S karimatkou přes rameno
Osobnost Radima Vašinky je již dlouhá léta spjata s divadelním sdružením Orfeus, legendárním především v období „bytového divadla“, kdy spiritus agens spolku, osobitým jevištním způsobem zpřítomňující poezii, obětoval své pozitivní umanutosti soukromí. Zval na svá představení totiž publikum k sobě domů, až později se přemístil do bývalého krytu „civilní obrany“ (později narození asi nebudou chápat, o jak bizarní instituci šlo) na Smíchově, Orfeus je tedy již několik let Krytovým divadlem.
Kněžna Ludmila (Irena Hýsková) krmí vnuky Václava (Miloš Rotter) a Boleslava (Štěpán Smolík) švestkovou kaší FOTO TOMÁŠ RYCHLÝ
Jako zatím poslední premiéra se tu objevuje „vlastenecká“ persifláž a depatetizace (Vašinka sám tento termín používá v programové brožurce) Čechy krásné, Čechy mé, duše má by se ráda pnula, ale nepne se… Osou inscenace, na niž se nabalují různé výjevy z historie, parodické aluze i skutečná poezie, je putování po českých hradech, provozované jak Karlem Hynkem Máchou (ten díky stroji času, který „vytěžil“ z pobytu v průrvě pod hradem Houska, prochází i dneškem), tak současným básníkem Jaroslavem Vančou (narozen 1958). Máchu ztvárňuje herec Vašinkova souboru Jan Lukeš, v dobovém kostýmu prototyp romantického mladíka, Vanču pak samotný principál, „služebně“ ovšem starší než básník samotný, Vašinka ostatně své ubývající fyzické síly dokáže prezentovat v ostré sebeironii, putujícího básníka ztělesňuje s francouzskou holí v ruce a s karimatkou přes rameno. Recitátor je to ovšem stále nedostižný, Vančovy cestovatelské verše říká s přesným smyslem pro kompozici, jadrně, s humorem a občas se zcela přirozeným patosem (neznám jiného, kdo by to s takovou samozřejmostí dokázal), básním neuškodí, ani když je občas přeruší scénickou poznámkou či pokynem ke spoluúčinkujícím. Kromě Máchy a Vanči vystupuje v inscenaci ještě Vančova průvodkyně Dobromila (Lucie Vašinková) a třináct dalších aktérů, mezi nimiž vynikne paní principálová, Irena Hýsková. Ta velmi přesvědčivě, s potutelným vnitřním humorem, představuje svatou Ludmilu, vychovávající vnuky Slávka (hraje si s plyšovými zvířátky) a Vašíka (ten má vidění, že babiččini vrahové vyslaní Drahomírou se již blíží). Ano, i velké postavy z dějin se v tomto fantasmagorickém balábile objevují, také Jan Hus (ten v kontextu s návštěvou hradu Krakovce), je využito ovšem i lokálních historek, povětšinou hrůzných, spjatých s jednotlivými hrady, doplněných recepty ze středověké kuchyně. Do jevištního hemžení však zabloudí i paní kněžna s mlynářem z Jiráskovy Lucerny, sociálně nerovný pár se setkává s Babičkou Boženy Němcové, která paní kněžně sděluje, že jí uletěly včely… Ve scénáři se mísí vysoké a nízké (například u Máchy jeho vznosné verše s pověstným pikantním deníčkem), režírující Vašinka má také smysl pro „jedovatou“ hudební ilustraci, v souvislosti s Máchovými Cikány se ozve Gottova nahrávka Išel Macek do Malacek, při tanci příšer u podhradní průrvy zazní ruská lidová Kalinka, tolikrát „stylotvorná“ za minulého režimu. Vašinka s Hýskovou svými interpretačními schopnostmi svoje mladší spoluhráče značně převyšují, ale amatérismus některých u celkově inzitního (literárně zároveň sofistikovaného) tvaru nevadí. Při premiéře občas váznul temporytmus, to by mohly reprízy eliminovat, taky by se asi vyplatily pomyslné nůžky.
Máte-li rádi persifláže a dobře zaostřený smích nad nedotknutelnými hodnotami, neváhejte s návštěvou. Domácká, neoficiální divadelní atmosféra je další nepřehlédnutelnou orfeovskou devízou.
Krytové divadlo Orfeus – Radim Vašinka: Čechy krásné, Čechy mé, duše má by se ráda pnula, ale nepne se…
Režie Radim Vašinka, výprava Aniela Chudzik. Premiéra 1. dubna 2011.
Komentáře k článku: S karimatkou přes rameno
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
