Ruka v kalhotkách jako liturgický vrchol
Současné A studio Rubín opanují ženy. V tomto sklepním prostoru s dramaturgií zaměřenou na generační divadlo stále častěji ožívají ženské figury krachující i opojené ismy dneška, za nimiž stojí ženy-autorky střední generace. A není to jen umělecká šéfka Dagmar Fričová, která scénu dramaturgicky profiluje směrem k autorskému divadlu, ale i režisérky Lucie Ferenzová nebo Barbara Herz. Ženský kosmos zprostředkovává i nová inscenace textu švýcarské dramatičky Katji Brunner Ruka je osamělý lovec, tentokrát však pod mužským vedením Ondřeje Štefaňáka.
Anita Krausová, Magdalena Kuntová a Tereza Hofová (zleva) v inscenaci s podtitulem Lidé s ženskou identitou jsou největší světovou menšinou FOTO PATRIK BORECKÝ
Přes revoluční otřesy, osvícenské doktríny, ženskou emancipaci i feministická hnutí zůstává v euroamerické společnosti latentně přítomná křesťanská ideologie se svým morálním kodexem, optikou sociální nerovnosti mezi gendery a vizí ženy jako matky a manželky, jejíž existenci povyšuje muž. Z tohoto faktu vychází i text Katji Brunner Ruka je osamělý lovec, poprvé uvedený v roce 2019 v berlínské Volksbühne. Téma násilí páchaného v intimních vztazích stejně jako kritika zavedených myšlenkových rámců v něm ožívají ve značně sarkastickém řečišti asociací, které překvapí nejen šíří ideového záběru, ale i brilancí jazyka. Z tohoto hlediska si zaslouží ocenění i český překlad Viktorie Knotkové.
Do kontrastu s božským ideálem a jeho mužskými pozemskými zástupci staví Ruka sérii masek (zraněnou, němou, hlasitou…), které ženy během života (ne)dobrovolně přijímají, aby naplnily očekávání od svého pohlaví, i když se kvůli tomu často dostávají do setrvale neudržitelné situace. Jak extaticky volá jedna z hrdinek: Oh, osemeň mé nitro, neboť bez tebe nejsem, bez tebe jsem nemyslitelná. Se záměnou muže za Boha se mimo jiné můžeme setkat i v běžné mluvě, kdy o svém vyvoleném dívky hovoří jako o panu Božském.
Christologických, byť významově deformovaných motivů v textu si je vědom i režisér Ondřej Štefaňák. Jednotlivé dramatické sekvence, v nichž lze z mnoha ženských těl vyčlenit nikoli svatou trojici zjednodušených typů – bulimičku modlící se k bohyni vyprázdnění, sexuální „bohyni“ alias pornoherečku a osiřelou holčičku čekající na autobusové zastávce na vyzvednutí –, scénicky přetváří do pomyslné bohoslužby. Tu ohlašuje varhanní hudba a graduje liturgií svátosti manželství, která však v jádru působí jako středověká travestie, tedy s neodmyslitelnou postavou smrtky performující Adamsův slaďák (Everything I Do) I Do It For You. Klíčovou eucharistii, při níž je přijímán chléb a víno jako symbol těla a krve Kristovy, nahrazuje ohromná ruka, která se až v posvátné atmosféře jako insignie přibližuje zpoza místnosti do centra jeviště. Je to ona. Ta ruka, která podle Brunner sama od sebe, nevítaná šmátrá v kalhotkách a dožaduje se ženského klína.
Svoji interpretaci Štefaňák opírá o excelentní text a trojici výrazných hereček Terezu Hofovou, Anitu Krausovou a nejmladší Magdalenu Kuntovou. Ty naprosto s přehledem přecházejí z jednoho obrysu postavy do druhého a na holé scéně za pomoci několika málo převleků a rekvizit rozžívají značně košatý a ironický svět Katji Brunner. Znovu potvrzují, že silnou výpověď lze utvořit i na docela malé ploše a s minimálními prostředky.
A studio Rubín, Praha – Katja Brunner: Ruka je osamělý lovec. Překlad Viktorie Knotková, režie Ondřej Štefaňák, dramaturgie Lucie Ferenzová a Dagmar Radová, scénografie Ondřej Štefaňák, kostýmy Andrijana Trpković, hudba Kryštof Blabla. Premiéra 10. února 2022.
Komentáře k článku: Ruka v kalhotkách jako liturgický vrchol
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
