Ryby, chyby?
Byl jeden domeček, v tom domečku stoleček, na stolečku mistička, na mističce vodička, v té vodičce rybička. Kde je ta ryba? Kočka ji snědla. Kde je ta kočka? V lesy zaběhla. Kde jsou ty lesy? Na prach shořely. Kde je ten prach? Voda ho vzala. Kde je ta voda? Voli ji vypili. Kde jsou ti voli? Páni je snědli. Kde jsou ti páni? Na hřbitově zakopáni.
Číslo o ženském údělu vtipně ironizuje genderové stereotypy (v první linii Jaroslav Plesl, Václav Neužil a Pavel Šimčík, vzadu Anna Fialová, Simona Babčáková a Antonie Formanová). Foto Alena Hrbková
Rozverně morbidní dětská říkanka o koloběhu života se stala inspirací pro vznik autorské inscenace Kde je ta ryba?, jíž se do Dejvického divadla patnáct let od premiéry 39 stupňů vrací převážně filmový režisér, tvůrce mimo jiné legendárních komedií Samotáři a Jedna ruka netleská, proslulých specifickým černým humorem, David Ondříček. Tentokrát nejen jako režisér, ale také jako autor hry, jež ovšem díky svému asociativnímu charakteru prozrazuje, že ji psal Ondříček v průběhu zkoušení na základě hereckých improvizací.
Hned na začátku se inscenace pouští na velmi tenký led, když diváky přizve k narozeninové oslavě čerstvého padesátníka, jenž zde v podání Jaroslava Plesla v duchu bilancování nad svým dosavadním životem pozuráží všechny nejbližší. Vzhledem k tomu, že poslední uvedená premiéra Dejvického divadla Fifty Petra Zelenky, který si vlastní hru rovněž sám režíroval, pojednává totéž téma mužské krize středního věku, nelze se nepozastavit nad poněkud zastydlou dramaturgií. Pod Ondříčkovou novinkou ostatně žádný dramaturg ani není podepsán. Podobně jako u Zelenkovy inscenace se ale ukázalo, jak dramaturgické tápání dokáže podržet perfektní kondici si držící dejvický soubor v kombinaci s pečlivě volenými hereckými posilami. V tomto případě vzhledem k žánru muzikálové parodie výborně obsazenou Annou Fialovou, která je navíc v blond paruce jako vystřižená z plakátů lákajících ke sledování seriálu Iveta. Vyprodané hlediště je zaručeno.
Podobně rozpačitá jako z tématu jsem byla zpočátku i z nonsensově parodického žánru inscenace: muzikál se totiž rozjíždí ne zrovna líbivě interpretovanou sborovou písní a skutečně morbidní scénou, v níž Jaroslav Plesl a Pavel Šimčík coby dva malí haranti Kája a Ondra společně počůrají a zapálí malé kotě, které najdou v kanálu, a vzápětí si z něj udělají fotbalový míč. Tím zpečetí své celoživotní přátelství, jež následně přeroste ve společný byznys: tzv. mobilní krematorium K. O. (Kája a Ondra): Když jsi k. o., volej K. O.! Ačkoli i nadále muzikál lavíruje na hraně trapnosti, například když Václav Neužil coby pojišťovák testuje Ondřejovu slepotu tím, že mu zatančí s holou řití přímo před nosem, daří se mu tuto hranu vybalancovat, až publiku nezbývá než kapitulovat a oddat se slastně provinilému smíchu.
Postupně se navíc tvůrcům daří diváky uchlácholit, že se přeci jen smějí vcelku sofistikovanému humoru, především díky chytře přeskládanému scénosledu a hereckým výkonům Simony Babčákové v roli flegmatické manželky-alkoholičky a Anny Fialové coby věčně hodné sestřičky, jež však trpí jakousi zvláštní formou Tourettova syndromu. Herci nakonec přeci jen skvěle zpívají i tančí (o skvělé pěvecké vybavenosti Fialové jsem věděla, ale výšky Babčákové mě překvapily!) a muzikál tak příjemně graduje ke dvěma skutečně pozoruhodným číslům: pouličnímu rapu a písni o ženském údělu, jejíž téma se vtipně promítlo i do choreografie – zatímco herečky vzadu pěvecky i tanečně v překotném tempu „oddřou“ vtipně nadsazený song o domácích pracích, muži divákům před nimi v tupě zpomaleném tempu chvástavě ukazují svaly, čímž akorát zakrývají výhled. Nebýt zbytečně dosloveného konce, zblajzla bych tu rybu Dejvickým i s navijákem!
Dejvické divadlo, Praha – David Ondříček: Kde je ta ryba? Režie David Ondříček, scéna a kostýmy Marek Cpin, hudba a hudební nastudování Marek Doubrava, choreografie Marek Zelinka. Premiéra 4. května 2023 (psáno z reprízy 9. května).
