Kšeft předstíraně autentický
Uvedením hry mladší britské dramatičky Sarah Page K.Š.E.F.T. pokračuje Ondřej Sokol v budování nového programu v Činoherním klubu. Zdánlivě se vrací ke stručně řečeno „mcdonaghovské“ linii repertoáru, kterou zde dříve úspěšně nastolil. Ve skutečnosti k ní má Page dost daleko.
Není sporu o tom, že si zvolila závažné téma, ať už jde o sociální aspekt prostituce, nebo o sex hendikepovaných lidí. Na první pohled se šťastně rozhodla pro odlehčenou, zábavnější formu, která dovoluje střídat zásadní momenty s komickými. Bohužel ji to také dovedlo k jisté povrchnosti, která ze hry dělá spíše řemeslnou konverzačku, než aby směřovala k hlubšímu rozkrytí tématu. Situace, kdy se rodiče rozhodnou dát autistickému synovi jako dárek prostitutku, která by ho sexuálně zaučila, přitom mohla být dobrým východiskem. Střet čistého a dětsky přímočarého Jacka s mladou, ale zkušenou Julií samozřejmě vyvolává bizarní, trapné i veselé momenty. Problém je ovšem v tom, že autorka nekompromisně straní Julii a staví ji zcela proti manželské dvojici, kterou vykresluje jako vyhořelou, konvenční a chladnou. Juliina sentimentalita vycházející z tradičního klišé „padlé holky s dobrým srdcem“ navíc činí postavu značně nevěrohodnou – je znát, že se Page snaží poukázat na potřebu dekriminalizovat prostituci, tedy na závažný společenský problém, jímž se léta zabývá. Málo šancí pak dala matce Antonii, která je pod vší vnějškovou laskavostí manipulativní mrcha – tím více překvapí nesmyslný happy end. Bohatší je postava otce Alastaira, který projevuje více pochopení pro oba mladé aktéry, i když také zůstává součástí dokonale spořádané domácnosti.
Režisér Ondřej Sokol se v komorní inscenaci na umělohmotné scéně, které vévodí Vermeerův obraz, pochopitelně zaměřil především na hereckou interpretaci. Do rolí manželské dvojice obsadil mimořádné herce, Lucii Žáčkovou a Martina Fingera. Jejich výkony však nejsou tak přesvědčivé jako jindy. Žáčková perfektně splňuje představu elegantní, mateřské, ohleduplné, ale citově vyprahlé ženy, zdánlivě dokonalého ideálu s nepohnutou hladkou tváří a ladnými pohyby. Autorka jí však nedala příliš možností ukázat, že se pod touto vnější maskou ještě něco skrývá, třeba když cítí, že jí syn uniká. Škoda dialogu s Julií, který by mohl být víc než jen zábavným konfliktem rivalek. Martin Finger charakterizuje Alastaira přepečlivým chováním, snad až na hranici určité psychické poruchy. Občas ale upadá do minimalistického stereotypu, aby ho pak vyvažoval takovou mírou psychologizace, kterou konverzační dialog neunese. Václav Šanda hraje mladého Jacka převážně jako naivní dítě, nepřehání jeho autismus, a pokud v závěru zaznívají falešnější tóny, má je na svědomí opět Page. Sandra Černodrinská se zřejmě snaží být co nejautentičtější „holka z ulice“, ale její mluva se pohybuje na hranici (ne) srozumitelnosti.
Ostatně podobnou předstíranou autenticitou trpí celá inscenace, což ji od mcdonaghovské linie vzdaluje stejně jako Pageové text.
Činoherní klub, Praha – Sarah Page: K.Š.E.F.T. Překlad Zuzana Ščerbová, režie Ondřej Sokol, dramaturgie Markéta Kočí Machačíková, kostýmy Katarína Hollá, scéna Adam Pitra, hudba Ivan Acher. Premiéra 7. září 2019.
Komentáře k článku: Kšeft předstíraně autentický
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Richard
Vermeerův obraz?
A to prosím který jako?
26.06.2022 (15.45), Trvalý odkaz komentáře,
,Vladimír Hulec
Autorka
má evidentně na mysli ústřední olejomalbu v obývacím pokoji rodičů zobrazující osamocenou dívku klečící na šachové podlaze. Nejde sice o Vermeera, ale je to jeho „měšťácká“ (soudobá/moderní) nápodoba, jež jeho styl a obrazy výrazně (a záměrně) evokuje. Dojem recenzentky, že jde o Vermeera, je myslím pochopitelný.
Přesto děkujeme za zpřesnění.
P. S. Možnost nahlédnout na obraz je možné například na fotografiích zde: http://www.jatka78.cz/cs/inscenace/k-s-e-f-t
26.06.2022 (17.43), Trvalý odkaz komentáře,
,