S Janáčkem do Asie
Jen sedm časových pásem a necelých deset hodin letu je vzdáleno místo, kam se letos v únoru vydal soubor Janáčkovy opery Národního divadla v Brně, aby na asijském kontinentě představil českou hudbu. Hongkong, původně britská kolonie, dnes autonomní součást Čínské republiky, je nejen jedním z nejvýznamnějších finančních center světa, ale i místem naplňujícím slovo multikulturní skutečně beze zbytku. Více než měsíc trvající Hong Kong Arts Festival, kde se každým rokem prezentují špičkové umělecké soubory a orchestry z celého světa, letos slavil svůj 45. ročník a české kultuře byly vyhrazeny hned čtyři večery.
PATRICIE ČÁSTKOVÁ
Celé hongkongské dobrodružství začalo samozřejmě mnohem dříve, protože dohodnout a zorganizovat zájezd, kterého se účastní téměř dvě stě lidí, nějaký čas zabere. Když vyvážíte operní inscenaci, je potřeba přepravit nejen umělce a hudební nástroje, ale také objemné kulisy s kostýmy. Těm je upřeno pohodlí letecké dopravy, a tak se před Vánocemi z Brna vydaly na dlouhou cestu lodí kontejnery se vším potřebným k asijské premiéře Janáčkovy Věci Makropulos.
Naše cesta byla výrazně kratší. V neděli 19. února, po dvou hodinách na lince Vídeň–Helsinky, nás už na helsinském letišti čekala chlouba flotily společnosti Finnair – nový Airbus 350. V obřím letadle se našlo dostatek místa pro naši velkou výpravu a od těch, co nemohli v noci spát, patří dík autorovi nápadu umístit na ocas letadla kameru, jejíž záběry se dají sledovat na monitoru – svítání nad pouští Gobi bylo krásným vstupem na asijský kontinent.
Následoval posun ručiček na hodinkách o sedm hodin dopředu a přistání v pondělí odpoledne na hongkongský ostrov Lantau. Hongkong nás přivítal zahalený do smogového oparu, díky němuž jméno poloostrova, které v čínštině znamená Voňavý přístav, rázem dostalo trochu dvojsmyslný podtext.
Při prvním pohledu na Hongkong si rychle uvědomíte, že v této oblasti poloostrova a přilehlých ostrovů o rozloze 1103 km² žije téměř sedm milionů obyvatel – místa tu není nazbyt a všechny nové stavby šplhají hlavně do výšky, takže se může zdát, že nic jiného než výškové budovy a mrakodrapy tu není.
Našemu šéfdirigentu Marku Ivanovićovi Hongkong připomněl zážitky z New Yorku: Notoricky známá silueta hongkongských mrakodrapů vytváří jisté paralely s americkým New Yorkem a musím říct, že těchto paralel jsem později objevil mnohem víc. Kosmopolitní „kotel národů“, kde vedle klasické evropské kavárny sídlí čistě čínský obchůdek se sušenými rybami, kde kousek od katedrály objevíte mešitu a o pár ulic dál zase buddhistickou svatyni, kde se na hřbitovech mísí vůně květin, vonných tyčinek a kouře z taoistických obětin. Také kontrasty sociálního rázu: luxusní mrakodrapy velkých nadnárodních finančních společností, nad kterými se prohánějí vrtulníky dolarových miliardářů a mezi nimi plechové začouzené domečky a motorové čluny místních rybářů. A pak si člověk, unavený betonem a shonem velkoměsta, sedne do autobusu a za půl hodiny se ocitá v subtropické pahorkatině, která i v zimě působí zeleně a přívětivě, kde i při relativně nízkých teplotách kolem třinácti stupňů poletují motýli a podivně pokřikuje neznámé ptactvo, a kde se moře nikdy neochladí tak, aby se v něm na některé z mnoha místních pláží nedalo vykoupat. Je zkrátka velmi obtížné během jednoho týdne obsáhnout a pochopit něco tak mnohovrstevnatého, jako je právě Hongkong.
