Roztomilý despota přichází
Vladimír Morávek a Tomáš Töpfer. Těžko si představit dvě divadelně protikladnější osobnosti. Anebo ne, představujme si: jak Morávek režíruje Töpfera v roli Salieriho, anebo jak Töpfer z ředitelské lóže sleduje Morávkovu velkooperní inscenaci Amadea. Oheň a voda, živly, jaké nesmícháte. Dvě vlakové soupravy, které osudnou chybou výhybkáře na pražském magistrátě vyjely proti sobě.
Nejprve ale fakta. Magistrátní zřizovatel Divadla na Vinohradech vypsal výběrové řízení na post ředitele své nejvýznamnější scény (viz DN 20/10 Kdo přijde do divadla s andílky). Výběrová komise se rozhodovala mezi dvěma projekty – Ivana Rajmonta a Tomáše Töpfera; o projektu Martina Stropnického se už nehlasovalo. Töpfer zvítězil takřka jednohlasně. Stávající ředitel Jindřich Gregorini k tomu říká: Řeči o politické manipulaci jsou liché, to by to muselo být třeba 6 : 4, a ne 9 : 1. Politické vedení Prahy, jak známo, provedlo kotrmelec, v oné vyčerpávající gymnastice se nějaká transformace divadel či ředitelské konkursy ocitly pod žíněnkou. Jinak řečeno, Töpfera nedonesl na Vinohrady žádný modrý čáp, nýbrž jeho projekt (na kterém participují příští umělecký šéf i šéfdramaturg Juraj Deák a Jan Vedral), který sliboval vrátit divadlo jeho divákům.
Vím, že vinohradský divák je mýtus, ale já na něj věřím a také si jej umím představit: Pěkně oblečený, s konzervativním vkusem, rád se pokochá, zasměje, vzruší se i dojme, a hlavně nemá už pomalu kam jít! Do Národního, do ABC, nebo snad Na Fidlovačku či Na Jezerku? Vinohrady bývaly jistota.
V Töpferově projektu stojí tajemné přání. Pan ředitel Gregorini mi jej z vrozeného altruismu k mé zvídavosti přečetl: Odstupující vedení vyjde novému řediteli rozumně vstříc…
Prosím laskavého čtenáře ještě o trochu představivosti. Máme 21. února dopoledne. V předsálí na magistrátu spolu sedí dva staří divadelní zbrojnoši. Jeden už dostal na rozloučenou od primátora pugét a Jungovu Červenou knihu (závidím), druhého rada potvrdila na postu nového vinohradského ředitele. Jejich dialog prý probíhal takto:
Hele, toho Amadea nedělejte. My si teda pana režiséra vážíme, ale jeho poetiku v našem divadle nechceme. Rozumíš?
No, dobře, Tomáši, co ale uděláš, když tvé přání nebudeme respektovat?
Tak Amadea prvního září stáhnu.
Nevím, jak laskavý čtenář, ale já bych se vsadil, že na rtech příštího ředitele hrál roztomilý úsměv, jaký znají miliony televizních diváků. Töpferovu „rozumnému“ přání můžeme ale také říkat „nůž na krk“. Starý zbrojnoš Gregorini se možná zasmál jako Phil Marlow, anebo ztuhl, kdo ví. Zavolal svému uměleckému šéfovi Martinu Stropnickému, s kterým nemluví, Danielu Dvořákovi (scénograf), Sylvii Hanákové (kostýmy). Stropnický poslal sms: Musíš to okamžitě sdělit Vladimírovi a zaujmout jasné stanovisko. Morávek po zkoušce Rusalky (ND Brno, scéna D. Dvořák) prý řekl, že už to od Martina ví…
A teď malá odbočka. Všichni víme (tedy my všichni, co nesnášíme podrazy, zákeřné levárny a nebojíme se gest), jak se měl Gregorini zachovat. Roztomilému despotovi neustupovat a obhájit tak právo Stropnického (se kterým nemluví) a Morávkovo (který není jeho šálek), aby uzavřeli svou vinohradskou éru podle svých představ. Jenomže člověk se nerozhoduje jenom podle svých morálních či pragmatických názorů – ty nakonec prorazí svou setrvačnou silou povaha, zažrané myšlení, třebaže účetnické. Stačí připomenout: když Gregorini nastupoval do ředitelské funkce, jeho první mediálně hodně viditelné rozhodnutí bylo zastavení příprav na Marii Stuartovnu v režii Juraje Herze s Dagmar Havlovou v titulní roli z důvodů enormních nákladů. Z podobných příčin nedošly naplnění ani námluvy týmu režiséra Davida Radoka s Havlovou poslední hrou Odcházení. Zkrátka, Gregorini svůj ekonomický stín nepřekročí, třebaže bude z Vinohrad po téměř půlstoletí odcházet jako muž, který se na konci své kariéry mohl zachovat, ale před svou pověstí dal přednost „vyrovnanému rozpočtu“.
Estetická cenzura
Na místě je slyšet i druhou stranu. Cestou z Gregoriniho ředitelské kanceláře jsem vešel do kavárny naproti Českému rozhlasu, kde jsme si domluvili schůzku s Janem Vedralem, členem úspěšného Töpferova týmu. Na stejném místě jsme se sešli před pár lety, kdy Vedral v rozhovoru pro Reflex vzpomínal – nikoli bez hořkosti – na svá dvě vinohradská období. To první v druhé půlce osmdesátých let minulého století si budou dějiny českého divadla pamatovat (Den delší než století, Urmefisto…), to druhé v letech devadesátých, kdy se Vedral vrátil na Vinohrady poté, co pohořel coby ředitel Městských divadel pražských, patrně pominou. Přestože se opakovaně ptám, jestli svůj další návrat do vinohradského divadla vnímá jako jistou satisfakci, Jan Vedral se tváří, že je nad takové přízemní emoce povznesen. Jedině mu uklouzne, jak jej pobavilo, když se s ním chtěl nad projektem radit Martin Stropnický (netuše, že Vedral se už radí s Töpferem).
