Opravdový Američan
Uprostřed léta loňského roku zemřel americký dramatik, herec, režisér, hudebník, ikona amerického undergroundu a popkultury, člověk mnoha profesí Sam Shepard (5. listopadu 1943 Fort Sheridan, Illinois, USA – 27. července 2017 Midway, Kentucky, USA). Trpěl nemocí ALS (amyotrophic lateral sclerosis), která způsobuje postupné odumírání svalů, komplikace s polykáním, mluvou a dýcháním. Do posledního čísla DN v tomto roce jsme pro vás připravili dva texty, které dokládají, jak velký vliv měl – či stále má – na dramatiky a osobnosti angloamerické kultury.
Sam Shepard ve filmu Stealth: Přísně tajná mise z roku 2005. Foto Wiki
Měl divokost v srdci a americkou duši
Texty Sama Sheparda jsou živější než mnozí z lidí, se kterými se setkáte. Od scénáře filmu Paříž, Texas po drama Pohřbené dítě to funguje vždy tak, že vás Shepardovy texty zasáhnou přímo na solar. Vždycky se mu podařilo ukázat divákům něco, co ještě neviděli.
Alistair MacDowall
Vzpomínám, jak jsem poprvé četl Opravdový Západ, Pohřbené dítě a Prokletí hladovějící třídy. Vybavuji si ten přímo hmatatelný pocit, jak se na vás jeho slova ze stránek valí, stříkají pot a krvácejí. Vzpomínám si, jak jsem dychtivě obracel stránky textu Opravdového Západu, abych tam objevil, jak Lee rozmlátí psací stroj golfovou holí, zatímco Austin si dělá topinku v nekonečné řadě odcizených opékačů (dnes ráno bude v okolí nedostatek opékačů topinek). Vzpomínám si, jak Tilden stoupal po schodech s mrtvým dítětem v náručí. To bylo a je divadlo, které se mi líbí. Četl jsem věcné scénické poznámky typu Wesley vstoupí zprava a nese živé jehňátko v Prokletí hladovějící třídy a měl pocit, jako bych skrze ně dostal povolení napsat, cokoli mě napadne.
Mluvím o „velké trojce“, tedy Shepardových hrách, které jsou nejčastěji zmiňovány. Ale hlavním důvodem, proč diváci milují jeho hry, je jejich rozmanitost. Patří k nejvíce znepokojivým a překvapivým dílům dramatické literatury dvacátého století. Když je vnímáme jako celek, tvoří jeden dlouhý příběh, který se rozprostírá po celé Americe. Je to příběh složený z mnoha podivných a nesourodých částí.
Kromě velké trojky vydal kolekci sedmi her, nejznámější svazek svých prací. Obsahuje rock’n’rollovou noční můru Zub zločinu (Tooth of Crime), horečný francouzský sen Turista (La Turista), text „pro hlas a perkuse“ Jazyky (Tongues) a poetický cyklus Savage/Love (Divokost/Láska); je to bezpochyby nejvýhodnější investice, kterou můžete za peníze pořídit.
Shepard dokázal napsat velkou americkou hru a zároveň ji uměl i rozložit. Jeho láska k Beckettovi a americkým mýtům se skvěle splétala a spolupodílela na vzniku textů, které byly sžíravě aktuální v permanentním boji s divadelní formou a zároveň uspokojivě klasické ve zpracování postav a vyprávění. Jsou plné hudby, poezie a neuvěřitelné scénické představivosti. Jsou plné lásky k filmu a rockové muzice. Přitom mají kořeny v hrách Aischyla a Sofokla.Když jsem poprvé objevil Sheparda, objevil jsem divadlo, které mi vyhovuje. Jeho hry jsou bezprostřední, živoucí a mají výraznou divadelnost. Jejich experimentální charakter nikdy nepotlačuje lidskost ani bohatost vyprávění.
Kdykoli vyučuji nebo mluvím se skupinami mladých spisovatelů, Shepard je jedním z prvních dramatiků, na které upozorňuji. Třeba jen proto, abych jim (i sobě) připomněl, že jedním z největších úkolů dramatika je ospravedlnit, proč zvát někoho ke společnému pobytu v jedné místnosti. Ukázat mu hru. Ukázat mu něco, co ještě neviděl. Něco, co nemůže dostat nikde jinde.
Vrahova hlava (Killer’s Head), monolog na dvě a půl stránky o kupování koní od chlapíka upoutaného na elektrické křeslo (původně ho měl hrát Richard Gere, Shepardova spoluhvězda z Nebeských dnů), je patrně nejčistší verzí tohoto typu jeho her. Americká variace na Beckettovo Not I je jedním z mála dramatických textů napsaných skutečně v punkovém duchu – je to ve své intenzitě a rychlosti tak trochu jako pirátská píseň Černá vlajka.
