Kategorie článků: Paměti, záznamy a deníky

Příliš krátké životy (XI)

11/2019 Od podzimu roku 1981 jsme ve Vídni hráli hlavně v již jmenovaném divadélku v Lienfeldergasse, kde jsme se ovšem o prostor museli dělit s několika dalšími skupinami a nemohli jsme tam ani nechávat uložené rekvizity „do příště“.

Příliš krátké životy (X)

10/2019 V minulém (devátém) dílu svého seriálu jsem psal o naší novinářské i politické angažovanosti, přičemž jsem se zmínil také o spolupráci s berlínskými „informačními materiály“ a omylem jsem je v závorce podle svého zvyku uvedl jako Infoch, což je zavádějící: Infoch...

Rusalka… (vzpomínka na Zuzanu Skalníkovou)

Žádné čarování, tancování při Měsíčku či holotropní dýchání jí nebylo cizí... (vzpomínka dramaturgyně Věry Eliášková na loutkoherečku Zuzanu Skalníkovou)

Příliš krátké životy (IX)

9/2019 Březen 1979 byl dalším mezníkem v našem společném životě. K prvnímu dni tohoto měsíce jsme se rozhodli, že se budeme naplno věnovat naší vlastní divadelní práci. Nika dala výpověď ve Volkstheateru. Já jsem ukončil svá studia na vídeňské univerzitě.

Příliš krátké životy (VIII)

8/2019 Nedovedli jsme si představit, že zůstaneme žít „nastálo“ v Rakousku. Chtěli jsme dál do Francie. Když nás koncem léta 1977 navštívil francouzský kamarád, požádali jsme ho, aby nějak dosáhl toho, abychom se do Francie mohli nastěhovat.

Příliš krátké životy (VII)

7/2019 Sedmý červenec 1977, přejíždíme československo-rakouské hranice.

Příliš krátké životy (VI)

6/2019 Léto 1976 představovalo zvrat v našich životech. Mě už nikde nechtěli vzít do práce ani jako pomocného dělníka a možnosti Niky realizovat se v jakémkoli hereckém angažmá byly vyloučeny.

Připomenutí

6/2019 15. září 1939. Bylo sychravo, padal sníh s deštěm, když ráno německé jednotky překročily hranice...

Do posledních let měl na hraní nenasytnou chuť

Členové divadla Činoherní klub s hlubokým zármutkem oznamují, že ve čtvrtek 14. března zemřel ve věku nedožitých sedmaosmdesáti let mnohaletý vynikající člen souboru Činoherního klubu, pan Stanislav Zindulka. Nabízíme jeho parte.

Příliš krátké životy (V)

5/2019 Nika se na jaře 1974 rozhodla, že odejde z Liberce zpět do Brna. Žily tam moje děti z prvního manželství a ona si přála, abych jim byl nablízku.

O Pecovi. A Pecovi.

Na Pecu nejde vzpomenout jednou větou... Reakce na včerejší úmrtí Jiřího Pechy od jeho blízkých spolupracovníků z Divadla Husa na provázku.

Měl rád husu, pivo a becherovku

Zemřel Peca. „Nezapomeneme,“ zní z Divadla Husa na provázku.

Příliš krátké životy (IV)

4/2019 Po prvním setkání s Nikou jsem toužil vidět ji znovu. Moc se mi líbila, byla to nesmírně inteligentní mladá holka (jak my v Brně říkáme) s přitažlivými rysy v obličeji. Bylo jí jednadvacet let.

Příliš krátké životy (III)

3/2019 Nika bydlela v prvním roce svých studií brněnské herecké konzervatoře v internátě v Kamenické ulici. Dívky tam žily „jak sardinky“, šest v jedné místnosti, soukromí de facto žádné. Do desáté večer musely být na pokoji, což bylo přísně kontrolováno. A tak se Nika ve...

Příliš krátké životy (II)

2/2019 Sedmého července 1977 jsme tedy přijeli do Rakouska. Odstěhovali jsme se tam. Do emigrace, do exilu… Račte si z toho pojmenování či označení našeho následujícího pobytu vybrat. Myslím, že obojí bude souhlasit. Mateřštinou nám byla čeština. Nika se narodila v Ostravě a já i...

Příliš krátké životy (I)

01/2019 S Nikou Brettschneiderovou jsme se vzali v první polovině sedmdesátých let, v tvrdě „normalizovaném“ Československu – ona herečka, já režimem stíhaný osmašedesátník, absolvent filosofie se zájmem o divadlo. Náš život doma v Československu i poté v Rakousku jsme žili...

Ekologie ducha (VI)

22/2018 Čím to, že sám už sobě nejsem svůj Michelangelovo zamyšlení přesně charakterizuje období, do kterého mne osud vyzval razantně vstoupit, aniž bych se dlouho uměl zbavit stesku – po hereckém lesku. V roce 1990 jsem se stal prezidentem gay hnutí u nás. Funkci jsem předal až po...