S Janžurovou na letní terase
Divadlo Kalich zahájilo svou třetí letní sezonu na venkovní scéně na Žižkově, zvanou Hvězdné léto pod žižkovskou věží, premiérou komorní komedie Pusťte mě ven! současného francouzského dramatika, herce a scenáristy Jeana-Marie Chevreta (nar. 1959 v Touraine poblíž Tours, kde po absolutoriu divadelní konzervatoře v Théâtre de Tours pracoval, později se stal hercem a režisérem, psal texty pro zpěvačku Chantal Gallia a skeče pro komika Patricka Adlera, byl ředitelem divadelní lodi Mermo, spolupracoval s divadelní skupinou Vamps; jako dramatik uspěl v roce 2000 komedií Le Squat, jež získala řadu cen a v roce 2003 byla zfilmována triem režisérů Jean-Pierre Dravel, Olivier Macé a Jean-Philippe Viaud – více zde). Ač bylo do češtiny – jak lze nalézt v katalogu Dilia – přeloženo šest jeho her, jde zatím u nás o nepříliš známého autora. Dosud jej uváděla jen amatérská či zájezdová divadla (romantickou komedii Odjezd nejistý – DS Havlíček Neratovice, Divadlo lidové tvorby Mariánské Lázně).
Inscenace režisérky Sabiny Remundové, dcery hlavní a v podstatě jediné představitelky hry Ivy Janžurové (v několika okamžicích se na jevišti objeví pomocnice v domácnosti v podání samotné režisérky), je tedy vstupem do první ligy českého bulváru, tedy tam, kam tato komedie i její autor podle všeho právem patří. Myslím to v tom nejlepším slova smyslu. Jde o inteligentní, svižně napsané monodrama dávající velký – a do značné míry svobodný – herecký prostor hlavní představitelce. Záleží hlavně na ní, jak odvážně a kreativně naloží se situací, v níž se její postava nachází. Groteskní nehoda s ovladačem dveří i monologický text totiž jsou – či by mohly a měly být – především výchozím materiálem pro hereckou zpověď a ukázku profesního mistrovství.
Iva Janžurová je pro tuto hru ideální představitelkou. Je ve věku hlavní postavy a v podstatě se nachází i ve velmi podobné životní situaci. Herečka – „velká hvězda pařížského divadla, 50 hlavních rolí, 60 filmů, sebevědomá, energická…“ – Joce de Guérande, kterou Janžurová hraje, se totiž právě chystá do televizního studia oslavit v přímém přenosu velkým galavečerem padesát let svého uměleckého života a práce v showbyznysu. A při odchodu ze svého luxusního apartmá v 16. pařížském obvodu si nechtěně uzavře vchodovou bezpečnostní roletu, kterou nedokáže otevřít. Sedí však v tu chvíli na uzavřené střešní terase, odkud není úniku. A uvnitř bytu si nechala i telefon…
Janžurová si s touto situací poradí náramně. Zprvu – dokud ještě má telefon (tedy než se na terase nechtěně zamkne) – sedí poklidně v křesílku, má odpolední siestu a přijímá věcné i pozdravné telefonáty, které vtipně a s gustem protřelé heroiny komentuje. Volají jí herci z branže, produkční, manažeři, komorná… Už tato úvodní sekvence diváky vtahuje a naznačuje, kudy se bude hra i inscenace ubírat. Od komentování herecké branže ve stylu talk show až kamsi k sebezpytné – ale vždy vtipně podané – životní a umělecké zpovědi. S řadou gagů.
