S hlavou v oblacích (No. 5)
Festival Letní Letná v rámci svého programu přináší i řadu premiérových uvedení více či méně očekávaných inscenací. Takovou jistě byla i premiéra inscenace Hello, Poly! českého novocirkusového dua Hand to Violin. Tento soubor existuje od roku 2011 a podle svých stránek reprezentuje „českou novocirkusovou scénu jak v Evropě, tak i v Asii“. Na poli podobných seskupení je výjimečný především tím, že aktivně ve svých inscenacích využívají houslí. Odtud také název souboru. Hello, Poly! je zjevně teprve čtvrtou položkou v jejich repertoáru. Je motivována šokujícím zjištěním, že svět je zahlcen plasty a neví moc, co s tím. Odpovědi inscenace nepřináší, zato vyvolává otázky, zda příliš angažované téma nedusí uměleckou svobodu.
Typická romantická klišé typu piknik či posléze nákupy, na nichž muž participuje jen s největším sebezapřením, jsou tu podána s vtipem a pomocí artistních nástrojů, jako je žonglování či handbalanc FOTO FRANTI3EK ORTMANN
Spojení houslí a fyzické ekvilibristiky zní někomu, kdo hledá v novocirkusových vodách aspoň krapet originality, jako opojná hudba. A první minuty novinky Hand to Violin dávají naději, že se skutečně chystá něco, nač člověk dlouho nezapomene. Z hromady plastového odpadu se vysouká žena (Daniella Vítová) v růžové plastové košilce a v přehnaně modelkovských pohybech se chvíli na jevišti předvádí. Vzápětí vyleze z odpadu muž (Michal Mudrák) a začne ji balit. Typická romantická klišé typu piknik či posléze nákupy, na nichž muž participuje jen s největším sebezapřením, jsou tu podána s vtipem a pomocí artistních nástrojů, jako je žonglování či handbalanc. Obsah je jasný, plasty jsou všude kolem nás a my je s radostí využíváme a obklopujeme se jimi, aniž bychom si uvědomovali, jak velkou spotřebu tohoto odpadu činíme.
Děj se ovšem začíná dramatizovat. Z růžové slepice se stane personifikovaná Příroda, s níž muž v roli fatálního hybatele tančí. Příroda se ovšem jeví jako hadrová panenka, tanečnice je zcela uvolněná, kácí se a muž s ní mává skutečně jako s loutkou. Je to asi nejsilnější a nejpovedenější scéna představení. Když tanec končí, muž z dřevěných židlí, jež zřejmě tvoří jakýsi protipól plastovému světu, postaví věž a v balancu na ní, na „vratké židli“ přírody, odkudsi sebere smyčec. Během toho se z reproduktoru ozývá hluboký hlas vyslovující jakési filosofické teze o bortícím se světě a člověka. Muž posléze smyčec předá ženě, která už zřejmě nepředstavuje Přírodu, možná snad ducha lidství (housle = dokonalý a ušlechtilý lidský nástroj), ta začne hrát a muž do toho předvádět různé kousky omezující se pouze na stoj na rukou na různých místech. Od té doby se nic zajímavého neděje. Protože Daniella je absolventkou Janáčkovy konzervatoře v oboru hra na housle, musí zkrátka housle v představení zaznít. Tak je to v tomto souboru nastaveno. Bohužel jejich smysl pro děj mi unikal. A schopnost ovlivňovat hrou působení jejího partnera rovněž.
Začínají létat igelitové pytlíčky a plastové lahve a igelity velkých rozměrů FOTO FRANTIŠEK ORTMANN
Hudba je pravda krásná, i když bezdůvodná, scéna je to ovšem nekonečně dlouhá a bez jakéhokoli vnitřního nápadu. K tématu se nevztahuje, postavy nerozvíjí, nepřináší dokonce ani uchvácení něčím překvapivým. Z pomalého usínání ovšem diváka vytrhne to, čeho se nejvíc obává a doufá, že se nestane. Protagonisté začnou mluvit. Myslím, že by už obecně mělo platit pravidlo, že novocirkusáci by neměli mít žádné repliky. Práce s hlasem je dovednost stejně náročná (a teď mě budou lynčovat) jako chůze po laně a ne všichni zvládnou oboje. K těm patří i Daniella s Michalem. Jejich promluvy znějí rádoby exaltovaně a toužený existenciální příznak je spíše groteskní promluvou dvou bojácných klaunů. Zároveň v té době začíná bytnět podhoubí angažovanosti této inscenace. Začínají létat igelitové pytlíčky a plastové lahve a igelity velkých rozměrů a pouští se promluva Václava Klause o klimatu a do toho se stále hraje na housle a znovu se opakují stojky na rukou.
Konec připomíná trailer na dokumentární film angažovaného surrealisty. Výjev střídá výjev v tak rychlém sledu, že se člověk nestačí divit a najednou je tu konec v jakési postapokalyptické vizi zrodu nového člověka typu Homo arteficialis (latina pro „plastový“ nemá ekvivalent). Bezkoncepčnost zvítězila nad provedením. Inscenaci by dozajista prospělo důslednější se zahloubání nad tématem a fokus třeba jen na jeden problém, nikoli na celou škálu v touze říct vše a neříct ve výsledku vlastně nic. A podřídit tomu vše. Zázrak se nekonal, na skutečně alternativní novocirkusové představení se stále musí počkat.
///
Ostatní díly letošních festivalových zpravodajství:
…
///
Více na i-DN:
Letní Letná spouští předprodej
Letní Letná nabídne novocirkusový kaleidoskop
Komentáře k článku: S hlavou v oblacích (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
