Moderní operní režie jako cesta do pekel
Já bych všechny tyhlety režisérismy zakázala. (George Sandová)
Hlavní sdělení této knihy je vlastně banální: režisérismus v opeře hanobí umělecký odkaz minulosti. Mnoho dalšího věcného se v tomto svérázném útlém svazku nedozvíme, dokonce ani to, co by se slušelo. A přesto je to čtení velmi poučné, a dokonce svým způsobem i přínosné. Kniha kolektivu autorů má dva názvy: jednak rozumně znějící Sbírka názorů na současné inscenování oper, jednak mnohem sugestivnější a patetický Cesta do pekel. Tento druhý název také ilustruje tristně diletantská obálka knihy.
Rudolf Rouček nepovažuje za dostatečně autorovi věrné ani inscenace Janáčka provedené na festivalu Janáček Brno 2016: Z mrtvého domu v režii Calixta Bieita (nahoře) a Káťa Kabanová v režii Roberta Carsena (vpravo) FOTO MAREK OLBRZYMEK
Člověk by mohl mávnout rukou a říct si, že jde jen o pouhý pamflet, slátaný z třinácti příspěvků (str. 9–83), osmi Kritických postřehů ze zahraničních inscenací oper Leoše Janáčka z pera Rudolfa Roučka (str. 89–161) a pak několika nepodepsaných textíků, které knihu provázejí (úvod, závěr a jakýsi dovětek se stránkou vyňatou z občanského zákoníku týkající se autorského práva). Přispěvatelé jsou významné osobnosti české (zejména brněnské) opery posledního půlstoletí – s věkovým průměrem rovných 80 let v době vydání knihy (tj. v době napsání asi o rok méně), vynechám-li jednoho autora, který je shovívavě označen jako mladý režisér, ač je dnes pětačtyřicetiletým profesionálním hudebníkem. Jde tedy o generační výpověď, která se vymezuje vůči všem těm prznitelům operních děl (38).
Někteří přispěvatelé přísně rozlišují a podávají nuancovaný názor – příspěvky Natalie Romanové nebo Richarda Nováka jsou kritické, ale kultivovaně inteligentní. S nimi bych rád diskutoval a možná se i shodl anebo naopak neshodl na názorech na některé režisérské výstřelky. Zato většina zbylých přispěvatelů jednoduše emočním stereotypům podlehne a výsledek je buranský. Stížnosti, nářky a výpady se nestraní demagogie, populismu a s ním spojeného intelektuálního snobismu, xenofobie, sexismu a vůbec neomalenosti. Neubránil jsem se pocitu, že čtu internetový blog, nikoli tištěnou knihu. Můj pocit umocnila chabá úroveň redakční práce – od výběru přes nespočet jazykových chyb až po diletantský zápis s kapitálkami a expresivními vykřičníky (!!!), jak to známe z internetových chlívů. Vrcholem v tomto duchu je nejdelší příspěvek sbírky z pera někdejšího olomouckého režiséra a ředitele Martina Dubovice (v obsahu je uveden jako Dubovec!), který je skutečně převzat z jeho internetového blogu.
To všechno by snad ještě bylo možné pochopit a prostě naznat, že je to pamflet se vším, co k tomu patří. Co ovšem lze sotva tolerovat, je zjevná podloudnost: pamflet se vydává za odbornou autoritu, a dokonce je věnován ministru kultury panu Mgr. Danieli [sic] Hermanovi, záštitu nad ním převzal brněnský primátor Ing. Petr Vokřál a knihu finančně podpořil Jihomoravský kraj a „Magistrát města Brna“ (ačkoli oficiálně musí dotační dobrozdání jít na vrub „statutárního města Brna“). Jak se toto stalo? Jak je možné, že tato místy urážlivá a demagogicky buranská kniha získala finanční podporu a záštitu? Jak je možné, že druhý, sugestivní titul „Cesta do pekel“ se nevyskytuje v citaci primátorovy záštity? Věděly magistrát a krajský úřad, co podporují? Nenechaly se zlákat věhlasnými jmény? A věděli přispěvatelé, do čeho jdou a k čemu přispívají?
Kniha zarputile a opakovaně apeluje na morálku a kulturní zásady, a přitom toto anonymní vydání je od podstaty zcela neetické a zjevně záludné. Několik přispěvatelů volá po dodržování duševního vlastnictví, a Dubovic dokonce navrhuje založení Ochranného svazu zemřelých autorů (aniž si uvědomuje ironii, jakou partičku k pohledání by s takovým spolkem tvořila dnešní OSA). A přitom kniha otiskuje několik stran z klavírních výtahů, z novin i z občanského zákoníku – samozřejmě bez uvedení zdroje a zjevně bez urovnání reprodukčních práv.