V každém případě je Jan Vedral při rozhovoru vstřícný a otevřený jako rozvinutá pirátská mapa ostrova pokladů. Jen ten dramaturgický poklad nechce specifikovat. Zastavení Amadea vnímá jako divadelnický „handl“ za ústupek, že nestáhnou chystaný muzikál režiséra Radka Baláše: My rozhodně nemáme představu muzikálového divadla. Přicházíme s koncepcí velkého činoherního divadla. (…) Dostali jsme se do krizové rozhodovací situace, ale odmítám, že za ni může trojice Töpfer, Vedral, Deák.
Srovnávám zastavení Morávkovy inscenace Amadea s totalitními cenzurními praktikami, kdy se inscenace z ideologických důvodů zastavila při generálce nebo klidně až po premiéře. Pamětník Vedral oponuje: Nesouhlasím se slovem cenzura. Znám za posledních dvacet let řadu případů, kdy se zastavovaly inscenace v různé fázi rozpracovanosti i rozezkoušenosti. Není to příjemné, ale není to bezprecedentní, jak se tvrdí. Každý takový případ je jiný.
Není tomu tak docela. Inscenace se zastavovaly v řadě divadel, o tom Morávek i Vedral vědí své. Bezprecedentní je však situace, kdy si nastávající ředitel pod výhrůžkou vynutí skrečování práce, která mu už na dálku nevoní. Tomu říkám estetická cenzura. Jan Vedral nesouhlasí: Jde o oba problémy. Estetický i ekonomický. Jindřich Gregorini náš návrh v zásadě přivítal i jako rozhodnutí rozumné vzhledem k nákladům.
Ptám se, jestli se bude reprízovat i podobně provozně náročný Cyrano. Odpověď: Doufám, že ona hektická a silná prohlášení a vzkazy přes média nepovedou k tomu, že se inscenace zvehikluje. Doufám, že to všichni vzájemně rozchodíme.
Mám už jen poslední otázku: Myslíte, že kdyby Gregorini Töpferovi neustoupil, že ten by Amadea opravdu při svém nástupu v září stáhl?
S největší pravděpodobností ano.
Tak to máme černé na bílém. Musíme ale doříct, co ony dvě vlakové soupravy jménem Morávek a Töpfer, které se srazily, aniž si pohlédly do očí, vlastně představují. V Morávkovi se slily všechny možné přítoky do mohutného proudu tzv. režisérismu (P. Lébl, J. A. Pitínský, J. Mikulášek ad.). Vladimír Morávek květnatě miluje své herce a dramatiky, avšak dělá si s nimi, co se jeho egu zamane. Jeho režijní ego, s nímž zarputile skládá své orchestrální inscenace, dosahuje uměleckých výšin. Alespoň těch evropských – bez ironie. Herci jej nesnášejí, když je používá jako pastelky. Další jsou rádi, že je použil.
Tomáš Töpfer patří do proudu podnikavých herců, kteří se rozhodli podnikat se svým jménem a se svým principálským egem (K. Heřmánek,
J. Hrušínský, R. Brzobohatý ad.). Svůj herecký soubor v Divadle Na Fidlovačce miluje, zvláště když jej poslouchá na slovo. Jeho autorskorežijní ego dosáhlo výšin Fidlovačky, ale chtělo by stoupat výš, což na Vinohradech brzy poznají. Je ale zastáncem divadla, kde se herci nevyužívají coby pastelky, nýbrž jako „kumštýři“, kteří sami vědí nejlépe, jakou barvu hlasu zvolit.
Jemně ironickou vsuvku jsem vložil proto, abych sám získal čas, jak celou tu „nepříjemnou, bolestivou, bezprecedentní“ situaci pochopit a vyložit. Jednou větou: nemělo k ní dojít. Tímto trapným způsobem. Pražský magistrát se chová jako naše železniční armáda. Přesunuje a odklání svá divadla hůře než ožralý výhybkář. Celý ten vinohradský karambol se mohl vyřešit slušněji, kdyby byl čas. Anebo se mýlím: nemá ten karambol v hlavě sám Tomáš Töpfer? Kam tak spěchá? Ujíždí mu vlak? Mohl se věnovat své senátorské kampani, rybaření anebo předávání nové sezony Elišce Balzerové Na Fidlovačce. Proč se rozhodl zastavit rozjíždějící se rychlík Morávkovy imaginace? Mohl to být propadák, anebo divácký sukces jako Cyrano – to se ale už nedozvíme. Martin Stropnický i Tomáš Töpfer se na Vinohrady vrátili s diplomatickopolitickou zkušeností. Nezdá se mi, že by je to nějak lidsky či profesně obohatilo. Akorát jsou jistě ještě výřečnější, než bývali, což není málo. To je bohužel méně než málo.
P. S. Troufnu si po rozhovorech s Jurajem Deákem a Janem Vedralem přidat svou osobní prognózu. Deák nebude na podzim režírovat Amadea namísto Morávka a Vedral se s Töpferem do roka a do dne rozhádá.
Více také v anketě mezi režiséry Vymetená česká ulička a v rozhovoru s Lucií Němečkovou.
Komentáře k článku: Roztomilý despota přichází
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