Účastníci zájezdu: vpředu zleva Jan Markvart, Svatopluk Sem, Aleš Briscein, Marko Ivanović, a další… FOTO ND BRNO
Vše s ochotou a úsměvem
Kulturní centrum, které je hlavním místem konání festivalu, leží na břehu zálivu v části nazvané Kowloon. Z něj je krásně vidět na nedaleký ostrov Hongkong s novým exhibičním centrem. Lodí je to jen pět minut a jste na centrálním molu, odkud odplouvají lodě na další ostrovy – levný a příjemný způsob dopravy. Na nás v divadelní budově kulturního centra už čekala postavená scéna k inscenaci Věci Makropulos, protože skupina techniků vyrazila z Brna v sobotu, aby se postarali spolu s kolegy z festivalu o vykládku a stavbu kulis. Jak řekla naše technická ředitelka Lenka Tesáčková: Jaké je to hostovat v Hongkongu? Z pohledu jevištní techniky úplná slast. Když pominu, že je vlhko, horko, i když jen kolem dvaceti stupňů, potíte se jak při vykládání na shakespearovských slavnostech uprostřed léta, pak spolupráce s čínskou stranou je úplně parádní. Dekoraci jsme dopravili lodí ve třech kontejnerech, vykládání bylo plánováno na den D, 11.00. V den D nejenže všechny kontejnery přijely včas, v 10.45 čekalo u rampy na vykládání pětadvacet Číňanů, kteří pracovali tak rychle, že jsme jim nestačili uhýbat. A nešlo jen o vykládání, hbitě se poučili, jak dekorace smontovat a pracovali docela samostatně. Když pak bylo třeba doplnit počty na přestavbu během představení, nebyl problém. K tomu permanentní přítomnost produkce, výpomoc pro garderobu. Vše s ochotou a úsměvem.
Už chybělo jen připravit světla, zatímco umělecká část výpravy se snažila vyrovnat s časovým posunem. Středa ráno už byla pracovní, jeviště hongkongského centra je téměř shodné s naším v Janáčkově divadle, tak stačily jen drobné úpravy a projít se sólisty Annalenou Persson, Sváťou Semem, Alešem Brisceinem a dalšími prostor a osvěžit všechny scénické proměny, které v této inscenaci probíhají před očima diváků jako součást děje. Jiné rozměry orchestřiště znamenaly úpravy v posazení orchestru, ale večerní generální zkouška ukázala, že i přes netradiční rozmístění hráčů orchestru divadlo disponuje skvělou akustikou. S pomocí ochotných a neustále usměvavých hongkongských kolegů vše proběhlo hladce a před námi už bylo první představení.
Číňané Janáčkovi rozumějí
Hned počáteční reakce publika smazaly trochu nejistoty, zda právě Věc Makropulos je tou správou operou k seznámení s dílem brněnského Mistra. Živé a zaujaté reakce provázely celé první čtvrteční představení, tam, kde se české publikum drží zpátky, protože opera je přece vážná věc, se hongkongští diváci nebáli smát a dát najevo své pocity. Závěrečný nadšený potlesk ukázal, že Janáček je doma i tady, což potvrdili i účastníci sobotní prohlídky zákulisí před druhým představením – vesměs mladé tváře se zájmem zkoumaly scénu a kostýmy a s překvapením jsme zjistili, že část z nich už představení viděla a byla tak nadšená, že se chtěla dozvědět víc.
Kromě prohlídky zákulisí navštívili studenti generální zkoušku a využili i lektorské úvody k představení a koncertům. Ale především jsme zorganizovali masterclass s akademickým orchestrem hongkongské univerzity, který pod vedením našeho šéfdirigenta Marka Ivanoviće nastudoval část Janáčkovy rapsodie Taras Bulba: Se studentskými orchestry mám už letitou zkušenost, a tak mě na místním orchestru zaujala ještě jedna věc – až strašidelná disciplína. Hráči byli prakticky celou dobu tišší a soustředění, a to až do té míry, že jsem chvílemi měl obavy, zda mým poznámkám rozumí či zda je z nějakého vnitřního přesvědčení třeba neodmítají. Pak jsem ale zvedl taktovku a ozvalo se přesně to, co jsem po nich chtěl. Inu, jak už jsem řekl – zajímavá a poučná zkušenost. Pro nás pro všechny.
