S těžkostí nesené drama
Proslulý dramatik, ale také esejista, scenárista, novinář a prozaik Arthur Miller patří k velkým hvězdám nejen tuzemských jevišť. Městské divadlo Brno v posledních dekádách s úspěchem uvedlo dvě jeho nejlepší hry Smrt obchodního cestujícího (1949) a Čarodějky ze Salemu (1953), autorův vůbec nejuváděnější text. Následuje inscenace jednoaktovky Pohled z mostu (1955), která ale představovala určitý pokles úrovně Millerovy tvorby, kdy nad společenskou tematikou převážila psychopatologie. Inscenace Stanislava Slováka má dle slov tvůrců fungovat jako mimořádné lidské drama o spalující vášni.
Petr Štěpán (Eddie Carbone) a Barbora Slaninová (Catherine) FOTO TINO KRATOCHVIL
V tuzemsku dosud vzniklo patnáct inscenací textu, který byl v padesátých letech komunistickou nomenklaturou vzatý na milost jako kritika prohnilého západního života, i když publikum i tehdy jistě cítilo, že jde o krutou, ostrou sondu do chorobně se proměňujícího nitra hlavního hrdiny. Millerova tragédie citu, vůle a činů popisuje vzrůstající napětí uvnitř italské rodinné komunity, jejíž členové chtějí v Americe najít obživu. Miller byl nejen mistrem psychologie a situací, ale i slova, ovšem tady je místy nadužívá. To lze cítit nejen z dialogů, ale i z řešení postavy advokáta Alfieriho, který coby vypravěč dostává mezi jednotlivými výstupy prostor ke komentářům děje, vlastně se stává jakousi transformací antického chóru. Zřejmě i fakt, že hlavní hrdinové jsou původem z italské Sicílie, potažmo jedné z nejdůležitějších kolébek antiky, budí asociace řecké tragédie a přemosťuje věky ve snaze o nadčasové vyznění. Ostatně hraje se o tom, co se může stát, když do brooklynské rodiny zavítají příbuzní přistěhovalci a naruší do té doby idylické, místy až přespříliš láskyplné vztahy – paralela s aktuálním tématem přistěhovalectví a ekonomické migrace je nasnadě.
Režisér Stanislav Slovák se snaží vykreslit především proměnu a srážku charakterů, což se mu díky hereckým výkonům protagonistů i daří. Inscenaci ovšem poněkud umrtvuje šedá scénografie Jaroslava Milfajta, který na jeviště umístil obrovský mostní pylon. V něm jsou kdovíproč vyřezána dvoje dvířka, jimiž aktéři občas přicházejí do prázdného hracího prostoru, v popředí vymezeného toliko žulovými kostkami, které se v přístavu používají k zachycení lan kotvících lodí. Vše působí těžce a neútěšně, což možná zprvu koresponduje s houstnoucí atmosférou, jenže abstraktně míněné, ztěžkle statické prostředí emoce po krátkém čase spíše otupuje, některé výstupy se navíc mají odehrávat v interiéru. Scénu by snad šlo vnímat jako jakýsi nadčasový mentální prostor, tomu ale neodpovídají čistě dobové kostýmy Andrey Kučerové à la padesátá léta minulého století.
Slovák klade důraz na hereckou akci, přičemž šetří rekvizitami, které zastupuje jen doutník a židle, a kromě toho i pohybem – mizanscény jsou velmi statické. Dramatičnost vypjatých okamžiků zdůrazňují hudební předěly, kdy ticho proříznou tóny připomínající vlčí zavytí či hrozivé zvířecí zamručení. Jindy režie drama zahušťuje tak, že kolem právě jednajících postav jako mlčenlivé Erínye strnule stojí zbylí aktéři. Halloweensky působící podsvícení jejich tváří mi však místy přišlo nemístně legrační.
Inscenaci svojí energií zcela ovládá či jí spíše přirozeně dominuje Petr Štěpán jako Eddie Carbone. Tento italský přistěhovalec druhé generace žije ve spokojené domácnosti s manželkou Beatricí (Markéta Sedláčková) a její osiřelou neteří Catherine (Barbora Slaninová). Jeho pečující láska k emancipující se Catherine však začne přesahovat rozumnou míru a vše spěje k tragickému konci. Je uhrančivé pozorovat nenápadnou, ale o to působivější proměnu Eddieho z muže bojujícího o lásku a čest v rozzuřené monstrum, které jen stěží potlačuje druhdy pedofilní, incestní a majetnické sklony. Herec jemnou psychologickou kresbou ukazuje a hlavně zdůvodňuje protagonistovu patologickou proměnu související s neustálým ospravedlňováním vlastního ega.
Druhý excelentní psychologický portrét rovněž jemnými tahy vytváří Markéta Sedláčková, která vede svoji rozesmátou, dobromyslnou ženušku Beatrici nelehkým finálním úkolem připomínajícím bájnou plavbu mezi Scyllou a Charybdou – mořskými obludami zosobňujícími nebezpečné víry v Messinské úžině u Sicílie. Sedláčková dokázala do detailu vyhrát ambivalentní pocity ženy, která vidí destruktivní chování sobeckého muže, jemuž ale v duchu rodových tradic i letité lásky musí zůstat po boku. Místy se z ní tak stává rozzuřená fúrie.
Slaninová svoji mladinkou Catherine neutopila ve sladkém výzoru, po boku zkušenějších kolegů také přesvědčivě odehraje proměnu „tatínkovy“ poslušné holčičky v rozhodnou dívku, která si jde za svojí láskou.
Slovák prostřednictvím herců dohlédl na dno lidské duše, výsledek ovšem trpí slovní inflací originálu, statickou režií a nefunkční scénografií. Inscenace je silná především v portrétu univerzálně platné, děsivé proměny lásky v žárlivost, nenávist a zradu, což je téma rezonující i mimo societu gastarbeiterů.
Městské divadlo Brno – Arthur Miller: Pohled z mostu. Překlad Jan Grossman, režie Stanislav Slovák, dramaturgie Jan Šotkovský, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Andrea Kučerová, hudba Mirko Vuksanovič. Premiéra 11. února 2023.
Komentáře k článku: S těžkostí nesené drama
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
