Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Samopal versus smích dětí (pro)
Soucit. Příběh kulometu je v podstatě divadelní esej vytvořený na základě znalostí fungování současného humanitárního byznysu a vůbec existence humanitárních organizací pracujících v zemích postižených válkami, genocidou a emigrantskou vlnou.
Ursina Lardi klade v projektu Soucit. Příběh kulometu sugestivní otázky a míří při tom na diváky zbraní FOTO KIVA
Projekt Mila Raue je zpracován jako apelativní zpověď bývalé humanitární pracovnice (Ursina Lardi), jež je konfrontována autentickou zpovědí dívky (Consolate Sipérius), které byla celá rodina během rwandské genocidy v roce 1994 před jejími zraky kulometem vyvražděna. Poté žila v dětském domově, odkud ji adoptovali do Belgie.
Inscenace má velmi rafinovanou stavbu. Ursina Lardi mluví (téměř) celý čas na mikrofon u pultu, jako kdyby svůj příběh přednášela před komisí. Její obličej je přenášen na velké plátno v pozadí. V některých úsecích však herečka od pultu odchází, nicméně její obraz i projev na plátně stále mluví, jako by byl nahrán, jako by to, co jsme sledovali, byla umělá fikce. Prostřih z reálu na nahranou část je tak nenápadný, že řada diváků podlehla dojmu, že projev byl falešný – tedy nahraný celý. I Consolate Sipérius mluví na kameru. Tu má však v ruce, vidíme, jak s ní pohybuje či jak před ni dává konkrétní předměty, o nichž hovoří, nikdo nemůže být na pochybách, že jde o přímý přenos. Autoři tím docilují zvláštního napětí mezi tím, co je pravda a co manipulace.
Herečka klade sugestivní otázky publiku, míří na ně samopalem, v jednu chvíli dokonce nadzdvihne sukni a před diváky – vestoje – močí. Můžeme se tázat, zda je tento obraz adekvátní sdělovanému a zda na jeviště patří, ale opět je to další kamínek do zásadního tématu této inscenace. Chceme znát fakta, jež se dozvídáme dnes a denně a jež s námi nepohnou, či na sebe chceme nechat působit mediálně „fungující“ válečné fotografie, nad nimiž se dojímáme? Tuto otázku podávanou věcným, minimalistickým způsobem konfrontuje režisér příběhem a přítomností skutečné oběti. Consolate nemíní minulost řešit ani soudit, upíná se pouze k přítomnosti a budoucnosti. Naději nevidí v samopalu namířeném na kohokoli, ale ve smíchu dětí, které žijí. Naivní kýč? Dětinská reakce?
Autoři nenabízejí řešení. Nechávají diváky odcházet bez návodů, jak se chovat a jak reagovat. Doku-divadlo, (mono)drama, anebo esej? Realita, anebo fikce? Divadlo vstupuje na široké pole forem a žánrů.
Hodnocení: 5
Schaubühne am Lehniner Platz, Berlín – Milo Rau: Soucit. Příběh kulometu. Režie Milo Rau, výprava Anton Lukas, video a zvuk Marc Stephan, dramaturgie Florian Borchmeyer, pracovní rešerše / dramaturgie Mirjam Knapp, Stefan Bläske, světla Erich Schneider. Premiéra 16. ledna 2016.
Komentáře k článku: Samopal versus smích dětí (pro)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