Výpady proti svévolným režisérům (vždy nejmenovaným) jsou stejně rozmanité a nápadité jako hrubiánské: režisér má deviantní mysl (39), je to tantiémový parazit (41), je označen spolu se scénografem za blázna (45), je agresivní (51), je autorsky zakomplexovaný (58 a 60), trpí poruchami vnitřní sekrece (64) a k sebevědomí mnohých rádoby novátorů stačí křik o „právu na svobodu a nezávislost umělecké individuality“ – což ovšem vztahují především na svoje duševní křeče a tvůrčí menstruace! (67). Taková je úroveň knihy, která si stěžuje na úpadek kultury a volá po nápravě.
Podobně kniha hořekuje nad tím, co všechno je dnes špatně (Miloš Schnierer v kostce: režie špatně, recenze špatně, vzdělání špatně). Především mi ale mnohdy zůstával rozum stát nad mírou nevzdělanosti a tmářství některých autorů: odvolávají se na čtyři století dějin opery, ale jejich tvrzení se týkají jen krátkých období (jako by to všechno bylo jedno a totéž) nebo neplatí vůbec, protože spadají jen do bohapustého divadelního folkloru. Tvrdí, že to nebo ono kdysi bylo samozřejmostí (50), ale takové „kdysi“ nikdy nebylo. Wagner je pochopitelně vyvrcholením operního vývoje (50), aniž by kriticky posoudili politické a kulturní okolnosti a souvislosti tohoto vrcholu. Když se tu píše, že je pikantní, že opera byla vlastně vždy multikulturní [sic] žánrem (68), zajímalo by mě, co se tím přesně myslí a jestli to platí třeba i o celém Wagnerovi nebo Verdim. Tvrzení o dějinách operní režie jsou zjednodušená a vesměs naprosto nepravdivá. Režisérismus se vydává za trend posledních třiceti let, ačkoli byl trnem v oku už nacistickým a komunistickým demagogům třicátých a čtyřicátých let. Argumentuje se Aristotelovými třemi jednotami jako estetickými zákony, které dosud platí (40), což je zhola nesmysl: nejsou to ani zákony, ani to tak Aristoteles nikdy nenapsal. Formulace tří jednot jako pravidel tragédie je až požadavek zformulovaný teoretiky raného novověku, kteří si účelově vyložili jeho Poetiku po svém.
Jak říkala kdysi moje kolegyně, vědomosti jim nejsou nijak na překážku. Nicméně se tu neustále operuje s pojmem autentického díla a argumentuje autorskými záměry – co autoři skutečně zamýšleli. S ohledem na tu těžko uvěřitelnou míru ignorantství, neumětelství a vůbec antiintelektualismu, kterých je v této knize habaděj, vlastně není kupodivu, že citované názory vyjdou naplano. Rozhodně nemám jako čtenář pocit, že by mě nářky autorů na úpadek kultury, vzdělanosti a morálky – prošpikované diletantstvím, hulvátskými výpady i pocitem povýšenosti – nějak přesvědčily, že jsou jako názory cenné nebo platné a že si mám jejich autorů nutně vážit jako autorit. Vzpomenu-li k tomu navíc připojené anekdotické zkušenosti a vzpomínky – například když jeden z přispěvatelů se kdysi z moci své funkce nechal slyšet, že ženy v orchestru nechce, protože jsou nerytmické a rodí děti –, pak se úcta ocitá v troskách.
Stížnosti, nářky a výpady se nestraní demagogie, populismu a s ním spojeného intelektuálního snobismu, xenofobie, sexismu a vůbec neomalenosti.
Celkový názor na knihu se ještě eticky komplikuje tím, že jsou myšlenky některých výrazných přispěvatelů zjevně pohrobky zdegenerovaného marxismu, který traumatizoval naši minulost. Závěrem jednoho příspěvku se kupříkladu dočteme (v kapitálkách), že Operou prochází strašidlo režisérismu. Dirigenti všech zemí, spojte se! (51), opět aniž by si autor uvědomoval komplexní ironii této plané parafráze Komunistického manifestu (jinde se píše o strašidlu aktualizací). Jiný autor zase pro ujasnění připomíná […], že tzv. postmodernismus prý zrušil jednotu obsahu a formy, což sice je do značné míry zprofanovaný termín dogmatické marxistické estetiky, ale to nic nemění na tom, že tyto estetické kategorie trvají, jsou věčně platné a pro vnímání umění klíčové (38). Následuje horování, že si zasloužíme být v čele tohoto boje [tj. cesty k pokroku vlastnímu i světovému]. Není možné uctívat své vlastní skladatele inscenacemi cizích režisérů, kteří nikdy nemohou pochopit duši našeho národa! (28). To všechno dotváří obrázek skrytě politizované pozice reakcionářů jakéhosi podezřele agresivního názoru, který má rozhodně blízko k vulgaritě demagogických hnutí. Opravdu takovou publikaci mají Jihomoravský kraj a statutární město Brno podporovat? A má jí brněnský primátor dávat záštitu a účastnit se jejího křtu?
