S nevysloveným nelze polemizovat aneb Jak se z marginálního kabaretního výstupu vyvinula státní aféra
Ve čtvrtek 31. března vystoupil ve své – ne zrovna té nejsledovanější – kabaretní late-night show Neo Magazin Royale speciálního druhého programu německé televizní stanice ZDF – ZDFneo, zaměřeného na posluchače ve věku mezi 14 a 49 lety (neo dosahuje v průměru 0‚6 % cílové skupiny a 0‚7 % veškeré populace) – komik a moderátor Jan Böhmermann s básničkou o tureckém prezidentu Erdoğanovi.
Za „normálních“ okolností je tento pořad opakován v hlavním programu ZDF. Tentokrát ale vedení stanice vystoupení nejenže neopakovalo, nýbrž dokonce je okamžitě stáhlo z internetu, přičemž – jak je v poslední době v rámci „politické korektnosti“ v Německu běžné – tvrdilo, že se tak stalo z technických důvodů.
Böhmermannovy kauzy
Humor „českého muže“ (Böhmen – Čechy) bývá dosti provokativní, kontroverzní až urážlivý. Tak například před lety vytvořil parodický seriál Lukasʼ Tagebuch (Lukášův deník) s (ne tak docela) fiktivní postavou fotbalisty Lukase. A skutečný fotbalista Lukas Podolski jej zažaloval a chtěl dosáhnout zákazu seriálu. Když pak u soudu neuspěl, odmítl alespoň poskytnout německému vysílači ARD během mistrovství světa ve fotbale interview. Později zažaloval Böhmermanna znovu a opět beznadějně, žalobu tedy stáhl. Seriál byl zastaven až poté, co Podolski přešel do fotbalového klubu v Kolíně nad Rýnem (tam bývají Böhmermannovy produkce natáčeny). Ale postava žila v jiné podobě v dalším Böhmermannově seriálu dál.
Později se Böhmermann dostal do konfliktu s významným německým fotografem M. Langerem. Rozeslal totiž twitterem jednu z jeho fotografií, přičemž mu zřejmě šlo o vymezení hranice autorských práv v sociálních médiích. Poté, co jej Langer pokáral, omluvil se formou shitstormu, tedy svým způsobem švejkovinou na třetí.
Trestní stíhání
Ačkoli je ve sporné básničce o tureckém prezidentovi řada nevyvratitelných faktů (že Erdoğan utlačuje v Turecku menšiny, nechává bít demonstranty, křesťany, Kurdy…), vzhledem k řadě neobyčejně urážlivých epitet a výstředních a zjevně absurdních činností (prý sleduje dětská porna, souloží s kozami, provádí felaci s ovcemi, prostě je to prezident s „malým pérem“, jeho dech páchne po dönneru víc než prd prasete, je blbý, zbabělý, zamindrákovaný atp.), které Böhmermann Erdoğanovi přibásnil, může sotvakoho napadnout, že jde o realitu. I v tomto případě se jedná především o vymezení hranic toho, co je ještě – v Německu – jako satira povoleno a co je už jako tzv. Schmähkritik neboli hanlivá, potupná kritika jakožto urážka „majestátu“ zakázáno.
Příslušný paragraf (103), dle kterého je nyní Böhmermann stíhán, platí od dob německého císařství (od roku 1871, tedy od nástupu tzv. druhé říše). Sem tam přijde do parlamentu návrh jej zrušit, o zrušení se jedná, ale nakonec byl dosud vždy návrh zamítnut. Ve Spolkové republice ale nebyl nikdy použit, a to ač si na jeho základě stěžovaly – zatím – dvě hlavy státu: šáh Rezá Pahlaví a generál Pinochet. V obou případech šlo o politické pořady (v případě Pinocheta se jednalo o jeho označení jako vraha). V obou případech se postavila spolková vláda za své občany – rozhodnutí, zda má, respektive může být soudem popotahován ten, kdo „urážku majestátu“ vysloví, musí totiž rozhodnout právě ona.
