S ironií životem nenaplněným
Na scénu HaDivadla se režiséru Ivanu Burajovi podařilo přivést Strýčka Váňu ironického, zábavného a současného. Inscenace není jen o nesmyslném filosofování, nudě a nenaplněném životě, stává se především obrazem nešťastných lidí. Ať už žijí kdekoliv.
V inscenaci je akcentováno téma bezcílnosti a životního údělu. Druhotně zde vyvstává motiv „ekoaktivismu“ (což napsal již Čechov). Podprahově je zde podtrhována, částečně také ironizována či zpochybňována, víra v „něco dobrého“, případně skrze kýčovitou ikonografickou náboženskou výzdobu víra v boha.
Hra ve výborném překladu Leoše Suchařípy neprošla výraznějšími škrty, bylo však pár replik přidáno. Občas dochází i k úpravě promluv do hovorové řeči, například: blíží se buřina, případně v některých scénách dochází k posunům a aktualizacím jednání či rekvizit. Všichni pijí místo vodky víno, čímž se inscenace trochu vymaňuje z lokalizace Ruska. Mapy doktor Astrov promítá meotarem, v kuchyni je místo samovaru rychlovarná konvice. Soňa jako jiní mladí „frčí“ na čínských nudlových polévkách. Tvůrci kreativně pracují s textem a jeho významy, ať už se jedná o občasný prvoplánový humor – vypuštění písmena J u pobídky Váni k mamá: Pij čaj!, tak například v celé scéně spikleneckého bláznění Soni a Jeleny výtečně zakončené ironickým: No, nejde to.
Již úvodní scéna evokuje jisté mezičasí, uvolnění po výrazném vypětí a čekání na to, co bude dál. I díky oblečení připomíná období devadesátých let minulého století. Po opadnutí porevoluční euforie nastalo období jakési kocoviny. A stejnou kocovinu prožívají i postavy Strýčka Váni. V montérkách a prestižích, s pletenými ponožkami a plastovými pantoflemi, v joggingových úborech působí Vojnickij, Vojnická, Marina i Jelena jako vystřižení z reklamy na kempování. Nechybí ani rozkládací stolek, plastové židličky, pruty na opékání a špekáčky. Tento úvodní obraz je navíc podtržen hudbou připomínající americké western-country.
Tato píseň prochází celou inscenací, ostatní hudební prvky jsou však neméně výrazné a významotvorné. Například ve scéně, kdy v Čechovově hře chce hrát Jelena Soně na klavír, si v Burajově inscenaci chtějí pouštět písničky z youtube. A nakonec si i jednu pustí. A jedná se vskutku o výjimečný výběr – Nothing compares v pravděpodobně čínském pojetí Fatimy Al Qadiri. „Trampství“ jako motiv se objevuje i u Vojnického, když míří pro růže a dovolí si zanotovat typickou táborákovou píseň Růže z Texasu.
Inscenace vyniká perfektním načasováním. Ať už díky skvělé hudbě nebo právě díky přirozeně zahraným vztahům. Herci působí ve svých rolích přirozeně, v akcích a replikách jsou zřetelné motivace. Nejsou to iracionální, odlidštěné postavy s násilně vykonstruovanými emocemi.
Soňa Táni Malíkové je nenápadná, zároveň, stejně jako ostatní, nepůsobí přehnaně dramaticky, hystericky, je však sebeironická, zábavná, uvěřitelná. Jediným vypovídajícím gestem evokuje nevýrazné intelektuálky – mne si unavené nenalíčené oči pod brýlemi. Doktor Astrov Roberta Mikluše vystupuje jako ambivalentní postava. Ačkoli je jako muž s posláním lékaře a ekoaktivisty cílevědomý a ambiciózní, nepostrádá „obyčejné“ zlozvyky, ani schopnost všeho nechat jen kvůli ženě. Místy působí skepticky, nechápavě, snaží se však být více pozitivní a energický. Stejně tak Vojnickij Jana Lepšíka balancuje na hraně naprosto racionálního hospodáře, skvělého strýce, apatického účastníka veškerého dění a zamilovaného šílence s agresivními sklony. Profesor Serebrjakov Cyrila Drozdy se mění z ufňukaného hypochondra v racionálního intelektuála, který se nestydí činit sobecká rozhodnutí jen pro své vlastní dobro, ale s „kvalitními“ argumenty. Simona Peková jako mamá Vojnická nekriticky, naivně, skoro až hloupě a nábožně poslouchá veškerá rozhodnutí Drozdova Serebrjakova, která po něm úspěšně a s náležitým humorem ve vteřině opakuje. V inscenaci se vyskytuje téměř mimo veškeré dění. Žije Serebrjakovem a brožurami. Strůjce všeho (ne)dění Jelena Lucie Schneiderové je apatická intelektuálka, jež se v životě s hypochondrickým profesorem jen otravuje. Uvěřitelně obhajuje své pohnutky ke sňatku a stejně opravdově sdílí svůj aktuální postoj.
Po pateticky vyprázdněném Strýčku Váňovi v Městském divadle Brno se zde objevuje životný, tragikomický, opravdový Váňa.
HaDivadlo, Brno: Anton Pavlovič Čechov: Strýček Váňa. Režie Ivan Buraj, dramaturgie Dagmar Radová, Matěj Nytra, výprava Jana Boháčková, Lenka Jabůrková, hudba Pavel V. Boiko. Premiéra 8. dubna 2016.
Komentáře k článku: S ironií životem nenaplněným
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr KlariN Klár
Slečno Málková,
přítomnost, jak vy píšete „typické táborákové písně Růže z Texasu“, v žádném případě není pouhým ornamentem, ale vědomým popkulturním odkazem a svébytnou poctou slavné inscenaci Petra Lébla.
28.04.2016 (10.49), Trvalý odkaz komentáře,
,Tomáš Kubart
Jaký význam
má ten „vědomý popkulturní odkaz“ v Burajově Váňovi? Chci říct: pokud Kateřině vyčítáš, že tu souvislost nezmínila (což nutně neznamená, že ji nepostřehla), je tento odkaz podstatný pro interpretaci Burajova Váni?
28.04.2016 (18.46), Trvalý odkaz komentáře,
,