Divadelní noviny > Zahraničí

Nečekej na lepší časy aneb Festival zrozený z uhlí

Ruku na srdce, slyšeli jste někdy o Recklinghausenu? Stotisícové město na severozápadě Porúří, pětadvacet kilometrů od Dortmundu. Z Prahy nejlépe letadlem do Düsseldorfu a pak vlakem. A proč že zamířit právě sem? Kvůli skvělému divadlu.

Na začátku jednoho z nejstarších, největších a nejrenomovanějších evropských divadelních festivalů Ruhrfestspiele stojí ilegální akce vedení hamburských divadel. Za studené zimy v roce 1947, kdy už nebylo čím topit a divadla byla těsně před zavřením, se jejich zástupci vydali pro pomoc do Porúří a v městě Recklinghausenu přesvědčili horníky, aby jim tajně naplnili nákladní auto uhlím. Akce se opakovala několikrát – dokud jednou kamiony nezastavila vojenská policie. Nicméně na záchranu sezony to stačilo. A v létě pak do Recklinghausenu přijelo poděkovat sto padesát herců tří hamburských scén: pod heslem Uhlí pro umění – umění za uhlí se v místním divadelním sále odehrál první ročník festivalu…

Motto toho aktuálního, 71. ročníku – Kopfüber Weltunter –, se těžko překládá. Skrývá v sobě povícero asociací a výkladů: Svět je vzhůru nohama, blíží se jeho konec. Ale ještě držíme hlavu nad vodou? Ředitel festivalu Frank Hoffmann nabízí v úvodníku festivalového katalogu optimistickou interpretaci: Vrhnout se (do neklidné doby) po hlavě – a udělat salto. Svět se ocitne hlavou dolů a je jako znovuzrozený.

Strasti současnosti

Přišla do skladu a jen tak stála, nic neříkala. Vzala si chleba se salámem, sýrem a džus. Posílali ji pryč, ale zůstala do večera. A ráno se vrátila. Dali jí rukavice, čepici, kabát, hračku. Zvykli si na ni. Na šestiletou holčičku, která se ráno co ráno vracela. Nevíme, kdo je, nevíme, proč ji „strýček“ každé ráno vystrčí do světa a večer si ji kdesi za rohem vyzvedne. A nevíme ani, proč jednoho večera nepřijde. A ani ona to neví. Najde něco k snědku v kontejneru, schoulí se v teple v předsálí kavárny. Odvezou ji do domova. Uteče – spolu se čtrnáctiletým klukem Schamhanem a mladším Arianem.

Rakouský dramatik Michael Köhlmeier v Děvčeti s náprstkem vypráví příběh tří dětí uprostřed jedné zimy. Bloudí jakýmsi západním velkoměstem a učí se přežít. Žebrat. Vloupat se do domu, jehož obyvatelé nejsou doma, zahřát se tam a najíst. Utíkat před policií. Bránit se, když je někdo chce zadržet. A třeba i zabít… Autor vše podává v krátkých, jednoduchých větách – sleduje kroky svých postav, někdy myšlenky. Neříká nic o jejich pocitech. A přece z jeho textu, nějak mezi řádky, přímo křičí všechen ten strach a osamocení, které malí uprchlíci prožívají, ztraceni ve velkém světě, navazujíce mezi sebou křehké pouto.

Režisér Alexander Riemenschneider má velkou důvěru v Köhlmeierův text, v emotivní sílu slova. Ani on nepsychologizuje. Vrhá dva bosé herce a jednoho hudebníka do prázdného prostoru s jednou židlí, na horizontu plátno s tisíci hvězdami – nekonečný vesmír, ve kterém jsme tak malí. Tobias Vethake v pozadí hraje na elektronické čelo, a vytváří tak zvláštní akustický prostor. Thorsten Hierse a Kotti Yun, obličeje nabílené, střídavě vyprávějí. Většinou čelem k publiku. Jen tu a tam, střídmě, doprovodí slova krátkou demonstrací dané situace. A stále udržují oční kontakt s publikem. Každé gesto, každá drobná interakce mezi herci tak nabývá na velké důležitosti. Fascinující epické divadlo – na první pohled tak prosté, přitom tak rafinované. Skoro dvě hodiny udrží dva charismatičtí herci pozornost publika. Plné soustředění na slovo, na příběh.

