Šašky živíte, aby vám říkali pravdu
Máme nepříjemně vhodnou příležitost okomentovat dění kolem likvidace dosavadního Činoherního studia v Ústí nad Labem. Myslíte si, že by něco obdobného mohlo proběhnout i v Praze?
Za někdejšího radního pro kulturu Milana Richtera k tomu bylo nakročeno. Všichni pražští divadelní ředitelé si jistě pamatují, jak na nás pomrkával: Udělejte si tu transformaci, jak chcete vy. My vám ty prachy dáme. Řekla bych, že ho nejvíc zarazilo, že ředitelé tu úžasnou možnost vytunelovat vlastní divadlo odmítli. Nemohl pochopit, že někdo může mít k divadlu a vůbec k lukrativnímu prostoru jiný vztah než politici: někam přijít, vyškrábnout, co se dá, a zase jít škrabat někam jinam. Prostě řečeno: Podle sebe soudím tebe.
V Ústí jistě sehrála roli i osobní animozita mezi vedením divadla a radními. Vy s ní také máte své zkušenosti, konkrétně mám na mysli radního Pechu…
Radní Pecha mě nakonec překvapil. Když jsem na Zábradlí oficiálně končila, přišel se osobně rozloučit s větou, že jsme sice spolu bojovali, atd. Upřímně řečeno, pan Pecha byl jeden z mnoha. Ona animozita vznikla v době tzv. televizní krize v roce 2000, kdy jsem pozvala krizový štáb vzbouřenců na Zábradlí, kde bylo přes Vánoce volno. Parta ODS odjela na hory, a než se probrali, utekl jim den. My už jsme začali zkoušet a štáb se přesunul dolů do baru. Tenkrát dorazil vyslaný Igor Němec, patřičně nervózní, co se to děje. Zkoušíme, chcete se podívat? Povídám. A co tohle tady? Tady máme pronajatý bar, jak vidíte: pijí kávu, stravují se tu, a bar má tržbu, to je i pro divadlo dobré, ne? A kolem nás ještě proběhl dramaturg Jan Štern a předložil Němcovi petici, ať ji podepíše. Igor Němec byl v zásadě slušný člověk, co dostal úkol, nachytat mě na švestkách. Od té doby jsem ale věděla, že má pražská ODS se mnou nevyřízený účet. Nevadilo jim až tak divadlo, taky do něj nechodili, jako já sama. Navíc jsme přece jen měli pověst Havlova divadla. Svou roli sehrála i poloha Zábradlí: při všech našich rebeliích vůči Richterovi jsme se my, ředitelé, nakonec sešli tam.
Byla jsem červený hadr
O několik let později to zkoušeli se záminkou klesající návštěvnosti. To byl dozvuk?
Částečně ano. Chtěla jsem odejít, ale ne s pověstí ředitelky, která dostala Zábradlí do kdovíjaké krize. Naštěstí byl už radním pro kulturu Václav Novotný, s kterým se dalo rozumně mluvit a komu, myslím, bylo i trapné, jakým způsobem se na výboru pro kulturu probírala situace Zábradlí a Studia Ypsilon. Výběrové řízení na nového šéfa Zábradlí nakonec proběhlo profesionálně, takže svým způsobem radní Pecha nakonec divadlu prospěl. Červený hadr mé osoby dráždil nejvíce takové ty militantní liberály jako Miroslav Ševčík anebo primátor Pavel Bém.
Divadelní noviny měly s primátorem Bémem dobrou zkušenost, a vy?
Mně v paměti nejvíce uvízl jeden výstup s poradním sborem primátora, kam byli jednotliví ředitelé zváni k pohovoru, to už, mimochodem, richterovská krize doznívala. Na mě se dostavil i Bém a měli jsme zhruba hodinovou rozpravu. Bizarního Knížáka anebo Ševčíka vzpomínat nebudu, ale Bémova rétorika mě zaskočila: Vždyť my vás platíme, a vy byste měli být vůči Praze proto loajální, nemyslíte? Snažila jsem se to zahrát do autu: Ale my jsme přece ti shakespearovští šašci, které živíte, aby vám říkali pravdu. Jenomže Bém nekompromisně trval na svém. Kličkovala jsem, že my přece máme Prahu rádi a většinou jsme i Pražáci, a hlavně jsem si celou dobu říkala, že nesmím vyslovit jméno Havel a ještě situaci vyostřit. I tak byl Bém zlostí bez sebe, když po mně tvrdě vyžadoval, ať mu tu loajalitu slíbím. Takže nakonec povídám, že já jako ředitelka divadla, které pokračuje v tradici apelativního divadla Jana Grossmana, nemohu žádnému politikovi nic podobného slibovat. Vlastně to je jednoduché: pokud se divadlo pokouší formulovat určité problémy, a není to milé, laskavé divadlo, které dá divákovi odpočinout od denních starostí, tak chtě nechtě bude politické.
