Divadelní noviny > Kritika Názory – Glosy

S trAKTORem do ulice Krokodýlů

Odkaz polského avantgardního výtvarníka a spisovatele židovského původu Bruno Schulze (1892 – 1942) za poslední rok několikrát výrazně vstoupil do českého kulturního prostoru, a to ve velmi rozmanitých podobách.

V dubnu 2012 hostoval v pražském NoDu maďarský alternativní soubor Kompánia Színház s projektem Értekezés a próbabábúkról (Traktát o manekýnech). Inscenace na motivy Schulzova literárního i výtvarného díla vznikla roku 2010 ve spolupráci s polským divadlem Teatr Jednego Wiersza z Opole a podíleli se na ní také slovenští a čeští tvůrci.

V květnu 2012 se v Paláci Akropolis uskutečnila česká premiéra mezinárodního projektu pražské skupiny Spitfire Company, varšavského divadla Teatr Na Woli a hudební formace Epoque Quartet 13. měsíc / Requiem za Bruna Schulze.

V červenci a v srpnu nabídlo České centrum Praha výstavu Kafka & Schulz / Mistři pohraničí, jejíž koncept původně vznikl ve Stockholmu na základě spolupráce českých, polských a švédských kulturních institucí. Do poloviny října pak bylo možné tuto výstavu zhlédnout v Polském institutu v Praze. V rámci doprovodného programu k výstavě se promítal animovaný film bratří Quayů Street of Crocodiles (Ulice Krokodýlů, 1987) inspirovaný Schulzovým literárním dílem. Druhým doprovodným filmem byl dokument Benjamina Geisslera Bilder finden (Nález obrazů, 2002) o znovuobjevení nástěnných maleb s pohádkovými motivy, které nedlouho před svou násilnou smrtí Schulz vytvořil v domě uměnímilovného esesáka Felixe Landaua v haličském městě Drohobycz.

trAKTOR: Remini

Obě pražské vernisáže doprovodil polskojazyčný pražský divadelní soubor trAKTOR dvěma různými výběry (v pouliční a v „atriové“ verzi) ze své inscenace Remini vzniklé podle Schulzovy Ulice Krokodýlů. V plné verzi ji trAKTOR poprvé uvedl již 15. října 2011 v prostorách bývalého KC Vltavská.

Próza Ulica Krokodyli je součástí Schulzovy první vydané knihy Sklepy cynamonowe (Skořicové krámy, Warszawa 1934). Jednotlivé texty této sbírky vznikaly postupně, původně bez literárních ambicí. Některé z nich Schulz psal jako reflexi svého dětství v Drohobyczi a posílal je v dopisech přátelům. Ti rozpoznali jejich literární kvality a jazykovou objevnost a vedli autora k jejich knižnímu vydání. První snahy vyvinuli Schulzova přítelkyně Debora Vogel a polský profesor psychologie Stefan Szuman. Úspěch se však dostavil až po přímluvě polské spisovatelky Zofie Nałkowské. Název sbírky evokoval atmosféru obskurních krámků v uličkách poblíž drohobyczského náměstí, jejichž zašlé dřevěné obložení mělo skořicovou barvu. Konzervativní kritici – pravicoví i levicoví – vytýkali Schulzově prvotině manýrismus, někteří dílo dokonce odmítli jako zbytečné. Zato v kruzích polské avantgardy vyvolala kniha nadšené ohlasy, mimo jiné z pera Stanisława Witkiewicze, Juliana Tuwima a později i Witolda Gombrowicze či Tadeusze Brezy. Avantgardisté oceňovali zejména Schulzův jazyk, plný nezvyklých až excentrických metafor, archaismů, neologismů či cizích odborných termínů, a v neposlední řadě i mystickou rovinu díla. Z učitele kreslení a ručních prací na venkovském gymnáziu v Drohobyczi se rázem stal uznávaný literát. Povzbuzen tímto úspěchem sestavil Schulz druhou sbírku svých textů a vydal ji pod názvem Sanatorium pod Klepsydrą (Sanatorium na věčnosti, Warszawa 1937). O rok později získal za své literární dílo nejvyšší možné polské ocenění, Zlatý akademický vavřín Polské akademie literatury ve Varšavě.

