Divadelní noviny > Názory – Glosy
S panem Čapkem tam a zase zpátky
ČÁST DRUHÁ – NATÁČENÍ
26. 4.–30. 4. 2018 – Topolčianky
Točíme Hovory s T. G. M.
První den prší, a jako kapky deště kloužou po listech, tak i my opatrně kloužeme po prvních stranách scénáře. Když jsem poprvé vešel do altánu jako Čapek, pohlédl do tmavých očí Martina-Masaryka a řekl: „Dobré ráno, pane prezidente,“ zamrazilo mě dojetím.
Zprava Jan Budař, Martin Huba a režisér filmu Jakub Červenka při natáčení FOTO ALŽBĚTA JUNGROVÁ
Masarykova pichlavá očka mě šibalsky pozorovala zpoza cvikru a já věděl, že už se to děje: ten bláznivý nápad, že prezident a spisovatel budou hodinu a půl chodit v parku a bude z toho film. Se staženými půlkami jsme skočili do ledové vody, hladina nás spolkla a za deset dní vyplivne Budaře s Hubou. (Šíleně krátká doba!)
Točíme pátý den, mám z toho v hlavě barevnou valící se kouli dojmů a pocit, že makáme už tak čtrnáct dnů. Čapek by z toho napsal pět povídek, tři fejetony a patnáct sloupků.
Já, herec Budař, ho ladím jako rádio – pana doktora. Hledám přesné držení těla, jeho pocity, myšlenky, život. Zůstávám s jeho ztuhlou páteří i mimo záběry, překonávám stud, mumlám si pro sebe scénář (z Čapkova pohledu zoufale nedokonalý).
Ano, jsem tak drzý a troufám si tvrdit, že se teď na svět dívám i Čapkovýma očima.
Žmoulám cigaretovou špičku v koutku úst, dýchám pootevřenou pusou, mžikám velikýma (modrýma, na rozdíl od Karla) očima a jsem fascinován životem kolem mne.
Mluvím s nádhernými stromy a ptám se jich na ty dva dávno mrtvé pány, které tu oni svými kmeny a větvemi viděli, vnímali, cítili. Tehdy dávno, kdy nic z toho, co lidského je teď kolem mne, neexistovalo.
22. 4. 2018 – Cestou do Ostrovačic
Čapkovu hůl jsem počůral i namočil v Brněnské přehradě. Stává se z ní jakýsi švankmajerovský fetiš.
24. 4. 2018 – Bratislava
Maskér Juraj mi vyholil hlavu, nechal mi jen věnec vlasů od ucha k uchu a ten obarvil načerno, takže vypadám jako indický překupník perských koberců. Mám sice už v podstatě plešatou hlavu, ale těch pár jemných vlásků mi přece jen udržovalo iluzi, že nemám hlavu jako koleno.
Na hotel Tatra se smutně šourám jak oškubané nabarvené ptáče.
1. 5. 2018 – Topolčianky
Den volna. Toulám se bez cíle s deníkem a tužkou. Lezu na stromy. Od té doby, co jsem sám sebe přihlásil do své vlastní školy stromů, ještě víc než kdy dřív s nimi mluvím, hladím je, kochám se jimi a vyznávám jim lásku.
Nejdřív jsem zlezl mladinkou lípu u kostela, pak dva obrovské staré duby v parku. Balancovat ve větvích, dotýkat se kůry, opatrně odstraňovat suché konáry a při tom všem neustále vnímat, že jsem na návštěvě v prastaré moudré bytosti, která tu byla i bude beze mne. To je má soukromá škola stromů.
2. 5. 2018 – Topolčianky
Každý den točíme dva až tři obrazy několikastránkových dialogů. Musíme, když na to máme deset dní. Je to nesmírně náročné na soustředění a vnitřní energii. Lidi ze štábu si to vůbec neumějí představit, protože nemají tu zkušenost, a na nás hercích to nepoznají, protože naším úkolem je, aby dialog působil lehce a samozřejmě, tak, že by to zvládl kdokoli.
„Každýmu básničku, tady si stoupnout a zpaměti recitovat,“ řekl trefně Martin Huba mezi záběry, když bylo obzvlášť rušno (on se musí soustředit jako Slovák mluvící česky ještě o to víc).
Až na velmi občasná, drobná napětí pracujeme v obdivuhodné harmonii.
6. 5. 2018 – vlak do Prahy
Dotočeno. Do poslední chvíle jsme tomu myslím mnozí nevěřili, že se to stane. Vezu si domů Čapkovu hůl, kterou dám na jeho hrob jako poděkování za vše, co jsem díky němu zažil.
1. Naučil jsem se psát pravou rukou.
2. Pochopil jsem, že hůl je i zbraň.
3. Zjistil jsem, že ruční psaní je druh meditace.
4. Zachutnal mi tabák a přiznal jsem si, že otupuje bolest.
5. Ještě víc jsem si zamiloval hlínu, rostliny a stromy.
6. Zažil jsem přípravu na roli, kdy zážitek z cesty je to, oč jde. Výsledek je až druhotný.
7. Potkal jsem se s Masarykem a s Martinem Hubou.
8. Uviděl jsem Olgu Scheinpflugovou a ženy jejího typu bez iluzí.
9. Stal jsem se znovu novinářem a spisovatelem.
10. Smířil jsem se se svou pedantskou touhou po dokonalosti.
11. Znovu jsem uvěřil ve své umění.
12. Našel jsem námět na další pohádku.
9. 5. 2018 – Praha
V těle pocit horečky. Napětí odchází? Čapek mizí z mého těla? Je nedělní den (i když je středa). Je svátek, všude zavřeno. Chápu, co Čapek neměl na nedělích rád. Ten mrtvý, zastavený život. A taky hysterickou matku rozkydlou ve své posteli, buzerující všechny kolem.
10. 5. 2018 – Praha
Horečka ustoupila, něco mnou prošlo; na hrudi – tam, kde jsou plíce – se mi objevila vyrážka. Čapek zemřel na plíce. Kdo ví, jak to všechno je.
11. 5. 2018 – Praha
Smutek je chybějící energie, která mizí v neprojeveném strachu?
12. 5. 2018 – Praha
Je sobota, po čtyřech dnech jsem vstal z postele a na Vyšehradě dal svoji filmovou hůl Karlovi na hrob. Ať už jsi kdekoli, Karle, z celého srdce ti děkuji, že jsi byl se mnou…
Komentáře k článku: S panem Čapkem tam a zase zpátky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