S dramatiky Václavem Havlem a Israelem Horowitzem ve foyer Divadla na Zábradlí ARCHIV DNZ
Divadlo nedělá městu PR
Ani nutně nemusí hrát politickou satiru…
Jistě, i věc zdánlivě nevinná se může stát kritikou poměrů, zvláště když je politická reprezentace přecitlivěle vztahovačná. Kupříkladu jsme hráli Bernhardovo Náměstí hrdinů a tehdejší radní pro kulturu nám rozčileně vyčítal, že jsme se v programu zmínili, že i u nás chodili neonacisté s rozsvícenými pochodněmi, sice za doprovodu policie, která je nepustila k synagoze, ale šli Spálenou ulicí kolem bývalého židovského hřbitova a nikdo je nezastavil. Bémova radnice si zkrátka myslela, že divadlo by mělo městu dělat PR, a nemohla pochopit, proč jim ti nevděční divadelníci soustavně okopávají kotníky.
Jak to tak poslouchám, připadá mi, že každá vyhraněně kritická scéna musí dříve či později skončit. Ať to je dnes Činoherní studio, anebo včera Pařízkova Komedie…
Samozřejmě, pokaždé záleží na tom, kdo je právě u moci a jaký je. Až do podzimních voleb je situace v Praze taková, že nikdo není moc na koni, takže se radnice chová směrem ke kultuře velmi demokraticky. Jinak ale, když skutečně chtějí někomu podkopnout židli, tak zkrátka mohou, což dokazuje právě Ústí.
Zmiňovala jste pověst Zábradlí jako Havlova divadla, to skutečně dokázalo pražskou ODS tak iritovat?
Dokázalo. Na druhou stranu, dokud Václav Havel žil, bylo Zábradlí svým způsobem chráněné. Museli bychom třeba ukrást kopírku, aby nás nachytali při něčem konkrétním. I s onou návštěvností to bylo bizarní; kdyby radní Pecha prohlásil, že máme za sebou tři nepříliš výrazné premiéry, měl by svatou pravdu. Ale že návštěvnost klesne o nějakých osm procent? Za těch dvacet let se vždy pohybovala v sinusoidách a nejvíce diváci chodili na neprofilové inscenace…
Konkrétněji?
Léblův Kabaret měl třeba plno, ale Veselku jsme museli stáhnout po dvaceti reprízách. Na oceněnou Nebeského inscenaci Z cizoty jsem obvolávala kamarády, aby přišli. Všem jsme doporučovali jednu z nejlepších inscenací, které za „mé éry“ vznikly, Kafkův a Radokův Popis jednoho zápasu, ale lidé se sveřepě dožadovali něčeho „veselejšího“. Takže argument s návštěvností byl směšně zástupný, navíc jsme v rámci hospodaření měli jednu z nejlepších sezon. Petr Lébl býval velký polykač peněz, jakkoli to pak na jevišti bylo poznat.
K Léblově éře se ještě vrátíme, teď by mě zajímaly vaše začátky. Vystudovala jste na DAMU produkci, které se tehdy říkalo organizace a řízení divadel. Tenkrát a dnes – hlásí se podobný druh lidí?
V zásadě ano. Zkoušky jsou v jiném termínu než na ostatní vysoké školy, takže se přihlašují i lidé, kteří byli v divadle dvakrát. Do užšího kola se už dostávají ti, jejichž motivací je touha být součástí divadelního světa, ale mají pocit, že v nich není taková míra talentu, aby mohli být režiséry anebo herci. Mě třeba zajímala dramaturgie, ale protože mým spolužákem na gymnáziu byl Jan Vedral s kompletní zásobou cizích slov, získala jsem dojem, že bych neměla šanci.
A jak to mají vaši absolventi produkce s uplatněním?
