Tradičně, nebo moderně?
Režisér Tomáš Pilař v rozhovoru ke své plzeňské inscenaci Rusalky vypráví o inspiraci Freudem, o tématech sexuality, vitality a genderu(?), o temných existenciálních záchvěvech, o své snaze zachovat pohádkové rysy příběhu a proniknout i do jeho hlubších vrstev. Není samozřejmě zdaleka první, kdo v Rusalce vidí mnohem více nežli líbeznou pohádku, průlomová Pountneyho Rusalka v Anglické národní opeře přišla v roce 1986 a v posledních letech provokovalo Dvořákovo dílo režiséry (zvláště v německy mluvícím prostoru) k mnoha divokým jevištním představám.
V Opavě tradiční inscenaci ozvláštňují taneční ptáci, uprostřed Barbora Řeřichová (Rusalka) FOTO TOMÁŠ RUTA
Však si Pilař od nich i nějaký ten motiv vypůjčil – třeba scénu, v níž kuchtík (zde kuchařka) připravuje sumce pro slavnostní zámeckou tabuli. Ale zatímco takové porcování laně v Mnichově nebo kuchání ryb ve Vídni působily opravdu drasticky, jak byla něžná, nevinná Rusalka tvrdě konfrontována s lidskou necitlivostí a brutalitou, v Plzni je spíš k smíchu, jak kuchařka odděluje hlavičky sumců připevněné zřejmě suchým zipem. A to je ten problém: v plzeňské inscenaci je všechno jen jako, chybí důrazné, důsledné převedení tezí do jevištních obrazů, do jevištního jednání. Pilař rezignuje na klasické pohádkové prostředí, Rusalku (rozuměj dospívající dívku) vrhá do symbolického prostoru s ústřední postelí, vymezeného několika dveřmi. Ježibaba (rozuměj zkušená žena) jí daruje klíč, aby k sobě mohla vpustit prince a objevovat s ním nový svět. A narážet na další dveře, tajemné komnaty. Jistě lze domýšlet významy zakódované v prostoru, rekvizitách a dílčích akcích, filosofovat o věčném koloběhu života, ale všechno to jsou jen opatrně naznačené teze, přičemž se vlastně předvádí zoufale konvenční divadlo opřené o tu nejhorší operáckou posunčinu. Moderní divadlo? Nikoli, pouze hra na něj. Pro mě nejhorší možná varianta: režisér se chce vzepřít tradici, ale není mocen skutečně sebevědomého režijního gesta, a tak zůstává někde napůl. Zarputilí tradicionalisté budou sice tak jako tak naštvaní, že nevidí lesklou vodní hladinu a zeleného vodního mužíčka, ale většina diváků se nejspíš s touto inscenací smíří s povzdechem, že si sice režisér vymýšlí nějaké „moderní“ blbosti, ale vlastně je možné nevšímat si indicií, které odklánějí pozornost od pohádkového příběhu. Jsou tu totiž spíš navíc, jako ozvláštnění, ne jako pevný základ originálního výkladu.
A tak je mi vlastně mnohem milejší opavská inscenace Ilji Racka, který nediskredituje pojem moderní divadlo, programově vychází z české tradice a jednoduše vypráví pohádku o Rusalce a její lásce k nestálému člověku. Jednoduše, ale jevištně velmi působivě, s výrazně menší mírou hereckých klišé. Dana Hávová mu vytvořila jezírko a zámek nikoli popisně realistické, ale stylizované ze současných materiálů, přitom nepostrádají poezii: mlha vytékající nad „jezírko“, rudě nasvícené „skalisko“… Hlavně ale vznikl chytře rozčleněný prostor pro setkávání, míjení či skrývání postav. Ty výtvarnice oblékla do elegantních kostýmů: Rusalka v krémových šatech s modrozelenou pláštěnkou, Ježibaba a Cizí kněžna v černočervených sexy šatech, Vodník v dlouhém kabátě se šupinatým límcem… Režisér zjevně nemá ambice něčím překvapovat, vede interprety k jasnému vyjádření charakterů, emocí, vztahů. Jen taneční scény v choreografii Jiřího Pokorného se poněkud vymykají tradičním představám: žádné baletění, ale výrazový tanec – postavy s ptačími zobáky, které doprovázely Ježibabu, děsí svými kreacemi Rusalku i na zámku.
Plzeňská Rusalka ani tradiční, ani „moderní“ – Ester Pavlů (Cizí kněžna), Richard Samek (Princ), Ivana Veberová (Rusalka) FOTO PAVEL KŘIVÁNEK
Opavská inscenace dopadla velmi dobře i hudebně, v obsazení jsou osvědčení matadoři jako Martin Gurbaľ (Vodník) i mladé talenty, v čele s okouzlující Barborou Řeřichovou, zpívající Rusalku s obdivuhodnou lehkostí, hlasem jiskřivým, uvolněným, přirozeně posazeným, jistou v pianissimu i forte, schopnou vyjádřit pestrou paletu Rusalčiných pocitů. Ideální představitelka Rusalky ve spíše lyricky laděné hudební koncepci dirigenta Marka Šedivého. Norbert Baxa v Plzni naproti tomu přichází s nastudováním výrazně dramatickým, kontrastním v dynamice i tempech: dlouhé pauzy a extrémně pomalé pasáže se střídají s pasážemi rychlými, prudkými. Plzeňská inscenace je i z hudebního hlediska ambicióznější nežli ta opavská, leč i tady platí: nestačí mít představu, je třeba ji realizovat. A plzeňský orchestr předvádí přespříliš technických chyb a nepřesností. A „dramatické“ se tu příliš často ztotožňuje s „hlučné“. A tak interpreti urputně přepínají hlasivky, někteří boj leckde prohrávají, na jiných je úsilí bolestně cítit: hlasy Lívie Obručník Vénosové (Rusalka) a Richarda Samka (Princ) nezní příliš zdravě. Přitom oba jsou ideálními představiteli pro takovéto dramatické pojetí opery, oba dokážou s velkou naléhavostí zprostředkovávat vnitřní napětí postav, intenzivní prožitky.
Jak inscenovat operní dílo? Tradičně, nebo moderně? Stále znovu se tato otázka vrací, objevila se očekávatelně i v diskusích nad plzeňskou Rusalkou. A je to zatraceně špatná otázka. Jako by bylo v umění jen jedno správné řešení, jedna cesta. A co je to vlastně tradiční? A co moderní? Dvě nedávné Rusalky mě zas jednou utvrdily v tom, že divadlo, které se vnějškově tváří být moderním, může být nakonec konvenčnější nežli to, které zjevně vychází z té nejtradičnější představy.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Antonín Dvořák: Rusalka. Dirigent Norbert Baxa, režie Tomáš Pilař, scéna a kostýmy Aleš Valášek, projekce Petr Hloušek, světelný design Antonín Pfleger, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Zdeněk Vimr, choreografie Martin Šinták. Premiéra 8. dubna 2017 ve Velkém divadle.
Slezské divadlo Opava – Antonín Dvořák: Rusalka. Dirigent Marek Šedivý, režie Ilja Racek, scéna a kostýmy Dana Hávová, choreografie Jiří Pokorný, sbormistr Kremena Pešaková. Premiéra 23. dubna 2017.
Komentáře k článku: Tradičně, nebo moderně?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