Díky společné lásce k Samu Shepardovi se mi podařilo získat mnohá cenná přátelství. Ještě na univerzitě jsme společně s přítelem režisérem Clivem Juddem seděli pozdě do noci ve strašlivých špeluňkách, kde jsme tehdy bydleli, a donekonečna si povídali jako blázni, kterými jsme byli a jsme dosud. Spřátelil jsem se s Joem Penhallem, protože nás sblížila společná láska k Shepardovi (Joe s ním dělal rozhovor pro The Guardian v roce 2006), a nemyslím si, že bychom se někdy setkali, aniž bychom Sheparda zmínili. Je to právě psaní, které podněcuje hlubokou loajalitu a vášnivou oddanost.
Jeho dílo bylo nekonečnou inspirací a provokací pro mě a nespočet dalších. Napsal několik skvělých her, scénář jednoho z největších filmů všech dob (Paříž, Texas) a spolupodílel se na dalším z velkých filmů (Nebeské dny). Napsal skvělou prózu. Mohl bych o jeho psaní mluvit celé dny a stejně bych nedokázal v celistvosti vysvětlit, proč ho tak miluju. Dotýká se nejen mého srdce, ale vstupuje až do slabin, do nitra. Jako muzika. Žárlím na kohokoli, kdo ho pozná poprvé.
Alistair MacDowall je britský dramatik, nar. 1987
Sam Shepard a Patti Smith na premiéře jejich společné hry Cowboy Mouth (Kovbojova ústa) v American Place Theater v New Yorku 29. dubna 1971 (r. Robert Glaudini) FOTO GERARD MALANGA
Můj kámoš
Zavolal mi třeba pozdě v noci, když byl někde na cestě. Z města duchů v Texasu, z odpočívadla nedaleko Pittsburghu, ze Santa Fe, kde zaparkoval v poušti a poslouchal vytí kojotů. Ale nejčastěji volal ze svého domova v Kentucky, v chladných tichých nocích, kdy slýchával dech hvězd.
Patti Smith
Takový pozdně noční telefonát zčistajasna byl tak překvapivý jako plátno Yvese Kleina; modř, ve které se lze ztratit, modř, která nás může zavést kamkoli. Já se, šťastná, vzbudila, dala si kafe a povídali jsme o všem možném. O Cortezových smaragdech nebo o bílých křížích ve Flanderských polích, o našich dětech nebo o historii Kentucky Derby. Ale většinou jsme mluvili o spisovatelích a jejich knihách. O antických autorech, Rudy Wurlitzerovi, Nabokovovi, Brunovi Schulzovi.
Gogol byl Ukrajinec, řekl jednou, jen tak zničehonic. Ale nebylo to jen tak nějaké nic, ale kousek vzácného kamene s mnoha vybroušenými ploškami. Když je ukázal v určitém světle, tak se z nic stalo „něco“. Já jsem to vlákno zachytila a improvizovali jsme do úsvitu jako dva bláznivé tenorsaxofony, které si přihrávají riffy.
Poslal mi zprávu z hor v Bolívii, kde s ním Mateo Gil natáčel Blackthorna. V Andách byl vzduch řídký, ale on se v něm pohyboval bez problémů. Všechno vydržel a bezpochyby trumfnul v jízdě všechny mladší kolegy, sedlal ne méně než pět různých koní. Říkal, že mi přiveze mexickou deku serape, černou s rezavými pruhy. Zpíval tam v horách u ohně staré písně napsané zlomenými muži, kteří milovali svou mizející přírodu. Zabalený v pokrývkách spal pod širákem, pod hvězdami, unášený v galaxiích Mléčné dráhy.
Sam byl rád v pohybu. Vždycky hodil na zadní sedadlo svého náklaďáčku rybářský prut nebo akustickou kytaru, někdy vzal s sebou psa, ale nikdy nezapomněl na notebook, pero a hromadu knih. Strašně rád balil a odjížděl, jen tak, směr západ. Měl rád role, které ho zavedly někam, kde původně vůbec nechtěl být, ale končilo to tím, že v těch podivnostech nacházel osamělou inspiraci pro budoucí práci.
V zimě roku 2012 jsme se setkali v Dublinu, kde obdržel čestný doktorát z literatury na Trinity College. Často byl v rozpacích, pokud šlo o pocty, ale po téhle skočil, protože byla z instituce, v níž se pohyboval a studoval Samuel Beckett. Měl rád Becketta a několik stránek jeho rukopisu viselo zarámováno v kuchyni hned vedle obrázků jeho dětí. Toho dne jsme viděli psací stroj Johna Millingtona Synge a brýle Jamese Joyce a v noci jsme se připojili k muzikantům v místní Samově oblíbené hospůdce Cobblestone na druhé straně řeky. Když jsme se ležérně potáceli přes most, z hlavy recitoval útržky z Becketta.
