Šafařík: Aby se moje prožitky a bolesti dotkly diváka
Denis Šafařík (1994) je filmový a divadelní herec, absolvent KALD DAMU, autor knížky pro děti a nově také filmový režisér a scenárista, kterému právě vstupuje do kin film O malých věcech. Aktuálně prožívá jedno z nejvypjatějších období ve svém životě, příprava premiéry filmu z něj ale dle jeho slov udělala zodpovědnějšího člověka. V rozhovoru si tykáme, protože spolu působíme v autorském divadelním souboru Maso Krůtí.
Žil jsi v Trutnově, Americe, Berlíně a Praze; kde se ti nejlíp bydlelo?
Nejlépe se mi bydlí až teď v Praze. Bydlím na Žižkově, mám podkrovní byt. Je to poprvé, co nežiji ve sdíleném bytě, u někoho nepřespávám nebo nesdílím domácnost s partnerkou. Poprvé jsem pánem svého prostoru, mám svůj nábytek, vše je jen podle mě.
Ptám se proto, že všechny mikrosituace ve tvém filmu O malých věcech, který aktuálně vstupuje do českých kin, se odehrávají pouze v bytech. Co tě k této svázanosti interiérem vedlo?
Scénář jsem psal v březnu 2021, v tom nejtěžším období covidu. Z filmu je snad cítit jistá zatuchlost a stísněnost, při projekci se vám z ničeho nic třeba začne hůř dýchat, protože z interiérů bytů se až na pár záběrů chodby nedostanete ven.
Když jsem film sledovala, běželo mi hlavou, že jde o skvělý literární materiál třeba na povídkovou knihu. Proč sis jako výslednou formu zvolil právě film?
Máš pravdu, původně jsem chtěl napsat knihu, ale pak jsem od té myšlenky upustil. Následně jsem chtěl vytvořit inscenaci, ale covidová situace to neumožňovala. A tak logicky zůstalo u filmového vyprávění, které mě vždycky lákalo, a taky jsem si chtěl zkusit točit jinak, než jak se běžně točí. A najednou jsem se nadchnul představou, že z příběhů vznikne film.
Jak probíhala prvotní tvůrčí fáze?
Když jsem se rozhodl pro film, začal jsem okamžitě psát dialogy. Je zajímavé, že u většiny povídek jsem netušil, jak skončí a co se v nich stane. I když to teď musí znít strašně pateticky, právě přímá forma dialogů mi umožnila, že se děj na papíře začal posouvat, aniž bych ho měl dopředu vymyšlený. Promyšlená jsem měl pouze témata.
Povídek ve filmu je dvanáct. Podle jakého klíče jsi je nakonec seřadil?
Povídky fungují samy o sobě, ale neutvoří celistvý obraz, musíš se na ně podívat v tahu. V řazení povídek je konkrétní záměr. S dramaturgy jsme hledali možnosti, jak povídky propojovat napříč, ale jak je zároveň drobnostmi navázat.
O malých věcech je tvůj režijní debut. Jak jsi jako režisér postupoval?
Měl jsem s herci herecké zkoušky, a to chci zachovat i v budoucnu. Následně jsem stoprocentně vyžadoval, aby na place byla harmonická a uvolněná atmosféra. Posledním požadavkem, který jsem měl – což bylo podle mě nejnáročnější –, bylo, aby mi herci dali stoprocentní důvěru, protože jsem měl přesnou vizi, jak obrazy mají vypadat. A díky této důvěře pak vznikly skvělé herecké výkony.
Postavy jsou i přes malý prostor poměrně plastické, jak jsi na nich s herci pracoval?
Hledali jsme polohu, aby herci byli od začátku něčím zajímaví a něčím diváka upoutali, protože bylo potřeba, aby se divák s postavami ztotožnil na velmi krátké ploše. Zároveň jsem je vedl k jisté vychýlenosti od reality. Ve filmu zpravidla trvá 15 minut, než se s postavou ztotožníš, ale tady na to vůbec není čas. Tady si jako divák musíš vytvořit vztah k postavě po dvou větách a myslím si, že se to povedlo ve všech povídkách.