Z jistého pohledu se může pamflet jevit jen jako bezzubé hořekování nad svévolí některých operních režisérů, ale ten primitivní patos a farizejský apel, který knihu prostupuje a dělá, že si není vědom politické zodpovědnosti, je na pováženou. Budiž tedy za jedinou cestu uznáno vytvoření nového zákona na ochranu autorských práv, jejichž dodržování bude v rukou intendantů divadel a také jejich uměleckou zodpovědností! A nebojme se toho, budeme-li první, kteří budou žádat, aby zmizel falešný názor na interpretační svobodu režijních koncepcí! (85) – píše anonymní autor závěru.
A já si říkám: Co pak? Posílat do obecenstva tajné umělecké agenty hlídající režisérské odchylky? Vybavit policii metronomy a kontrolovat dirigenty, jestli dodržují rychlost? Zakázat cyklisty?
Anonymní autore-redaktore, způsob, jakým názory podáváte ve svém pamfletu – to je cesta do pekel. To velkohubé volání po mýcení falešných názorů, to posluhování primitivním nenávistným pudům a to neetické podloudnictví. A všimněte si prosím, že není řeč o režisérech inscenací, ale o samozvaných domobranných strážcích morálky a kultury, jejichž pamflet je snůškou nepravd, hrubek, hrubiánství, diletantství a demagogických invektiv.
Názor podaný v této knize je pomýlený a zaplaťpámbu passé, protože takto se už lidé mezi sebou snad nechovají. Jako neočekáváme slepou poslušnost jednotlivce vůči autoritám v reálném světě, neočekáváme ji ani ve vztahu k autorům. Nejde jen o to, že Wagner, Verdi, Janáček a další nebyli neomylní – naopak, byli to mnohdy nehorázní lidé, ač geniální. Především ale tvořili v kontextu, který dávno pominul – premiéra Aidy otvírala Suezský průplav a byla oslavou kolonialistické velmoci; podobně eticky problematické jsou celé dějiny opery i divadla. Předstírat, že tomu tak není, je přinejmenším naivní, ale spíš zabedněné. Rozhodně to není v duchu zdravé morálky, po níž autoři knihy tolik volají. Na divadelním či operním představení se podílejí desítky lidí – vysoce zodpovědných, talentovaných, vzdělaných i zkušených profesionálů: od předního sólisty přes sboristu a člena orchestru až po uvaděče a šatnáře – a divadlo je živé „jen“ díky nim. Mít obdivný a úctyplný vztah k velkým dílům operní či divadelní literatury je jedna věc; zbožná úcta a nedotknutelnost možná naplní archivy a police, ale rozhodně nevytvoří svobodný veřejný prostor pro živé divadlo a jeho diváka. Ocenit divadlo znamená ocenit jejich práci – ne se klanět modlám a divadelnímu pantheonu. Neobhajuji samoúčelné výrony inscenátorova ega, ale „svobodu“ porovnat se jakkoli tvůrčím způsobem s jakýmkoli dílem v procesu inscenace. Předpokládat a priori, že zásah do autorského díla je proti právu autorů, je totéž jako odsoudit člověka jen proto, že by mohl spáchat nějaký přečin. A to je perspektiva patologická, pocházející z totalitní mentality. Pokud hájíme svobodu jednotlivce, nemůžeme protežovat totalitu v divadle. A to platí jak pro tyranské režiséry, tak pro majitele pravdy, jak se to má správně dělat.
Sbírka názorů na současné inscenování oper: Cesta do pekel. Nakladatelství Šimon Ryšavý, Brno 2017, 168 stran.
Rozsáhlejší, teoretičtěji zaměřená recenze bude otištěna v jarním čísle Theatralií.
Komentáře k článku: Moderní operní režie jako cesta do pekel
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Zdeněk Klauda
Asi takhle:
http://ceskapozice.lidovky.cz/jak-se-tri-operni-kritici-vydali-na-cestu-do-pekel-fb9-/forum.aspx?c=A180316_002622_pozice-forum_lube
Nenapsal bych to lépe…
13.03.2019 (9.48), , Trvalý odkaz komentáře,