S Wagnerem proti koronaviru
V půli července jsem náhodou zjistila, že v Mikulově 2. srpna začíná wagnerovský festival, a ne ledasjaký: plánoval i dvě operní premiéry v exkluzivním obsazení!
Zahajovací koncert s názvem Nejen Wagner se uskutečnil dle plánu, mimo jiné tu Aleš Briscein, jediný český interpret v projektu, s Kurtem Rydlem (!) česko-německy zazpíval duet Jeníka a Kecala. Ale pak se děly věci! Z osmi představení byla náhle jen čtyři. Místo brněnského orchestru – prý musel nečekaně dříve zahájit sezonu – byly povolány Filharmonický orchestr z Györu a Ambassade Orchester Wien. Sbor z Korutan se octl v karanténě, takže se při Bludném Holanďanovi na jevišti bez zkoušení sešla třicítka narychlo posháněných sboristů a sbor duchů zpíval od pultíku dirigent.
Někdy stačí jen praktikábly, pár rekvizit a třpytivých kostýmů na parkovací střeše – a velké divadlo je tu FOTO BERND UHLIG
V době, kdy nevíte, jaká opatření budou platit další den, se jistě nedá pořádně plánovat. Nicméně třeba to, že Národní divadlo Brno zahajuje sezonu v půlce srpna, se vědělo od června. A stejně nechápu, proč organizátoři zcela rezignovali na kontakt s českými médii. Po celém Mikulově nebyla o festivalu ani zmínka! V informačním centru mi bylo řečeno, že k těm Rakušákům nic nemají. Opravdu dobře utajená akce. Kapacita hlediště je přes 2 000 míst, kvůli koronaviru se prodávalo 1 000 vstupenek a na premiéru Bludného Holanďana se dostavilo odhadem 200–250 diváků…
Byla jsem velmi skeptická, když jsem 13. srpna usedla v amfiteátru, kterým se právě prohnala dešťová průtrž. Ta o hodinu zdržela generální zkoušku Tristana a Isoldy, dirigent Matthias Fletzberger přičinlivě pomáhal vysoušet sedačky a montovat lampičky. Ale když si stoupl před Ambassade Orchester Wien, rychle mě skepse přešla. Špičkoví hráči pod múzickým dirigentem, k tomu možnost slyšet jako Isoldu Martinu Serafin či Reného Papeho v roli krále Marka – velký zážitek! A je jedno, že intendant Peter Svensson v titulní roli výrazně šetřil síly a nešlo o žádný režijní výklad, „jen“ o setkání výrazných osobností pod širým nebem. Premiéra Bludného Holanďana další den mé nadšení bohužel přibrzdila. Skvělí zpěváci (Tomasz Konieczny, Anna Gabler a další), ale mdlé hudební nastudování, večer zoufale se táhnoucí – tady se ukázalo, že leccos bylo spíchnuto horkou jehlou. Nicméně jsem ráda, že jsem u této unikátní akce byla. Festival snad v normálních časech získá i na producentské profesionalitě.
Mým prvním „pokoronavirovým“ operním představením byl ostatně též Wagner – v půli června Zlato Rýna v berlínské Deutsche Oper, která se tak jako první vzepřela zákazu hromadných akcí – hrála na parkovací střeše a diváky rozesadila tak, aby mezi sebou měli příslušné odstupy. Operu uvedla v komorní verzi Jonathana Dovea, za dirigentským pultem byl Donald Runnicles a na scéně velká koncentrace mimořádných interpretů. V poloscénickém konceptu Neila Barryho Mosse se prolínala divadelní zkouška s Wagnerovým dílem – akcentovaly se manýry umělců a zároveň se odehrál wagnerovský příběh. Zcela zbavený mytického rozměru, ale o to intenzivněji se vylouply vztahy mezi lidmi a osobní touhy, řevnivost, nenávist, nenasytnost. V době, kdy nevíme, co bude dál, neslo představení odzbrojující emotivní sdělení: na konci dcery Rýna vyvěsily z oken divadla hrací plán Deutsche Oper, to pravé zlato, poklad. Předlouhý potlesk byl zjevně výrazem vděčnosti za odvahu začít hrát i touhy, aby tenhle zlý sen skončil a abychom zas mohli normálně chodit do opery.
Komentáře k článku: S Wagnerem proti koronaviru
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