Sam slíbil, že mi jednoho dne ukáže krajinu jihozápadu, protože i když jsem byla dost zcestovalá, z naší země jsem toho moc neviděla. Ale dostala ho nemoc, vysilující utrpení. Nezotavoval se, a tak odjel. Od té doby jsem ho navštěvovala. Četli jsme a mluvili, ale většinou jsme pracovali. Při práci nad posledním rukopisem odvážně mobilizoval poslední zbytky své duševní kapacity a srdnatě vzdoroval problémům, které mu osud postavil do cesty. Jeho ruka s půlměsícem vytetovaným mezi palcem a ukazováčkem ležela na stole před ním. Tetování bylo suvenýrem z našich mladých dnů. Já mám blesk na levém koleně.
Když jsme procházeli pasáže, kde popisoval krajinu na západě, najednou vzhlédl a řekl: Promiň, že tě tam nemohu vzít. Jen jsem se usmála, neboť se mu to právě podařilo. Beze slov, se zavřenými očima, jsme se toulali americkou pouští pokrytou kobercem množství barev – šafránovým prachem, pak červenohnědým, dokonce i lahvově zeleným, nazlátlou zelení a pak najednou téměř nelidskou modří. Modrý písek, řekla jsem s údivem. Modré všechno, řekl. Každá z písní, které jsme zpívali, měla svou vlastní barvu.
Vytvořili jsme si určitý rutinní systém. Vstát. Připravit se na den. Dát si kafe, něco zakousnout. Pak přestávka, sezení venku, v zahradních židlích, a koukání do země. Nikdy nám nevadilo nemluvit, protože mlčení může být pokračováním rozhovoru, přijmete-li je.
Znali jsme se tak dlouho. Naše cesty nemohly být definovány ani odbyty několika slovy, která popisují bezstarostné mládí. Byli jsme přátelé; v dobrém i zlém, byli jsme sami sebou. A jak šel čas, tak to nepomíjelo, ale naopak se to upevňovalo. Problémy se vršily, ale my šli dál a dokončili jsme práci na jeho rukopisu. Nakonec to bylo na stole – hotové. Už nebylo co dodat. Když jsem odcházela, Sam četl Prousta.
Dlouhé, pomalé dny ubíhaly. Byl to kentucký večer, naplněný mihotavým světlem světlušek, vrzáním cvrčků a chórem žabího skřehotání. Sam šel do postele, lehl si a usnul stoickým, ušlechtilým spánkem. Spánkem, který vedl k momentu beze svědků, kdy ho obklopila láska a dýchala stejný vzduch. Pršelo, když se naposledy nadýchl. Tiše, jak si vždycky přál. Sam byl hodně uzavřený. A o takových mužích něco vím. Musíte je nechat, aby si diktovali, jak se věci stanou, až do konce. Déšť padal a zakrýval slzy. Jeho děti, Jesse, Walker a Hannah, se rozloučily s otcem. Jeho sestry Roxanne a Sandy daly sbohem bratrovi.
Byla jsem daleko. Stála jsem v dešti před spícím lvem v Luzernu, kolosálním, ušlechtilým, stoickým lvem vytesaným z jednoho kusu kamene z dolního útesu skály. Déšť padal a zakrýval slzy. Věděla jsem, že uvidím Sama znovu někde v krajině snů, ale v tom okamžiku jsem si představovala, že jsem zpátky v Kentucky, s vlnícími se poli a potokem, který se zvolna proměňuje v říčku. Měla jsem před očima Samovy knihy vyrovnané v policích, jeho vysoké boty vyrovnané u zdi, pod oknem, odkud mohl pozorovat koně pasoucí se za dřevěným plotem. Viděla jsem samu sebe, jak sedím u kuchyňského stolu a natahuju se k jeho tetované ruce.Kdysi dávno mi Sam poslal dopis. Byl dlouhý, vyprávěl mi v něm o snu, během kterého si přál, aby nikdy neskončil. Zdá se mu o koních, řekla jsem lvovi. Tak mu ten sen zachovej, buď tak hodný, ano? Ať na něj čeká Big Red, opravdový šampion. Nebude potřebovat sedlo, nebude potřebovat nic. Otočila jsem hlavu k francouzské hranici, kde vyšel na černém nebi půlměsíc. Rozloučila jsem se se svým kámošem. Zavolala jsem na něj v té temné noci.
Oba texty pro i-DN připravila a z angličtiny přeložila Jana Soprová
Komentáře k článku: Opravdový Američan
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