Větší problém nemají, ale někteří z nich nakonec divadelní svět opouštějí a úspěšně se etablují v různých reklamních agenturách či si zakládají vlastní firmy. Dokud bydlíte u rodičů a máte zázemí, můžete se věnovat profesi z nadšení, protože jinak to za deset tisíc hrubého ani nejde.
Současně je ale po kvalifikaci divadelních manažerů docela poptávka, ne?
To je věcí regionů, ne Prahy. Spousta mladých ji nechce opustit, protože se pak těžko do centra vracejí. Když se vyhlásí výběrové řízení na pražské divadlo, vidíte daleko více potenciálních kandidátů, ale zkuste odejít například do Zlína. Ještě náročnější je problematika vícesouborových divadel, kde můžete nadělat fatálně drahé chyby, a kolos se rozpadne.
Vy jste naštěstí začínala v jednom z nejmenších divadélek, v Řeznické. Tam jste už poznala Petra Lébla?
Ano. Jednou přišel sedmnáctiletý sympatický kluk, že je ze střední grafické z Hellichovky, a jestli by u nás nemohl využít volný večer pro setkání divadelních amatérů. Promítal pak kamarádům diapozitivy, kde převládala žlutá, a to byl základ Grotesky. Tu jsem objevila po roce na nějakém festivalu a Petr začal do Řeznické chodit na Ibsenovy Přízraky v režii Jana Nebeského, které jsem převzala z tehdejšího Divadla S. K. Neumanna. A mám ještě jednu groteskní vzpomínku ze 17. listopadu, kdy jsme s Petrem uvízli uprostřed průvodu obklíčeného kordony policajtů. Dlouho se nic nedělo, a tak jsme si sedli na dlažbu, občas vykřikli „máme holé ruce“ a mezitím si povídali o scénografii pro mou dramatizaci Cuatrocasas Eduarda Mignogni, kterou jsem tehdy připravovala pro svůj amatérský soubor Příšerné děti.
To jste ale od Zábradlí ještě několik let vzdáleni…
Několikrát jsme ještě spolu probírali možnou spolupráci, protože jsem vyhlásila, že na konci sezony 1992/1993 z Řeznické odejdu. Psal se konec roku 1992, doba neomezených možností, vše se rozvíjelo, všichni podnikali, měli jsme 2800 bank a já chtěla půl roku chodit na klavír, učit se anglicky a rozhodovat se, co dál. Dokonce jsem přemýšlela i o politice. V únoru 1993 zemřel Jan Grossman, ale o Zábradlí by mě vůbec nenapadlo uvažovat, Zábradlí byla nedostižná meta. Přišel ale za mnou Milan Klíma, dramaturg Zábradlí a děkan DAMU, jestli bych se do výběrového řízení nepřihlásila. Petr Lébl zkoušel na Zábradlí Pitínského Pokojíček, asistovala mu Vlasta Smoláková a ta sehrála roli spojnice mezi námi. Dali jsme se dohromady s pocitem, že máme šanci tak kolem jednoho a půl procenta.
Pokaždé se ptám Léblových blízkých spolupracovníků, jestli tušili nebezpečnost jeho onemocnění. Zaskočila vás jeho pečlivě připravovaná sebevražda?
Žádné nebezpečí jsem v té době nevnímala prostě proto, že jsem s Petrem před tím zažila daleko vypjatější situace, kdy jsem se o něj bála. Patrně jsem byla ukolébaná a přestala být ve střehu – to ale ani není možné být čtyřiadvacet hodin denně. Když třeba nedorazil do divadla, řešila jsem to někdy s jeho sestrou a maminkou. Jak to nakonec skončí, jsem vůbec nepředpokládala.
Léblova éra už patří do dějin českého divadla. Jaké ale bylo postléblovské období?
