Rumunská psychoterapie (No. 1)
Holešovické divadlo Alfred ve dvoře otevřelo na tři dny svá vrata směrem k černomořskému jihovýchodu a uspořádala drobnou přehlídku současné rumunské nezávislé scény. Celý festival, který nesl hrdý název Romanian Pulse, odstartovalo „taneční“ představení Realia (Bukurešť–Bejrút) čelného představitele rumunské taneční scény Mihaie Mihalcea, který momentálně pobývá v Berlíně, tvoří na Akademii der Kunste a touží se vrátit zpět do Rumunska a rozjet tam nezávislou taneční skupinu. (To je jen střípek z připravovaného rozhovoru, který brzy v Divadelních novinách vyjde.)
Mihai Mihalcea také kdysi řídil Národní centrum pro tanec v Bukurešti a jeho jméno v té době bylo natolik známé, až znemožňovalo Mihalceovi svobodně tvořit. Vymyslel tedy na koleni své fiktivní alter ego Farida Fairuze z Libanonu, který mu umožňuje pracovat, a především nahlížet a prozkoumávat tenkou hranici mezi realitou a fikcí. A o tom právě je podivný, spíše netaneční a až téměř psychoanalytický projekt Realia (Bukurešť–Bejrút). Asi by nemělo moc smysl podrobovat Realii jakékoli, ať kladné či záporné, kritice, neboť se k němu český divák už jen těžko dostane. Aspoň na našem území. Je však zajímavé povšimnout si některých příznačných a srovnatelných jevů mezi rumunským projektem a některými českými inscenacemi.
REALIA (BUKUREŠŤ-BEJRÚT) – projekt Farida Fairuze, nebo Mihaie Mihalcea? FOTO ARCHIV DIVADLA
Na jevišti je zpočátku pouze technik (podle Mihalcea také výborný tanečník a umělec) ovládající hlavní zvukovou a obrazovou stránku projektu. Spolu s ním je posléze na jevišti už jen dvojjediný Mihalcea/Fairuz. Ačkoli… možná spíše trojjediný. Mihalcea – reálný člověk rumunské národnosti žijící v Berlíně je oblečen v extravagantní pozlacený kostým ne nepodobný takovému, který lze běžně vidět na nejrůznějších travestishow. Aspoň myslím, mám pouze filmové zkušenosti. V tomto kostýmu předvádí Mihalceu postavu Fairuze, kterého od Mihalcea odlišuje paruka hustých a dlouhých černých vlasů, nasazovací husté černé vousy a tmavé brýle. Tento převlek funguje trochu předvídatelně stejně jako legendární Carryova maska ve stejnojmenném filmu. Když se do něj Mihalcea převlékne, stane se z mírného a distinguovaného a vlastně obyčejného Mihalcea extravagantní, sprostý a sebestředný Fairuz. Obě polohy jsou konzervativně striktně dodržovány, což je trochu zklamání, když člověk očekává „přesahy“. Nicméně co diváka zaskočí ještě mnohem více, je že na taneční představení se v něm prakticky netančí a mnohem víc se mluví. Obě postavy popisují své dětství, vztah k životu v Rumunsku atd., až si člověk připadá jako účastník psychoterapie, takové té seance v kruhu, kdy jsou zrovna na řadě tihle dva pošuci.
Když se do tohoto kostýmu Mihalcea převlékne, stane se z mírného a distinguovaného a vlastně obyčejného Mihalcea extravagantní, sprostý a sebestředný Fairuz. FOTO ARCHIV DIVADLA
V mnohém to může připomenout známou inscenaci Mraky od Handa Gote. Jedna svým návratem do minulosti, ale i kooperací médií a živého těla. I když nutno říct, že Handa Gote prokázali v Mracích mnohem originálnější invenci (a to jsem kdysi tohle dílo dost zkritizoval). Ale stejně jako Handa Gote nakonec nabízeli mraky jako zákusek k ochutnání, tak i Mihalcea dopřál divákům panáka alkoholu. Škoda jen, že ne nějakého tradičního rumunského, nýbrž obyčejné české griotky.
Za pozornost ale stojí dvě scény, jedna hned na začátku v prvním vstupu Fairuze a druhá přibližně na konci v rozpravě Mihalcea s diváky. V té první scéně se prostě Faíruz roztočil s rozpaženýma rukama a točil se až neuměřeně dlouho. A ve druhé vzpomínané scéně se už Mihalcea ptal diváků, jak to celé ukončit. V obou se tak dostal téměř na hranici performance, která očekává divákův zásah (viz Marina Abramović). V českém kontextu něco podobného otestovala Halka Třešňáková před rokem a půl v představení Tak přesně o Ráji… to není, které předvedla na festivalu Next Wave. V něm na scéně běhala tak dlouho kolem dokola, dokud se jí některému z diváků neslitovalo a celé to utrpení ukončil.
Tento nejasný vztah mezi hercem a divákem Mihalcea zkoumá právě především ve svým performancích na Akademii der Kunste. V Realii dostal divadelně taneční rámec, který ale způsobil spíš to, že se z představení stala podivná konference, na níž její autor prostě jen mluvil o tom, kde končí realita a začíná fikce, ale překvapivého (nebo pro někoho možná i nepřekvapivého) rozuzlení se člověk nedočkal. Zůstaly jen pochybnosti, jestli toto ještě patří do divadla. A to je možná ten nejzásadnější přínos celé inscenace. Diskuse o tom, co ještě je a co už divadlo není, je zase v kurzu a představení, které vás prostě štve, je možná tím nejlepším vkladem, jak tuto diskusi někam posunout.
Komentáře k článku: Rumunská psychoterapie (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