Komentáře k článku: Ryby, chyby?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Inscenace
je podle mě naprosto nepřijatelná. Hloupá, s vtipy pokleslými a tupými, obsahově banální, režijně a výtvarně bez nápadu, v kolejnicích mnohokrát Dejvickými projetých, pitvorná, mentálně retardovaná. Karikatura? Možná. Parodie? Asi. Čeho ale a proč?! Snad snaha o Ucpanej systém No. 2. Ale zvolenými postupy a prostředky včetně textu a obsahu ucpaná. Bez bystrých, chytrých a nápaditě zpracovaných situací a jiskřivého slovního vtipu není bystrá, chytrá, jiskřivá a nápaditá inscenace, které dosud DD zdobily. Pokleslost přeplněná životními a vztahovými klišé nejhrubšího zrna, herecky, výtvarně i režijně látaná stejně hrubě. Ač herci jsou vesměs dobří a snad je to i baví (ostatně v DD mohou už dlouho hrát třeba telefonní seznam a bude to herecky skvělé, jak Stradivarky vyladěný a na sebe slyšící soubor se hned tak nevidí), ač hraje živá hudba a všichni nejen hrají, ale i tančí a zpívají, v Dejvickém divadle jsem se snad poprvé v životě na židli jak na obrtlíku otáčel a tisíce sáhů do země propadal.
Sorry, ale před tímto špílem brutálně varuju. Jen pro otrlé!
🙁
12.06.2023 (13.05), , Trvalý odkaz komentáře,
Ladislav Vrchovský
Po zhlédnutí Ondříčkovy inscenace
a stále ještě trvajícím “zážitku” z představení Zelenkovy inscenace Fifty fifty na ostravském festivalu Dream Factory 2023 je mi smutno. Co se to děje v Dejvickém divadle? Jsme svědky jakéhosi usnutí pod vavříny? Nebo (nedejbože) projevu trendu, jehož kořeny tkví v příklonu k bulváru i v divadlech, která něco takového opravdu nemají zapotřebí? Obě inscenace jsou hazardováním s dobrým jménem Dejvického divadla. Kde je ta ryba je ale ještě o krok blíže k tomu, co divák doposud hrdě se hlásící k příznivcům dejvických herců a inscenačních týmů opravdu nemusí. Banality, povrchnost, účelové vulgarismy, místy až pokleslý humor, to jsem opravdu v obou případech nečekal.
14.06.2023 (7.29), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Nemyslím,
že jde v DD o příklon k bulváru, byť se tak může na první pohled zdát. Dejvičtí vždy byli na hraně mezi ostře pikantním, provokativním a atraktivním, obecně přijatelným. A „utáhli“ to na herectví a herecké souhře. Hvězdný soubor s hvězdami, které rostly a vyrůstaly i uvnitř něj. A to myslím funguje i v případě Fifty, kde jsou všichni úžasní a úžasné a text je zelenkovsky dobře napsanej ve stylu „well made play“. Vypointovanej, každá postava má svůj příběh, smysluplně se prolínají a doplňují. Humor je to nekorektní, což ale je v řádu Zelenkovy poetiky a tak trochu i zvoleného tématu. Ale – a to je třeba zdůraznit – je to chytrej humor, ohromně vtipnej a silně sebeironickej, jízlivej. Myslím, že hra může být uváděna i v jiných divadlech a bude úspěšná. Přesto díky obludně dobrému Ivanu Trojanovi a ostatním je inscenace v DD těžko překonatelná (byť s takovým Bertem Lichým, Karlem Rodenem nebo Johnny Deppem bych ji velmi rád viděl).
O Kde je ta ryba? si to ale nemyslím. A to dokonce obráceně. Text jinak zpracovaný, více važně a mystičtěji, se záhadami a zákruty smutku a opuštěnosti by možná mohl mít v jiných divadlech svou váhu a kvalitu. Vybavuje se mně třeba filmová Vinterbergova Rodinná oslava, již ostatně (vzpomenul-li jsem Lichého) mělo Divadlo Petra Bezruče pod názvem Rodinná slavnost kdysi na repertoáru. A předtím Činoherní klub a poté SD Opava a MD Olomouc. I zde by se daly tyto tóny a krutosti najít. Ne však v hávu bohapusté komedie s prvky muzikálu, to vše zabalené do situačních a velmi často veskrze infantilních hereckých fórů, z nichž kapala první dobrá (spíš poslední, a zase špatná…). Vrcholem bylo zjišťování, zda je postava Pavla Šimčíka slepá. Nicméně obdobné byly i předchozí situace, zvláště ty mezi dětmi (šikana, vraždění kotěte) a s otcem. Zde myslím DD přestřelili a příliš se nedaří ani hercům, kteří jsou neukočírovaní, jako by hráli v jiných šatech, než jim text ušil, a dělají fóry, kterými inscenaci – její téma bilancování či ohlížení se za životem – strhávají pod hladinu. A možná ani autor hry netuší, co stvořil – či chtěl právě to, co je inscenačním výsledkem… – neb je i jejím režisérem.