Poprvé se tedy dnes jedná o stížnost na satirické vysílání (tento druh kabaretu je v Česku prakticky neznámý, blízký je snad dávné České sodě nebo Miloslavu Šimkovi blahé paměti) a poprvé vláda rozhodla, že satirik může být souzen. Rozhodla o tom svým hlasem sama spolková kancléřka Angela Merkelová po debatě, která se protáhla od úterka 5. do čtvrtka 7. dubna a v níž se koaliční sociální demokraté v čele s vicekancléřem a ministrem spravedlnosti Heikem Maasem vyslovili proti vydání Böhmermanna soudu. Učinili tak s odkazem na ústavu, která zaručuje svobodu slova (Maas: Svoboda slova je naší nejvyšší hodnotou.). Tím vznikla nerozhodná situace a kancléřka pronesla své „Machtwort“ – slovo moci. Asi stojí za zmínku, že to byli právě sociální demokraté, kteří ve výmarské republice – v opozici nejen proti nacistům, ale i komunistům povzbuzovaným Stalinem – bránili demokracii. Pikantní je, že v Německu platí zásada, podle níž si politikové musí – mnohdy i dosti drsný výsměch – nechat líbit. Prý to patří k jejich postavení.
V případě odsouzení hrozí Böhmermannovi tři měsíce až pět let vězení. V současné době je nejen zažalován, ale i pod policejní ochranou.
Pohřešuje se: Hubený / Bledý / Kolem 30 (Z demonstrace na podporu Jana Böhmermanna 8. dubna v Marlu) FOTO SVEN SIMON
Polemika se zákonem
Böhmermann se při přednesu básničky (napsané mimochodem výbornými pointovanými rytmickými verši) s textem jakoby potýká. Se spoluhráčem, představujícím jakéhosi cenzora či právního poradce, se ujišťuje, co se ještě smí a co už ne. Jde tedy o polemiku se zmíněným paragrafem a zkoumání jeho hranic. To mohl pochopit každý – a doufejme, že to pochopí i soud. Je velice nepravděpodobné, že při své mimořádné inteligenci a schopnosti sama přesně a vtipně formulovat tuto skutečnost Merkelová nepochopila. Jak je to se samotným Erdoğanem (a dalšími privátními žalobci – bezprostředně po vysílání jich bylo asi dvacet, teď – začátkem května – je jich už přes sto), který podal žalobu hned dvakrát – jednou jako soukromá osoba, podruhé jako hlava státu –, si nedovoluji posuzovat.
Proti rozhodnutí kancléřky se zvedla vlna pobouření. Asi dvě třetiny obyvatel Německa její rozhodnutí odsoudily. Šéf Springerova nakladatelství Mathias Döpfner prohlásil ve veřejném dopise, že se s Böhmermannovými formulacemi ztotožňuje (Erdoğan jej za to zažaloval, soud rozhodl s odkazem na svobodu projevu ve prospěch Döpfnera, turecký prezident šel k další instanci). Rozhodnutí kancléřky kritizovali i někteří němečtí občané tureckého původu, například kabaretiér Serdar Somuncu. Někteří z nich si ale kritiku po „jemných upozorněních“ z řad tureckých spoluobčanů opět rozmysleli. Kauza se stala tématem nesčetných debat (a to nejen v Německu), do nichž se zapojila řada významných osobností. U prominentní moderátorky Sandry Maischbergerové se sešla kabaretiérka tureckého původu Idil Baydar s bývalým „zeleným“ – mimochodem značně levicovým, spoluzakladatelem (během studií) bývalé Komunistické platformy – ministrem Jürgenem Trittinem. Oba obhajovali svobodu slova a především onu skutečnost, že soudu se dalo zabránit poukazem na „vyhasnutí“ zákona, o nějž se kancléřka a obhájci jejího rozhodnutí opírají. Každému je přitom ovšem jasné, že ve skutečnosti jde o „deal“ s Tureckem v souvislosti s imigrační krizí, kterou kancléřka svým neuváženým prohlášením minulý podzim eskalovala.
Návrat císařství?
Obávám se, že aktuální kauza může mnohé demokratické principy posunout skutečně směrem zpět k císařství. Celou řadu rozhodnutí – ovlivňující dokonce dění v celé Evropě – činí kancléřka více než „velice samostatně“, a byla za to kritizována dokonce i bývalým kancléřem Kohlem, kterému po celou jeho politickou kariéru šlo o to, aby Německo bylo s Evropskou unií svázáno.
Celá kauza bude mít ještě – pravděpodobně – bouřlivý vývoj a je možné, že v době, kdy tento text čtete, se již mnohé události posunuly. Základní problém však zůstává. Kde jsou hranice demokracie, které nelze za žádných okolností překročit, anebo zda je pokaždé třeba „pružně“ je přizpůsobovat době. A kdy a jak.
Komentáře k článku: S nevysloveným nelze polemizovat aneb Jak se z marginálního kabaretního výstupu vyvinula státní aféra
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