S herečkou nahlížíme do lidských vztahů a charakterů a – především a čím dál víc – do jejího nitra. Je patrné, že autor je zkušený divadelník a zručný scenárista, zdatný komediograf. Jeho charakteristiky hlavní postavy a situací, v nichž se v životě objevila i v danou chvíli ocitá, typologie lidí z branže, s nimiž se setkala, její úvahy o herectví a životě jsou trefné, psané s břitem a ostrostí. Ironicky, jízlivě, chytře, vždy s pozitivním náhledem na život a tento svět. S inteligencí a příjemným nadhledem. Nebolí. Nejsou povrchní ani trapné, ale před bolestí ani trapností neuhýbají. Text je psaný s pochopením sebestředných podivínů, tkán s mámivě radostnou libostí z prazvláštních situací, nahlížen s laskavým vztahem k herectví a jeho osobnostem, k jejich křehkým, někdy vychýleným charakterům a vztahům. Je radost sledovat, kolik tematických nuancí autor v situaci nachází, kolik místa a prostoru herečce nabízí. A Janžurová je s porozuměním, radostí a gustem využívá. Svou roli si hýčká a dá se předpokládat, že v budoucnu se pustí ještě víc do vod momentálních nálad i improvizací. Už na premiéře s diváky občas komunikovala…
Režie Sabiny Remundové je věcná, úsporná, umožňující herečce dané situace a momentální psychické stavy její postavy dle libosti rozehrávat či brzdit. Je na ní, kterou situaci zvýrazní a rozehraje a kterou upozadí, zkrátí, či dokonce přeskočí. Scéna Adamy Pitry je jednoduchá, letně otevřená. Slouží k tomu, aby žádný objekt nerušil a herečka mohla volně na jevišti být. Vpravo je vstup do – později nedobytného – bytu. Na otevřené terase je zábradlí, stolek, křesílka, slunečník. V pozadí stojí několik tújí a na horizontu vidíme panorama Paříže s nezbytnou Eiffelovkou v pozadí. I kostýmy Evy Pitrové jsou funkční a přiměřeně elegantní. Janžurová má po většinu času výrazné, přitom střihem jednoduché červené šaty, v nichž se jí výborně pohybuje a jež odpovídají jejímu naturelu. Volně na ramena splývající zrzavé vlasy s vpletenou bílou mašlí jí sluší a přiměřeně omlazují. Nehraje totiž žádnou efemérní televizní či filmovou superstar vyžívající se v efektních, módních výstřelcích, ale je v podstatě takovou, jakou ji známe po celou její kariéru. Stále je „Janžurkou“, legendární českou herečkou, která může během výstupu zaškobrtnout, zamotat se v řeči, nervně popocházet, gesticky drobit, ale dokáže svou spontánností, hereckou zkušeností a schopností být přirozená zaujmout a strhnout. Stačí když během výstupu rovná polštáře na křesle a na konci je vyhodí do vzduchu. Nebo si dlouze připravuje stolek, aby na něj vlezla, a pak na něm postojí jen kratinký okamžik.
Právě z těchto minisituací spřádá herečka svou postavu. Chvíli sedí, chvíli přechází přes scénu. V přesný okamžik uhodí do stolu, napije se či provede nějakou jinou akci. Mává šátkem, kouká do dáli, volá na sousedy. A stále – jakoby pro sebe – rozpráví. Mudruje nad hereckým řemeslem a svým osudem. Občas jsou to řeči odvážné, někdy dokonce eroticky, sexuálně laděné. Některé situace jsou možná až příliš tělesné. A minimálně jedna z nich do žánru této – v podstatě společenské komedie mravů – nezapadá. Mám na mysli před diváky sice za tújemi skrytou, nicméně zvukově naturalisticky realizovanou a komentovanou tělesnou potřebu. Nicméně i tuto situaci Janžurová zvládá vkusně a s bravurou. Vrcholem pak je její krátká tanečně-pantomimická etuda ke konci představení, v níž se pouze pohybovými prostředky za nahraného hudebního doprovodu vyznává z lásky k hereckému řemeslu, z obdivu ke kabaretním komikům a klaunům. Od Chaplina po dnešek. Kéž by takových výstupů bylo v inscenaci víc!
A tím se dostáváme k meritu hry i inscenace. K čemu by měla sloužit, proč ji hrát. Jistě, jde o bulvár, jehož smyslem je především pobavit, a to se myslím daří. Tato komedie je však psána a postavena tak, aby si ji každá herečka přizpůsobila k obrazu svému. Aby s postavou splynula a současně nezůstala uvězněná v její ulitě. A tu se ještě Ivě Janžurové nabízí prostor, kudy jít s inscenací v reprízách dál. Opustit korzet textu a otevřít vesmír svého Já. Pustit se do osobních témat, komentovat své skutečné životní a herecké zkušenosti a odkrývat z nich plynoucí osobní názory a postoje. Kdyby se toto povedlo, stala by se inscenace velkou. Takto je – zatím – zdařilou. Je dvouhodinovým posezením na letní terase s legendární herečkou ve – stále – skvělé formě. Buďme za to divadlu i Janžurové – coby její obdivovatelé – vděčni. Co tam ale také pobýt s moudrým, chytrým a vtipným člověkem, který toho má mnoho za sebou a stále – a právě proto – má co říct?! Zaděláno na to je.
Divadlo Kalich, Praha – Jean-Marie Chevret: Pusťte mě ven!. Překlad Jaromír Janeček, režie Sabina Remundová, scéna Adam Pitra, kostýmy Eva Pitrová, hudba Zdeněk Dočekal a Igor Orozovič. Premiéra 30. června 2021 na letní scéně Divadla Kalich pod žižkovskou věží v Praze.
///
Projekt vydávání letních recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.
///
Další recenze letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.
Komentáře k článku: S Janžurovou na letní terase
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)