Rychlíkův rej maškar a lidských osudů
Topolův opus magnum – Konec masopustu – byl napsán v roce 1962, ale teprve o dva roky později směl mít premiéru v Národním divadle a získat status velkého jevištního díla. Konflikt hrdého jedince s konformitou okolí, přizpůsobujícího se totalitnímu násilí, byl i v liberálních šedesátých letech nebezpečné téma. V mezičase se Topolovo básnické drama odvážili uvést jen v olomouckém a pardubickém divadle – a právě do Východočeského divadla v Pardubicích se Konec masopustu nyní vrací v režii hostujícího Břetislava Rychlíka.
V popředí Milan Němec jako dvojznačný Smrťák a Ladislav Špiner jako maškara Nevěsta FOTO JAN FAUKNER
Je to velkoryse koncipovaná inscenace v otevřeném prostoru celistvé hloubky a šířky jeviště, pokryté chuchvalci slámy, s několika lavicemi a pár rekvizitami proměňujícími se v průběhu děje. Ta prázdnota je jednou z významových rovin Rychlíkovy režijní koncepce: už na začátku evokuje hrozbu, jakési těžko definovatelné nebezpečí, které člověka pohltí a zničí se vším všudy. A zároveň je prázdné jeviště arénou pro takřka „muzikálový pohyb“, rej sboru masopustních maškar, které – podobně jako ve filmových střizích – atakují všechny postavy příběhu, násobí a současně – falešnými tóny – dekonstruují hudební vrstvu inscenace a vytvářejí „folklorní“ kolorit: chvilku jako vznešený antický chór a chvíli jako vulgární desperáti a po chvilce jako dobromyslní venkované při fašankách.
Děj se odehrává v přední třetině scény před velkým dřevěným rámem vyplněným průhledným igelitem. Aktéři příběhu jsou režisérem vedeni k hlubší psychologické kresbě svých hrdinů, k individualitě, a kontrast mezi „anonymními“ velkoansámblovými scénami a komorním, byť často emotivně vypjatým „skicováním“ rolí umocňuje napětí, které je latentně přítomno už v Topolově textu.
Ze souboru Východočeského divadla hrají v Rychlíkově inscenaci téměř všichni. Maškary pomiňme, neměly snadný úkol, jen přesně nacvičit všechny ty pohybové proměny musela být pořádná dřina – ale přece jenom: je to pouhá služba celistvosti díla. Z představitelů hlavních rolí připomeňme především Martina Mejzlíka, jenž v postavě Krále stvořil muže jako z kamene. A pak Milana Němce, který suverénně vytvořil výraznou, dvojznačnou figuru Smrťáka, u nějž si nejsme jisti, co je sprostý cynismus, co je obrana před nepřátelským prostředím a co pouze potměšilost a zvrácený smysl pro humor. A také Petra Dohnala jako Cihláře, jenž upoutal ve skvělé opilecké študýrce, tvořené tak lehce a věrohodně, včetně té eskamotérské hry se skleničkami na slivovici. A ještě Zdenu Bittlovou coby paní Pražskou, noblesní dámu ze starých (prvorepublikových) časů, smířenou s tím, že se za jejího života nevrátí. Ostatně skoro všichni herci byli dobří, i ti ve středních a menších rolí: Zdeněk Rumplík (Předseda), Jindra Janoušková (Věra) či Alexandr Postler (Tajemník). Nedařilo se pouze Janě Ondrouškové v roli Marie: vytvořila postavu plochou, nepůvabnou, zahranou jakoby bez talentu.
Neporozuměl jsem také práci kostýmní výtvarnice Evy Jiřikovské, která herce oblékla do kožešinových bund a čepic, rukavic-palčáků zavěšených na těle, indiánských sukní a Alexandra Postlera dokonce navlékla do krátkých „sudeťáckých“ kalhot. Postmoderna, surrealistické výtvarno, nestylové divadlo? Snad… Co to má ale společného se světem Topolovy hry?
Přiznám se, že Rychlíkova režijně, herecky a hudebně obrazivá inscenace na mě zapůsobila mnohem víc než její předloha, jejíž dějový půdorys je pevně uzamknut v době svého vzniku. Co kdysi byla palčivá aktuální výpověď, je dnes historie. Co zbývá z Topolova Konce masopustu? Básnický jazyk, který má ale dramatickou sílu. Hloubková sonda do lidských povah. Je to málo?
Východočeské divadlo Pardubice – Josef Topol: Konec masopustu. Režie Břetislav Rychlík, scéna Jan Zavarský, kostýmy a masky Eva Jiřikovská, hudba Petr Hromádka. Premiéra 27. února 2016.
Komentáře k článku: Rychlíkův rej maškar a lidských osudů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
