Salcburk za časů korony
Stý ročník Salzburger Festpiele 2020 byl kvůli koronaviru kratší a také skromnější. Hrály se jen dvě opery: místo původně plánovaných Dona Giovanniho a Kouzelné flétny byla z Mozarta zvolena opera Così fan tutte především kvůli menším technickým nárokům na scénickou produkci – byl k dispozici kratší čas na zkoušky. Aby se vyhovělo požadavku hrát bez přestávky, provedli dirigentka Joanna Malwitz a režisér Christof Loy potřebné škrty.
Jevištní prostor pro Così fan tutte vystačil se dvěma dveřmi v bílé ploše FOTO MONIKA RITTERSHAUS
Na jevišti stála jen bílá stěna se dvěma dvojkřídlými dveřmi, na scénu v parku se stěny rozestoupily a hlouběji byl vidět velký strom „jako živý“ (možná i byl?). Scénografický minimalismus kladl velké nároky na přesvědčivost hudebního nastudování, ale také na individuální herecký projev sólistů. Šéfka opery v Norimberku Joanna Malwitz se stala první ženou za dirigentským festivalovým pultem, krásné dlouhé paže jí umožňují vláčné gesto zdůrazňující lyriku (přesto v předehře první rychlý úsek tempově „přepálila“, takže dřevěná harmonie, zvláště hoboj, byla malinko mimo). Nejpůsobivěji se to projevilo v hymnu na sílu lásky, velkém rondu Dorabelly, jež zaznělo s maximálním lyrickým nábojem: Marianne Crebassa je pro roli ideální nejen pěvecky (krásně znělé vysoké i hluboké tóny, naprostá technická samozřejmost), ale i výrazově a herecky. Partnery obou sester zpívali ukrajinský tenorista Bogdan Volkov (Ferrando) a Švýcar Andre Schuen (Guglielmo); zprvu se trochu křikem přesvědčují o věrnosti svých partnerek, dojde však i na měkčí, lyrické tóny. Intrikánkou Despinou, věkově vrstevnicí obou sester, byla Lea Deasandre, zosnovatelem celé komedie Donem Alfonsem pak Johanness Martin Kränzle. Výborně sestavený soubor sólistů byl absolutně kompaktní, pěvecky i herecky. Opera je nenásilně přesazena do současnosti – režisér Christof Loy využíval pohybové a gestické vzorce dnešních mladých a soustředil se na vedení postav a prezentaci jejich vztahů.
Straussovu Elektru inscenoval renomovaný polský režisér Krzysztof Warlikowski v prostředí soudobých amerických vyšších vrstev. Tím zvýraznil nelidské rysy postav-kreatur, jako je Klytaimnestra a některé členky domácnosti (dozorkyně, nosička vlečky). Naopak nejnižšímu služebnictvu ponechal výraznou lidskost (navrátivšího se Oresta vítá nejen starý sluha, ale i čtyři služky velkými kyticemi).
Warlikowski vytváří druhý plán scénickou prezentací symbolů: taková je postava-přízrak Agamemnona, další připomínkou vražd jsou sochy dětí. Inscenaci otevírá přidaná recitace části monologu z Aischylovy Oresteie, Klytaimnestra jakoby znovuprožívá zabití Agamemnona.
Technicky komplikovaná produkce nasvědčuje tomu, že se inscenace připravovala dlouho před spuštěním současné koronavirové paniky. Hraje se na nádvoří s bazénem-brouzdalištěm, u něhož je řada sprch, pod jednou na začátku starší služebná umývá nahou ženu (symbol očišťování Klytaimnestry po vraždě Agamemnona v lázni?). Na zaslepené arkády jízdárny se promítají videosekvence, nejprve dění uvnitř domu, po vraždách už po průhledném hranolu teče jen krev, na níž hodují mouchy. Elektra žije v koutě na lavici u bazénu, její sestra Chrysotemis přebývá v domě jako členka rodiny.
Pro výstavbu charakterů postav je rozhodující zpěv (jak je dáno velkým podílem monologických pasáží a dlouhých promluv). Sólisté jsou v něm tak dokonalí, že vzniká dojem výraznější mluvy, hereckým projevem pak ještě povahy svých postav dotvářejí. V souladu se stylem vokálních partů je herectví expresionistické, počínaje konvulzivním komíháním Elektry během úvodního monologu z Oresteie; jsou tu však i měkčí momenty, například dialog Elektry s její sestrou Chrysotemis. Z velkého souboru vynikají zcela mimořádná Aušrinė Stundytė jako Elektra, důstojně jí sekunduje lyričtější Asmik Grigorian v roli Chrysotemis, obě litevské pěvkyně, které zdůraznily komplementární rysy sourozenecké dvojice (pomsta versus touha po rodině). Tanja Ariane Baumgartner je správně démonická Klytaimnestra, Derek Welton přesvědčivě podal dozrání Oresta (tady amerického studenta) k pomstě, jejíž provedení ho ovšem připraví o rozum.
Dirigent Franz-Welser Möst vystavěl Elektru jako velký monolit, vnitřně bohatě diferencovaný, hlasy sólistů se přes masivní těleso dobře, bez problémů, nesly. Spolehlivým základem hudební interpretace byl po oba večery orchestr Vídeňských filharmoniků, spolu se sborem vídeňské Státní opery (v Mozartovi i Straussovi jsou jeho party minimální).
Salzburger Festspiele 2020 – Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan tutte. Dirigentka Joanna Malwitz, režie Christof Loy, scéna Johannes Leiacker, kostýmy Barbara Drosihn, light design Olaf Winter, Hammerklavier Nicholas Rimmer, sbormistr Huw Rhys James. Premiéra 2. srpna 2020 v Grosses Festspielhaus (psáno z reprízy 5. srpna).
Salzburger Festspiele 2020 – Richard Strauss: Elektra. Dirigent Franz Welser-Möst, režie Krzysztof Warlikowski, scéna a kostýmy Malgorzata Sześniak, light design Felice Ross, choreografie Claude Bardouil, sbormistr Ernst Raffelsberger. Premiéra 1. srpna 2020 ve Felsenreitschule (psáno z reprízy 6. srpna).
Komentáře k článku: Salcburk za časů korony
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
