S čechovovským pesimismem
Do Klicperova divadla v Hradci Králové se po více než sedmnácti letech vrátila tvorba Antona Pavloviče Čechova. Ivan Krejčí, umělecký šéf ostravské Komorní scény Aréna, zde zrežíroval Strýčka Váňu. Stál přitom před značně nelehkým úkolem, neboť poslední čechovovské inscenace, které tu mezi léty 2001 a 2002 uvedl Vladimír Morávek, měly veliký úspěch. Krejčí má ale s ruským dramatikem také značnou zkušenost, jen na své domovské scéně v Ostravě zinscenoval Racka (2006), Višňový sad (2009) a Tři sestry (2018).
Váňa Jiřího Zapletala konfrontuje Jelenu (Natálie Holíková) se svou potlačovanou touhou v jednom z výbušných momentů Krejčího inscenace FOTO PATRIK BORECKÝ
V Hradci klade důraz zejména na tragikomický rozměr osudů figur. V omšelé krémově bílé vstupní hale venkovského sídla se tak na jednu stranu odehrávají scény totálního zhroucení postav, přemožených zmarem z promarněných životů a posmutněle či ironicky glosujících počínání své i všech ostatních, na druhou stranu výstupy plné trapnosti a směšnosti.
Inscenace je především ukázkou hereckého divadla, stojícího na precizní souhře členů místního souboru, kteří dokážou velmi přesně a sugestivně vystihnout onu velice současnou dvojlomnost Čechovových „hrdinů“. Co postava, to tragikomický paradox. U charismatického Váni Jiřího Zapletala se střídají výbuchy potlačované energie, během nichž si počíná jako nespoutaný mladík (což vzhledem ke zralému věku hrdiny působí spíš směšně), s momenty, kdy je z něj naopak duševně sešlý člověk, který jako by zestárl o několik desítek let. Lékař Astrov Jakuba Tvrdíka se zase může jevit jako životem uvláčený, ironický alkoholik, který si libuje v drsném humoru. Uvnitř něj ale stále dřímá až vizionářský intelektuál. Jeho věcné varování před hrozící katastrofou, zapříčiněnou pleněním lesních porostů, vyznívá až děsivě aktuálně.
Profesor Serebrjakov je v podání Františka Staňka postarší pseudointelektuál, jenž si skrze psychický teror a předstírané choroby vehementně vynucuje pozornost okolí až zarputile dětinsky, zároveň je z jeho sebestřednosti cítit touha být vyslyšen. Jeho krásná žena Jelena (Natálie Holíková) pod maskou pubertálně přidrzlé, místy dokonce drsné dívky skrývá smutek z promarněného života s postarším mužem. Občas působí až pošetile, možná proto, že je ze všech postav nejimpulsivnější – stačí sebemenší podnět k tomu, aby se v ní probudila touha jednat. I ona se ovšem drží v určitých mezích, aby se nedostala do nekomfortních situací. Ačkoli je mladší, je životem protřelejší než její nevlastní dcera Soňa. Ta se sice v interpretaci Kamily Sedlárové na první pohled jeví jako staropanenská žena ve středních letech, uvnitř ní se však stále skrývá naivní, křehké a důvěřivé děvče, které psychické vypětí ventiluje ve chvílích osamění dětským chichotáním.
Právě v Sonině závěrečném monologu o úlevě, kterou přinese smrt, nakonec Krejčího tragikomická interpretace dospěje ke značně pesimistickému vyznění. Slova, jež Soňa pronáší skrze slzy, z ní vycházejí spíše násilím a ona jako by posmrtnému vykoupení ze strastiplného života – poslední naději, která ještě zbyla – nevěřila.
Klicperovo divadlo Hradec Králové – A. P. Čechov: Strýček Váňa. Překlad Leoš Suchařípa, režie Ivan Krejčí, dramaturgie Tomáš Vůjtek, scéna Milan David. Premiéra 26. října 2019 (psáno z reprízy 7. listopadu).
Komentáře k článku: S čechovovským pesimismem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