Tedy nemyslím, že by DD ustoupilo ze své cesty, ani že je v krizi (dokladem budiž dvě předchozí premiéry – Richard III. a Každý má svou pravdu), ale zkrátka se mu poslední inscenace tak trochu vymkla z rukou. To se stává.
🙂
14.06.2023 (10.11), , Trvalý odkaz komentáře,
Tomáš Lukeš
No,
já bych si dovolil oběma komentářovým detailním analýzám oponovat. Že je něco situační, ještě neznamená, že je to o ničem, že jedna postava řekne během hry třikrát sprosté slovo, ještě neznamená, že je ta hra povrchně sprostá a bulvární. A kázat o infantilitě a pokleslém humoru kvůli scénám s kotětem a nahou zadnicí jedné postavy? To jako vážně? Pánové, já nevím – viděli jste někdy, co všechno se stane v běžné rodině, než junioři vyrostou? (to k tomu kotěti) A vzpomenete si na hovno-racka, krutě opilé spisovatele nebo exhibicionistu na plovárně, to vše na repertoáru DD minulých let? (to k té zadnici) Stačili jste si všimnout za ta léta, že na kombinaci nízkého a vysokého je už tradičně postavená část věhlasu DD? (a nejen jeho, samozřejmě, tohle věděl už Rabelais) Co třeba takový medvídek Pú v kombinaci s drogama a sebevraždou, hm? Zaplivaný bar v konfrontaci s pokerem o lidský život? Křehkost pohledu na svět autistické holčičky a do toho její banální zneužití kamarádem?
Důležitá je schopnost vidět tenhle kontrast filosofa a žumpy s odstupem a lehkostí, a to se tady Dejvickým povedlo tak, jako už tolikrát před tím. Ano, tentokrát ve víc neonovém a kvazimuzikálovém kabátě, ale povedlo.
A trochu mě taky mrzí, že blazeovaně opomíjíte tu jemně nostalgickou, metafyzickou notu scén z „mezisvěta“ (ne, tyhle scény opravdu nejsou lacině bulvární) a krásnou, chvíli atmosférickou, chvíli správně střelenou a solidně rytmickou hudbu.
No co, kritiky se někdy vymknou z rukou – to se holt stává.
18.03.2024 (16.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Pane Lukeši,
o inscenaci jsme psali a já na recenzi reagoval téměř před rokem, z její premiéry v květnu. Dejvičtí jsou velmi zkušený a sehraný herecký kolektiv, který – věřím – některé pasáže upozadil, jiné zdůraznil tak, aby vynikla témata, o které mu (či režisérovi) jde. Inscenace si zřejmě takzvaně „sedla“. Výhrady, které jsem k ní měl, mohou dnes být překryty vynikajícím herectvím a vypointovanými situacemi, kdy vulgární či banální pasáže mohou vyznívat jinak, lépe, přijatelněji. A samozřejmě také zálěží na diváckém vkusu, který můžeme mít odlišný.
Jak jsem ve své reakci psal, inscenace (text i provedení) nedosahuje podle mne kvalit či úrovně některých předchozích inscenací DD, kde se používal možná ještě ostřejší, vulgárnější slovník a drsnější situace (byť vraždění kotěte je možná nejdrsnější scéna, co jsem v DD viděl – a pro mě těžko přijatelná, byť jde o humor a silnou nadsázku). Určit míru, kdy je něco přes čáru a něco nikoli, je vždy těžké a jistě nejde o obecnou „pravdu“, ale pouze o názor, který se kritik snaží podepřít svou zkušeností a argumenty.
Já si na těch svých, uvedených v komentáři, (zatím) stojím. Asi na inscenaci znova nepůjdu, abych si poopravil názor, ale věřím vám, že po roce jde o herecky brilantně zvládnutou inscenaci, která diváky vtáhne a pobaví podobně jako Fifty, Ucpanej systém, Dealer´s Choice nebo Černá díra, abych uvedl dramaturgickou linii, na kterou tato inscenace navazuje. Dejvické divadlo a jeho herci jsou stále ve skvělé formě a dokonale sehraní, což je tak trochu zázrak, který nemusí (a nebude) trvat věčně. Užívejme si to.
🙂
19.03.2024 (9.10), , Trvalý odkaz komentáře,