V sobotu dorazil i zbytek výpravy – dámská část sboru. Kulisy Věci Makropulos se sice v noci po sobotním představení začaly nakládat zpět do kontejnerů, ale nás čekaly ještě dva velké koncerty v druhé části kulturního centra. Koncertní sál s pro nás netradičním zeleným polstrováním dvou tisíc sedadel pojí s divadlem společné foyer, všechno je tak příjemně po ruce.
Orchestr na koncertním pódiu s dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem FOTO ND BRNO
Dvořák, Janáček a dobrá kuchyně
Druhá část výpravy nestačila ani pořádně vydechnout a v neděli ráno už sálem zněly tóny Dvořákovy Stabat mater se sólisty Pavlou Vykopalovou, Janou Hrochovou, Jiřím Sulženkem a pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka. Krátký oddech po generální zkoušce a v 17 hodin už naostro. Stejně jako na operním představení se sešlo nesmírně pozorné a vnímavé publikum, které celých devadesát minut zaujatě naslouchalo jedné z nejniternějších Dvořákových skladeb. Nejkrásnější pohled byl asi na studenty tak čtrnácti- až sedmnáctileté, kteří po celou dobu koncertu, nakloněni ze svých vyvýšených míst, fascinovaně sledovali orchestr a sbor. Večer jsme se rozloučili se sólisty z Věci Makropulos, kteří vyráželi na dlouhou cestu domů s vědomím, že je budeme za tři dny následovat.
Před námi ale bylo volné pondělí a možnost navštívit památky i obchody. V Hongkongu je z čeho vybírat, ať patříte k těm, co mají pečlivě připravený seznam turistických atrakcí, nebo raději strávíte den v čajovně uprostřed zahrad v komplexu buddhistického kláštera. Ti otužilejší si dokonce vyrazili zaplavat v moři. A určitě všichni se vydali ochutnávat místní kuchyni. Jednoznačnými vítězi byly knedlíčky dim sum nejrůznějších náplní a tvarů. A věřte, že přidáním čerstvého zázvoru dokážete houbovou náplň povýšit do gastronomického nebe! Hned na začátku zájezdu jsme objevili restauraci Din Tai Fung, která má michelinskou hvězdu rozhodně právem a její otevřená kuchyně připomíná spíše chemickou laboratoř. Stejně tak můžete o několik ulic dál narazit na pouliční stánek s dim sum také se pyšnící michelinskou hvězdou – to je jeden z půvabů různorodosti Hongkongu.
Program našeho posledního koncertu patřil výhradně Janáčkovi a kombinace Sinfonietty, Věčného evangelia a Glagolské mše je rozhodně výzvou i pro matadory koncertních síní. Řady našeho orchestru při té příležitosti rozšířili místní hudebníci, kteří žesťové party Intrády Janáčkovy Sinfonietty zahráli skvěle. Stejně jako všechny předešlé večery nás čekal plný sál publika, ze kterého jste měli pocit, že hudbu nasávají jako houba – tiší a soustředění. O to větší potlesk čekal účinkující na konci koncertu. Poslední společná fotografie na pódiu a loučení s našimi skvělými hostiteli z hongkongského festivalu. Jejich vstřícnost, ochota a dokonalá organizace byly velkou oporou při tak náročném zájezdu a jejich slova díků a nadšení z našich vystoupení skvělou odměnou.
Týden a půl uběhl jak voda, balení a poslední příležitost vyrazit alespoň na krátký výlet nebo nákup něčeho na památku. Mnozí z nás budou na Hongkong vzpomínat nad šálkem skvělého čaje Pu-erh, který zde patří mezi velmi oblíbené. Dlouhá cesta domů a pro řadu z nás skok z letiště rovnou do zkoušek nové inscenace opery Láska na dálku se vzpomínkou na setkání dvou různých kultur a potvrzením toho, že hudba je všude stejná – krásná!
Komentáře k článku: S Janáčkem do Asie
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