Když jsi psal scénář, tak už jsi věděl, koho chceš obsadit?
Ano. Některé herce jsem dobře znal, protože jsem s nimi už někdy pracoval, s mnoha jsem se seznámil až při filmu. Všichni šli do natáčení pouze na základě přečteného scénáře, neměli jsme v té době dořešené finance a já jim nemohl nabídnout například nějakou závratnou finanční motivaci.
Denis Šafařík debutuje jako filmový režisér a scénárista. Foto: Kateřina Šrámková
Ty se domníváš, že jsi natočil letní, svěží komedii; já si myslím, že jsi natočil temnou sondu do duše Denise Šafaříka. Co jsi filmem chtěl sdělit?
To je asi dáno mým vnímáním světa. Chtěl jsem, aby se moje prožitky a bolesti dotkly diváka a on se s nimi dokázal ztotožnit a vzal je za své, znovu si je prožil a třeba mu pomohly.
Která povídka se tě osobně nejvíce dotýká?
Určitě ta, ve které hrají Petr Uhlík a Tomáš Havlínek. Jejím tématem je nevyřešený vztah s otcem. Je pro mě nejzávažnější a myslím si, že přes ni jsem do filmu nejvíc „protekl“ a je nejvíc autenticky spjatá s mou životní zkušeností.
A zafungovalo u tebe natočení a zpracování tématu katarzně?
Určitě. Teď už od toho mám velký odstup. Největší katarzí pro mě bylo samotné psaní. To ale dělám docela dlouho. Dokážu pracovat s bolestí nebo i s niternými věcmi, ale zároveň je nedělat pateticky. Takže už jsem věděl, že když píšu něco bolavého, umím k tomu přidat humor, nadsázku a konkrétní bolest autora není ve výsledku přímo cítit.
Ale ani poslední povídka nezanechává v divákovi naději.
Je to ode mě krutost, že po plejádě situací, které divák vidí, doufá, že poslední povídka bude plná naděje, ale ona jde ještě o schod níž, do největší frustrace a bolesti.
Vanda Hybnerová ve filmu O malých věcech. Foto: DNA
Když jsi za covidu psal scénář, napadlo tě, kolik produkčních, producentských, scenáristických, dramaturgických, propagačních a dalších rozhodnutí bude následovat, než se film uvede do kin?
Vůbec. A jsem rád, že jsem to nevěděl, protože kdybych to věděl, tak bych se z toho hodně vystrašil.
To je zatím to nejtěžší, co jsi musel profesně zvládnout?
Rozhodně. Ale zároveň mě to strašně baví. Hodně jsem díky filmu duševně vyzrál, což je ale dobře, protože jsem najednou musel být člověkem, který dělal velká rozhodnutí, ať už umělecká, nebo i finanční. Ale pocit, že jsme to s celým týmem dokázali a spějeme k premiéře v kinech, je k nezaplacení.
Chceš natočit další film?
Už mám vlastně námět.
O čem bude?
Už nebude povídkový, odehrávat se bude na třech různých úrovních, kde budu sledovat tři různé generace; malou holčičku, muže třicátníka a pána před smrtí a budu zkoumat jejich pocit vykořeněnosti jak ze světa, tak z rodiny.
Na začátku jsem zmínila Trutnov, Ameriku, Berlín a Prahu. Pojedeš do zmíněných míst uvádět svůj film?
Bylo by to moc krásné, ale film se nedostal ani na tuzemské, ani na zahraniční festivaly, asi úplně nezapadá do festivalových kategorií. Ale kromě Prahy se bude promítat ještě v říjnu v Trutnově, bude to obnovená premiéra i s hereckou delegací. Těší mě, že film mohu uvést v místě, kde jsem vyrůstal, bude to pro mě závan nostalgie.
Komentáře k článku: Šafařík: Aby se moje prožitky a bolesti dotkly diváka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
