Kupka kabaretiérem
Skladatel, libretista a tentokrát i režisér Miloš Orson Štědroň se v rámci své série vtipných adorací „elity národa“ zaměřil na malíře Františka Kupku. Pro Štědroně byla jistě přitažlivá i skutečnost, že se Kupka na své cestě za výtvarnou abstrakcí inspiroval hudbou.
Robert Mikluš hraje malíře i svět, který ho obklopuje FOTO PETR PROCHÁZKA
Inscenace Salon Kupka představuje malíře jako outsidera vědomého si ovšem svého pronikavého významu ve světě umění, jmenovitě abstraktní malby. Formální a svým způsobem i obsahová skromnost inscenace je ještě umocněna intimním prostorem Eliadovy knihovny. Štědroňův scénář vychází z autentických Kupkových textů, přináší jeho stručný životopis, jeho myšlenky, úzkosti, úspěchy a propady; vše interpretuje jeden herec, Robert Mikluš. Ich-forma je prostřídávána popisným komentářem ve třetí osobě.
Hudebněinterpretační stránku obstarávají dvě mladé ženy. (Štědroň tentokrát nehraje živě na klavír.) Jana Bezpalcová na akordeon navozuje uvolněnou, lehce tklivou a ještě lehčeji dryáčnickou atmosféru bohémských hospod, ovšem počíná si s nenápadně „propašovaným“ vkusem, bez rozmázlé vlezlosti. Eva Velická ovládá obřadně mystickými gesty kvílivý teremin a občas si pěkným hlasem zazpívá v rozmanitém hudebním stylu. Muzikantky doprovázejí Kupkův rozechvělý vnitřní svět a vyjadřují i svět vnější, ne přímo nepřátelský, ale vůči malířově jogínské a umělecké kontemplaci jaksi „světsky“ rušivý.
Scénografie Lucie Škandíkové je taktéž velice skromná. I tak působí její jednotlivé komponenty trochu ztraceně a přes svou nepočetnost jaksi přebytečně. Po zemi roztroušené lebky drobných paroháčů a další zvířecí kosti a kůstky mají sice záchytné body v Kupkově zálibě v mystice a herec je používá jako rekvizitu, s níž demonstruje niterné ohlodávání osobními démony, ale po většinu času spí na zemi jako odložené hračky. Užití projekce je tak trochu amatérsky „spontánní“. Nemá žádný program nebo systém. Jen tak občas vystřelí světelné obrázky jako náhodné ilustrace (Kupkův fotoportrét s poďobanou tváří, kříže hřbitova, kam si chodil umělec pro kosti a inspiraci, malířovy ornamentální autogramy, barevné, diskotékově vířivé puntíčky-planetky). Jediným nezaměnitelným použitím projekce je promítnutí Kupkova převratného díla Amorfa – Dvoubarevná fuga na bílé plátno, jež drží protagonista v pozdvižených rukou v adoračním gestu zcela na závěr inscenace. Suverénněji vyznívají kostýmy. Hudebnice jsou oděny v černém morbidním gothic stylu, včetně bytelných šněrovacích bot a výrazných černých paruk korunovaných červenými hřbitovními svítilničkami, čímž ladí nejen s hudebním výrazem tereminu, ale i s Kupkovou dočasnou úlohou média. Mikluš jako Kupka vystupuje v lehkém, civilně bohémském světlém obleku, vlasy umně rozčepýřené, nabílená tvář, jejíž nátěr se v průběhu inscenace a Kupkova života běhu opotřebovává.
Štědroň se nepředvedl jako příliš zručný režisér (a ani um tohoto oboru nepředstírá). Poskytl však své inscenaci jednu základní devízu, když angažoval do hlavní role Roberta Mikluše. Herec není svému předobrazu skoro vůbec podoben (až na švihácký knírek). Celkový zjev připomíná spíše Alberta Einsteina než asketicky působícího Kupku. Navíc Mikluš nastupuje na scénu jako klaun – umělec v roli umělce se prezentuje jako ten, kdo se zábavně prodává a vzápětí uniká do svého hlubinného nesnadného světa. Herec hraje zároveň malíře i svět, který jej obklopuje, jemuž se přizpůsobuje i proti němuž bojuje. Ona „nepodobnost“ zbavuje inscenaci popisnosti, která by jí jinak hrozila, a geniálního malíře divákovi paradoxně přibližuje. Mikluš zahalen do kukly pohybově i mimicky exponovaného komediantství naplno prožívá (i v rámci stylizovaného herectví a zpěvu) a vynáší na světlo současnosti Kupkovu vášeň pro tvorbu, pro objevy, vesmír a nekonečnou duši.
Salon Kupka je spíše kabaretem než salonem. Titul se však též dá vyložit jako salon podle Kupky. A konkrétně v „Eliadovce“ též podle Štědroně a hlavně podle Mikluše, jenž s šarmem komika a dramatičností tragéda dovede vplout svým kabaretním projevem i do hloubky těžkého smutku a úpěnlivé tvůrčí naděje.
OMNIMUSA – Miloš Orson Štědroň: Salon Kupka. Text, hudba a režie Miloš Orson Štědroň, výprava Lucia Škandíková, teremin a zpěv Eva Velická, akordeon Jana Bezpalcová. Premiéra 5. listopadu 2014 v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí.
Komentáře k článku: Kupka kabaretiérem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