Köhlmeierův text – původně román – vznikl už (nedlouho, ale přece) před vypuknutím uprchlické krize a slovo uprchlík se v něm nevyskytuje. V kontextu událostí posledních měsíců ale jistě působí jako apel, jako výzva k toleranci, pochopení, soucitu s těmi, kdo hledají nový domov. A působí-li velmi intenzivně, tak do značné míry proto, že autor ani režisér neagitují, ale přesvědčují obrazy a poezií.

Inscenace vznikla v koprodukci Ruhrfestspiele a Deutsches Theater Berlin – ostatně mnoho festivalových produkcí nejsou jen prostými hostováními, ale společnými projekty festivalu s divadly německými i zahraničními. V Berlíně bude premiéra v říjnu, premiéra v Recklinghausenu byla součástí Festivalu prvních uvedení, dramaturgické linie přinášející nová díla, jejichž autoři se intenzivně perou s tématy dnešní doby. Syrský dramatik Mudar Al Haggi píše ve hře Tvá láska je oheň o třech Syřanech, kteří uprostřed válečné reality zvažují útěk do Evropy. Němec Oliver Bukowski konfrontuje v Posledních lidech zatčeného atentátníka a jeho oběť a ptá se po smyslu protestních hnutí. Jihoafričan Mpumelelo Paul Grootboom sleduje v dramatu Hluboko v Africe německé turisty, které islámští rebelové uvězní a pak ponechají jejich osudu… Inu, německé divadlo je veskrze aktuální.

Na útěku

Lidstvo prochází po staletí podobnými krizemi a básníci se s nimi vyrovnávali vždy. A tak aktuální témata lze najít i v leckterém díle napsaném před desítkami, ba stovkami let. Na festivalu to dokazoval vídeňský Burgtheater v inscenovaném čtení Goethova eposu Hermann a Dorothea. Na břehu Rýna přistane loďka s německými uprchlíky, bohatý mladík potkává v uprchlickém táboře dívku, která je daleko od domova, bez příbuzných, sama na světě… Text idyly, na jejímž konci si Hermann přivádí Dorotheu domů jako svou nastávající, rozdělil autor koncepce a režisér Alfred Kirchner mezi dvě hvězdy Burgtheatru – Marii Happel a Martina Schwaba. Oba si perfektně rozumí s hexametrem a s grácií si hrají se starobylou strukturou textu, starobylým jazykem.

Na poeticky působivé scéně s klavírem je třpytivá podlaha poseta svíčkami. Představení dlouho působí vlastně úsměvně a starodávně. A pak, chvíli před koncem, stojí Maria Happel na forbíně a klidně, tiše promlouvá do publika: Pouhým cizincem, dobře se praví, je člověk na zemi, víc cizincem dnes než kdy před tím. Nepatří nám už půda, poklady se stěhují, všechno je v pohybu, jako by se chtěl svět obrátit zpátky v chaos a noc a znovu se stvořit. Zachováš-li mi srdce, najdeme se znovu, na sutinách světa, staneme se novými stvořeními, celkem přetvoření a svobodní a nezávislí na osudu. Neb takové dny kdo přečkal, co ho ještě může poutat!

A tak dál a dál. V hledišti v Recklinghausenu bylo hluboké ticho. Jako by se zastavil čas a diváci ani nedýchali zvláštním dojetím, pohlceni a zasaženi vyprávěním o toleranci, nepředpojatosti, nových začátcích. Zázračný okamžik…

Odvaha ke vzdoru

Německý herec Sebastian Koch, jedna z tváří letošních Ruhrfestspiele, v rozhovoru ve festivalovém magazínu mluví o obavách z tria Erdoğan/Trump/Putin, o nutnosti bránit demokratické principy a nenechat se zastrašit teroristy. Neboť strach činí protivníka silnějším.

Na jevišti vypráví s velkou naléhavostí o dvou hrdinech, kteří se ve jménu svobody vzbouřili proti vládcům, beze strachu a bez ohledu na následky, které to bude mít pro ně samé. Slovy velkých básníků, s hudbou Ludwiga van Beethovena, jak je v hudebně-divadelním projektu Prometheus/Egmont propojili i u nás známý britský dramatik Christopher Hampton (držitel Oscara za scénář k filmu Nebezpečné známosti z roku 1988) a režisér Alexander Wiegold.

