popisovali jako jednu z nejjasnějších hvězd. Svým způsobem takto září i brněnská divadelní hvězda. Jen minimálními prostředky dokáže rozsvítit pocit klidu a bezpečí, vytvořit prostor pro důvěru a to všechno skvěle nakombinovat s fantazií, tajuplností a dobrodružstvím. Přesto neozařuje cestu pouze do imaginárních pohádkových světů, ale především do světa současného, který děti sdílejí s dospělými, stejně jako důležitá témata, o nichž je naprosto legitimní diskutovat. Tým Polárky vytvořil otevřené prostředí pro dětské touhy, naděje, strachy, ale hlavně otázky. Neexistují tady tabu či jakákoli omezení. Nová sezona 2024/2025 nese téma Do sebe a zve diváky na dobrodružnou cestu poznávání sama sebe.

• Autor: Dita Dvořáková
• Publikováno: 18. září 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Rozsvítit pocit klidu a bezpečí

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