Je to doba, kterou mám trochu za mlhou. Představte si padesát vdov, které všechny věděly, co by Petr chtěl a co by rozhodně nechtěl. Takže to chvíli trvalo, umělecky divadlo vedl triumvirát Pitínský, Ornest, Slámová, protože „Píťa“ sám nic šéfovat nechtěl. Teprve pak přišel z HaDivadla Jiří Pokorný…
Mně se zdálo, že začíná další silná éra…
Byl to začátek nové éry, která, bohužel, předčasně skončila po necelých třech letech. Dneska bych řekla, že soubor, který měl už za sebou zkušenost s Petrovými vnitřními démony, nebyl připraven na další. Navíc pro Petra Lébla, i se vším, jaký byl, stálo divadlo na prvním místě, proto jej soubor respektoval a přizpůsoboval se. Situace s Jiřím Pokorným ale bývaly natolik exaltované, že mu je soubor nedokázal odpustit. Mně to bylo hrozně líto, protože Pokorný je nesmírně talentovaný a mohl do historie Zábradlí přinést silný zářez, takhle se jí jenom dotkl.
S Petrem Léblem… ARCHIV DNZ
Tichá diplomacie
Poslední třetinu vašeho vedení Zábradlí bych nazval hledáním s rozpačitým koncem. Jak vy sama ji vidíte?
Dobře víte, umělečtí šéfové opravdu na stromech nerostou. Tedy divadelníci s určitou zkušeností, kteří mají nějakou vizi, jsou ochotni převzít i velkou míru odpovědnosti a s tím i mnoho nevděčných úkolů. Jednali jsme s několika režiséry, s nimiž Zábradlí spolupracovalo. Doufali jsme, že se nám podaří přemluvit Juraje Nvotu, ale on se nám na potvoru v Bratislavě čerstvě zamiloval. David Czesany už na Zábradlí také pracoval, divadlo jej znalo a mělo s ním dobré zkušenosti, ale přišel v době auditů, tlaku na ekonomické výsledky bez možnosti jakéhokoli času hájení a navíc už s nástupem sledován kritickou obcí s určitou mírou předpojatosti.
Mě by ještě zajímalo vaše postavení jako ředitelky. Do jaké míry jste zasahovala do dramaturgie anebo do angažmá herců?
S Petrem Léblem jsme zahrnuli do koncepce pro výběrové řízení i tzv. druhou linii, že si ponechám zhruba třetinu repertoáru, která bude mít podobu hostujících inscenačních týmů. Záhy se ukázalo, že má podpora Petrovy linie mi zabere tolik času, že jsem už neměla sílu si cokoli svého prosazovat. Pravda je i to, že Petr těžce nesl, když na Zábradlí vstoupil někdo zvenku, kdo plně nesouzněl s jeho směřováním. Takže Petr byl hlavní iniciátor, a i když jsem mu různé lidi navrhovala, tak na první dobrou s tím nesouhlasil. Až postupně si mé nápady přisvojoval, aby to byla jeho rozhodnutí. Z mé strany nepřicházely žádné příkazy anebo zákazy, nazývala bych to tichou diplomacií.
A v dalších letech?
Pokaždé šlo o kompromis. Ivana Slámová je dramaturgyně s vyhraněným názorem, s nímž býval soubor v souladu, silnou pozici měl Jiří Ornest, svým mlčenlivým způsobem dával impulzy Leoš Suchařípa a Zdena Hadrbolcová zase svým kousavým způsobem dokázala šlehnout a inspirovat. Jinak řečeno, neseděla jsem v ředitelské kanceláři proto, aby odtud přicházely nápady, kterými se budu osobně realizovat.
Léblova inscenace Čechovova Racka v Divadle na Zábradlí (prem. 1994) FOTO MARTIN ŠPELDA
Nabízí se poslední otázka, jestli se od vás na akademické půdě neočekává silnější diplomacie než ta tichá?
V něčem je má role jednodušší, v něčem složitější. Na studenty existují i jiné páky než na soubor, ale mezi nimi stojí různé katedry a děkan je až někde nahoře. Bez tiché diplomacie se mezi pedagogy v rámci kateder neobejdu. Nemohu se adhoc rozhodnout a revolučně proměnit pedagogické vedení čistě podle svého už z toho důvodu, že slušných divadelníků, kteří chtějí a umějí učit, je sakra málo. Druhou Evu Salzmannovou, která by za to málo, co zde dostává, studentům věnovala veškerý volný čas i mimo dobu výuky, neobjevím. Navíc se chod školy musí velmi složitě přizpůsobovat fermanům vytížených pedagogů a mnohé obory mohou učit jen praktikující divadelníci, a odtud pramení také spousta problémů.
V podstatě to je jako řídit vícesouborové divadlo.
V podstatě ano.
Komentáře k článku: Šašky živíte, aby vám říkali pravdu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