Na úvod v Goethově chvalozpěvu naruby Prometheus pohrdavě spílá bohům, kteří žijí z lidských obětí. Právě tvoří člověka, bytost sobě podobnou, která bude jako on trpět, plakat, užívat si a radovat se, bez ohledu na bohy. Následuje věcné Ovidiovo vyprávění, kterak se Prometheus vzepřel Diovi, když lidem přinesl oheň – a za trest byl přikován ke skále, kde mu orel Ethon den co den rval játra. Do skonání věků. V obdivném zpěvu lorda Byrona lidé vzhlížejí k Prometheovi jako ke svému vzoru, který jim ukázal sílu ducha. Končí se glosou Franze Kafky, podle níž všechny velké činy nakonec stejně dojdou zapomnění. Bohové se unaví, orli se unaví, rána se znaveně zavře. A zůstanou jen nevysvětlitelná skaliska.

Přes skeptickou tečku jde zjevně o hold Prometheovi a jeho odvaze. Následovaný holdem hraběti van Egmontovi, vlámskému vojevůdci a státníkovi, který odmítl utéct před španělskou armádou, opustit svou zemi, svůj lid. Jeho poprava měla obyvatele Bruselu zastrašit, leč stal se pravý opak: vyprovokovala další boje proti španělské koruně, které vyústily v roce 1581 ve vyhlášení nezávislosti Nizozemska. Hrdina inspiroval Goetha v neklidné době Velké francouzské revoluce k napsání tragédie, ke které o dvacet let později složil Beethoven scénickou hudbu. A zatímco Beethovenův balet Prometheovi lidé, jehož hudba zní v první půli večera, je dnes pozapomenut, předehra k Egmontovi se hraje dodnes. A nejen to: pro koncertní pódia vznikly i různé verze Goethovy hry pro vypravěče a orchestr, napůl čtení s hudbou, napůl melodramy. Ta nejnovější sice částečně vychází z úpravy Franze Grillparzera, ale zjevně je psána pro současné neklidné dny. Přebírá z Goetha dnes velmi aktuální úvahy o svobodě a o lidu, který se nikdy nebude chovat chytře, vždycky spíš dětinsky. Egmont se vyznává z víry, že ani jeho krev, ani krev dalších lidí nebyla a nebude prolita nadarmo. A na samém konci večera vyzývá k odvaze: Postavte se těm, kdo vás chtějí připravit o svobodu.

Orchestr Vídeňské akademie vedený dirigentem Martinem Haselböckem je bezesporu prestižní těleso, známé ostatně i u nás z projektů uvedených na Pražském jaru. A mladá švédská sopranistka Marie Arnet má už také pěkně zaplněný kalendář. Prometheus/Egmont je tak po všech stránkách velmi ambiciózní projekt: myšlenkově, hudebně a – jakkoli je nazýván scénickým čtením – i divadelně.

Nalevo hráči na dobové nástroje, napravo u stolku vypravěč. Sebastian Koch záměrně nehraje, jen tu a tam doprovodí slovo střídmým gestem. O to dramatičtější je ale jeho hlasový projev: vzrušená, expresivní deklamace, prudký střet myšlenek a emocí, které přímo chrlí na diváky. Není snadné všechny je zachytit, vstřebat – zvlášť když diváky rozptyluje sofistikovaná projekce, kterou vytvořilo vídeňské studio designu Atzgerei. Promítá se na objekt zasazený uprostřed jeviště, obří krychli s poodklopenou horní stěnou. Prolínají se v ní abstraktní a konkrétní obrazy, plápolá tu oheň, osamělý Koch/Egmont bloudí měsíční krajinou, ale také se tu jen rodí a mizí geometrické obrazce. Trochu ilustrace, trochu doladění atmosféry, ale také možná trochu samostatný příběh o lidské tvořivé síle. Samo o sobě velká atrakce – jen si nejsem jista, jestli diváky nakonec spíše neodvede od sdělení, které tvůrci vtiskli do hudebně-dramatické koláže. Jestli neoslabí intenzitu apelu, který zní z Kochových úst.