Povídka Ulice krokodýlů

Povídka Ulice Krokodýlů začíná jako realistické vyprávění o krásné staré nástěnné mapě „našeho města“, kterou vypravěčův otec přechovává v šuplíku svého stolu. Mapa ve stylu barokních prospektů zobrazuje městečko i s širokým okolím, kde se říčka Tyśmienica rozlévá do mnoha rybníků a mokřin ohraničených nízkými kopečky na horizontu. Z periferie na pozadí, zobrazené bez podrobností, vyrůstá samotné městečko prokreslené až k detailům jednotlivých budov. Vše budí dojem pochmurného odpoledne, v němž kontrastuje zlatavá barva osvětlených částí se sépiovými tóny stínů. Jen okolí ulice Krokodýlů svítí bílou barvou, jako by šlo o končiny, kdysi v mapách popisované frází „hic sunt leones“. I názvy zdejších ulic jsou vyvedeny nezdobným písmem, narozdíl od ušlechtilé antikvy, používané v jiných částech mapy. Jako by kartograf chtěl zpochybnit příslušnost téhle čtvrti ke zbytku města. Od mapy se dostáváme k popisu samotné čtvrti a jejího ducha. Vypravěčem je malý Josef, tedy jakási projekce Schulzovy dospělé zkušenosti do vzpomínky na sebe samého v dětství. Tento pohled umožňuje obohatit popis čtvrti dětskou fantazií, která mimoděk proniká pod povrch viděného. Dospělá mysl chápe, že se zde střetává nový průmyslový a obchodní svět a jeho duch střízlivé užitkovosti s životem starobylého městečka a jeho tradičními rituály. A vidí v tom cosi cizopasného. Domy této nové čtvrti svými karikaturními fasádami neuměle imitují velkoměsto, vývěsní štíty zlatými plastickými literami hlásají: Confiserie, King of England… Prostě „komercionalismus a pseudoamerikanismus“.

Čtvrť obývají bezcharakterní kreatury, morální dezertéři. Vše je zde šedé, jako by si nebylo možné dovolit luxus barev. Vše je dvojznačné, nejisté, „skutečnost je tu tenká jako papír“. Fasáda obchodu s konfekcí skrývá zdánlivý antikvariát. Jenže mezi regály plnými knih, soukromých tisků a rytin (některé mnohonásobně překonávají naše nejsmělejší sny) se pohybují zmalované slečinky a vše působí spíše dojmem nevěstince. V téhle čtvrti si nic nemusíte odpírat – můžete si dovolit i skutečnou velkoměstskou prostopášnost. Dokonce i školačky tu nosí jistým charakteristickým způsobem kokardy (…) a mají v pohledu onu nečistou posedlost, v níž je již uchystána příští zkaženost.

V dětské fantazii vzbuzuje ulice Krokodýlů jiné vize. Drožky, řítící se jakoby bez drožkářů ulicemi, nebo tramvaje vyrobené z papírmaše, jimž často chybí celá přední stěna, takže můžeme vidět cestující, jak s velkou důstojností ve voze nehybně sedí. Čas od času na různých místech čeká dav lidí na vlak. Nikdy není jisté, zda vůbec přijede a kde případně zastaví. Někdy se však z boční uličky vynoří: miniaturní, nízký jako had, s malou podsaditou supící lokomotivou. Vše zčerná uhelným prachem, který se sype z vagonů. Když vlak odjede, ulice se znovu zaplní monotónním davem chodců, kteří vedou řeči a procházejí kolem výkladních skříní plných voskových figurín a krejčovských panen. Celá čtvrť není ničím jiným než fermentací tužeb, vzbuzených předčasně, a proto bezmocných a prázdných. Přesto tahle čtvrť vítězí.

Schulz a divadlo

Schulzova literární díla nelze dramatizovat obvyklým „činoherním“ způsobem, ale při převodu do divadelního tvaru je vždy nutné zohlednit i jejich další stránky: autorovo výtvarné cítění, surrealistické vnímání skutečnosti, zaujetí mystikou. K tomu připočtěme Schulzův komplikovaný vztah k otci a obsesivní, ambivalentní vztah k ženám, které ve svých grafikách zobrazoval jako nedosažitelné modly mužských skřetů i jako prostitutky, přičemž hranice mezi těmito dvěma polohami je velmi neostrá.