Festival hvězd

Sebastian Koch je na jevišti k vidění velmi vzácně. Na konci minulého roku absolvoval tour po německých kostelích s vánočním programem, který zároveň vydal na CD: texty veselé i vážné, k pobavení i zamyšlení. Mimochodem – v roce 2015 pro audioknihu načetl nejnovější opus Milana Kundery Oslava bezvýznamnosti. Hodně populárních německých filmových/televizních herců se v posledních letech podílí na audioknihách. A co víc, často živě předčítají publiku.

Návštěvníci Ruhrfestspiele dostali naservírovanou jednu hvězdu každou neděli před polednem. Měla jsem to štěstí zažít Burgharta Klaußnera, jak čte úryvky z autobiografie písničkáře Wolfa Biermanna Nečekej na lepší časy. Pár vzpomínek na válečnou dobu, v níž byl jeho otec popraven v Osvětimi a on se s matkou skrýval před bombardováním. A hlavně povídání, jak se v padesátých letech vydal proti proudu do NDR budovat nový svět, a pak byl odtud jako nepřítel státu v sedmdesátých letech vypovězen. Napsáno s nadhledem, čteno stejně tak. Se zaujetím a přitom skromně, bez sebepředvádění. Nebyla jsem rozhodně jediná, kdo si po představení audioknihu koupil. Pořídit se dala ve festivalovém obchůdku, stejně jako Biermannova kniha či materiály ke všem dalším titulům a interpretům. Holt perfektní servis (a obchodní čich).

Ruhrfestspiele programově reagují na to, co se dnes děje v Německu, v Evropě, na celém světě. Jsou festivalem aktuálních témat. Ale zároveň jsou setkáním s velkými hvězdami. Hereckými i režisérskými. Však letošní ročník zahajovala premiéra nejnovějšího projektu Roberta Wilsona, následovaly inscenace Andrease Kriegenburga, Sebastiana Nüblinga…

Nabitý hvězdami, tentokráte především sportovními, byl též večer, který to inzeruje ostatně již přímo v názvu: 360 Allstars – show, kterou jeho protagonisté označují za „radikální městský cirkus“. Dvojnásobný mistr světa v BMX, dva mistři světa v breakdance, basketbalový hráč a další. Skupina chlapíků, kteří před publikem předvádějí neuvěřitelné taneční, akrobatické, žonglérské kousky. Nakonec i odpočinku od vážných věcí je třeba: prostě se jen nechat fascinovat tím, co všechno člověk fyzicky zvládne, a vstřebávat energii, která sálá z pohybových čísel, ze sóla na bicí nebo z elektronické hudby, kterou živě míchá DJ. I to je umění.

Ruhrfestspiele letos zahrnují přes stovku produkcí, trvají devětačtyřicet dní (zahajovalo se 1. května). Stihla jsem tedy jen malou část, jeden prodloužený víkend. Znamenal pro mne velmi inspirativní ochutnávku nejrůznějších typů produkcí, které festival nabízí. Viděla jsem ještě například jedno představení pro děti, jedno pro puberťáky, jeden neskrývaně bulvární hudebně-divadelní pohled na barvitý život herečky Jean Seberg (hrála ji Anneke Schwabe). Tři dny jsou ale každopádně zatraceně málo.

A tak jsem s těžkým srdcem odjížděla z podivuhodně poklidného, idylického, letním sluncem a všudypřítomnými úsměvy prozářeného města pár dní před tím, než jeho ulice, foyer spořitelny, radniční sklep, kavárny či kadeřnický salon rozžil FRiNGE festival – off-program Ruhrfestspiele, který zahrnuje klaunerii, moderní tanec, originální loutková divadla… Celkem dalších sto dvaadvacet představení ve veřejném prostoru. Ještě některá můžete stihnout. V sobotu 17. června v městském parku zahraje Wanda, která se během několika málo posledních let stala jednou z nejúspěšnějších německy zpívajících rockových kapel. Organizátoři slibují energií nabitou jevištní show…

• Autor: Lenka Šaldová
• Publikováno: 26. června 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Nečekej na lepší časy aneb Festival zrozený z uhlí

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