Toho všeho si byla velmi dobře vědoma i režisérka inscenace Milka Wyszkowska. Text povídky rozdělila mezi dva sólové party a chór. Jeden sólový part patří postavě Hrdiny – děcka, před nímž se znovu ze zapomnění vynořují přízraky a vidiny ulice Krokodýlů. Roli sice hraje mladá dívka (Agnieszka Kęska), přesto se mi tato postava propojila s vypravěčem z povídky, s malým Josefem. Druhý sólový part patří postavě Bůžka, či skřítka – nedokonalého demiurga, který ducha ulice Krokodýlů vyvolá a animuje. Tuto postavu alternují Ilona Penny Varju a Rafal Muszer. I přes z poloviny ženskou interpretaci asi nejsem daleko od pravdy, když postavu považuji do jisté míry za projekci vypravěčova otce Jakuba. V samotné povídce sice téměř není zmíněn, ale v celku Skořicových krámů mu Schulz svěřil výraznou úlohu. Chór plní v inscenaci – přesně v schulzovském duchu – mnohoznačnou úlohu. Vyjadřuje „cizopasného“ ducha čtvrti, ale zároveň se v některých fázích stává jeho pozorovatelem a komentátorem. Nejmarkantněji se to projeví ve výstupu, kde chór tvoří skupinu turistů, kteří si pamětihodnosti ulice Krokodýlů se zájmem prohlížejí. Přitom role průvodce rychle přechází z jednoho na druhého – schulzovská mnohoznačnost a nejasnost reality par excellence.

Používané herecké prostředky odpovídají tomu, co jsem psal o jejich minulé, tuwimovské inscenaci souboru (Polský trAKTOR brázdí Prahou). Expresivita v mluvě, pohybu i líčení. A až neamatérsky dobrá souhra všech zúčastněných, protože tenhle zvláštní spolek mnohem více zkouší, než hraje. To samozřejmě není samospasitelná metoda, ale trAKTORu se díky pečlivé přípravě každého představení daří držet i při minimálním provozu vysokou kvalitu. Ocenění zasluhuje i schopnost souboru přizpůsobit své inscenace velmi rozmanitým prostorovým podmínkám, případně vyhovět požadavkům na nestandardní délku produkce. Jednotlivá představení se často od sebe výrazně liší, ale vždy zachovávají ducha původní inscenace.

Remini jsem viděl poprvé v Českém centru Praha, kde představení začínalo jako pouliční divadlo a po chvíli se přesunulo do výstavní síně mezi panely s exponáty. Hrálo se kontaktně mezi návštěvníky vernisáže. Podruhé – opět v Praze – v Polském institutu se hlavním hracím prostorem stalo atrium obklopené vysokými skleněnými stěnami, ale hrálo se i na balkoně či mezi diváky kolem atria. Nabídnutá prostředí trAKTOR využil skvěle. Záměrně se vyhýbám popisu a hodnocení (původní) scénografie, protože jsem inscenaci na originální scéně s průsvitnými paravány (zjistil jsem z fotografií) vlastně neviděl.

Hodnocení: @@@ ½

Pracownia Działań Teatralnych trAKTOR Praha – Bruno Schulz: Remini. Režie Milka Wyszkowska, výprava Michał Wyszkowski, hudba Maria Boháčová. Premiéra 15. 10. 2011. Psáno na základě představení v Polském institutu v Praze 6. 9. 2012 .

Polský divadelní soubor z Prahy trAKTOR nemá pravidelný provoz ani stálou scénu; hraje příležitostně na různých místech. Nejbližší představení Remini se uskuteční v neděli 2. prosince od 19.00 hodin v pražském Studiu Kámen na Invalidovně. Již tuto sobotu 27. října je však možné vidět trAKTOR v pražském klubu Souterrain v Bělehradské ulici při literárním večeru Przeprowadzam się jak szalony… nad knihou Filipa Surowiaka Wiązka. Představení jsou hrána v polštině, zpravidla s českými titulky.

Zájemcům o aktuální informace doporučuji webové stránky provozované vedle polštiny i v češtině a angličtině: http://www.traktor.art.pl/.

Záznam představení v Českém centru: http://www.youtube.com/watch?v=ojyCA9R2Lmk&feature=relmfu

• Autor: Dušan Hübl
• Publikováno: 25. října 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: S trAKTORem do ulice Krokodýlů

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