Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Sbližování těla s duší aneb Za osvobozeným tancem II

Italská love story (1914)

Nevím, jak se stalo, že si Jarmila začala z Allassia dopisovat s panem Concinim z Říma – v těch dopisech se do sebe zamilovali! Při setkání nedošlo ke zklamání, ale naopak k velkému vzplanutí, které vyvrcholilo dlouhým pobytem v Římě, když jeho rodiče byli za hranicemi, zřejmě v nějaké diplomatické službě. Divila bych se, kdyby k takovému otevřenému vztahu dostala dívka z vážené pražské rodiny dovolení – žít s cizím mužem v jeho bytě! Asi odjela bez dovolení. Pak vypukla první světová válka, pan Concini narukoval a cizinka se musela vrátit domů. Ale hned po válce přijel do Prahy. Mám z té doby jeho fotku – elegantní fešák v uniformě, s černými vlasy a modrýma očima. Naše babinka, dcerami nazývaná Mamá, byla k němu velmi milostivá – jako příslušník nižší italské šlechty měl vybrané chování. Jenomže pak se doma vyskytla Naděnka a začala s ním ve své nevinnosti koketovat. Pan Concini znejistěl a ačkoliv původně přijel požádat o Jarmilčinu ruku, radši se stáhl. To byla naše Naděnka – zasadila své milované sestřičce, kterou pak až do její smrti velmi obdivovala, první hlubokou ránu. Ta o celé epizodě napsala později povídku ve třetí osobě. Vložila ji do pentlemi spojených tvrdých desek, na které umně vykreslila nadpis z ornamentů a písma tehdejší secese.

Körperbildung / / Vzdělávání těla

Za války se Jarmila začala zajímat o moderní pohybové metody. Přičítám to přátelskému styku Kröschlových s rodinou Vojáčkových (Naděnka mi tvrdila, že byl Dr. Vojáček tehdy do Jarmily zamilován, ale v jeho Vzpomínkách to takto formulováno není). Nejstarší Helena studovala v Americe u doktorky Bess Monsendieckové, která pojala svou ženskou gymnastiku z hlediska lékařského jako prevenci proti následkům nošení šněrovačky a módě nezdravého držení těla s ní spojené. Jarmila u Hely soukromě studovala tuto metodu, ale protože byla moc statická, hledala protipól a našla ho v rytmické výchově podle Emila Jaques-Dalcroze. Tento reformátor uplatnil na ženevské konzervatoři vliv motoriky na probuzení smyslu pro rytmus. Stal se v předválečných letech světoznámým, takže vzniklo mnoho škol a institutů jeho jména; v Praze to bylo v roce 1911. Učily zde jeho žačky: paní Anna Dubská, která učila ještě i mne na HAMU v roce 1950, a Ilka Volková, která se stala ženou Ferdinanda Lobkowicze, předsedy české Dalcrozovy společnosti. Tak se stalo, že Jarmila procházela školením rytmické gymnastiky v krásném sále Lobkowiczského paláce na Hradčanech, kde jsme pak v devadesátých letech, kdy byl součástí Muzea hlavního města Prahy, několikrát uspořádali koncert renesančních tanců (soubor La Fiamma).

Po válce odjela Jarmila do Ženevy, aby studovala přímo u mistra. Jak už jsem se zmínila, trpěla tam hlady. V neděli přecházela hranici do Francie, aby se za menší peníze pořádně najedla. Vzpomínala, že se v té trochu ušmudlané pohraniční obci cítila mnohem lépe než v upjaté akurátní Ženevě, kde ještě vládl duch kalvínské přísnosti. Dalcroze po několika měsících sám navrhl Jarmile, aby přešla do Hellerau u Drážďan, kde v jeho bývalém institutu vyučují v Nové škole jeho žáci, ačkoliv s nimi nebyl v úplné shodě. Obrátili totiž náplň výuky od převážně hudebního zaměření blíže k tanci, což, jak se ukázalo, Jarmile bylo blízké.

Zahradní město Hellerau

Zahradní město Hellerau u Drážďan bylo založeno v roce 1906 na zelené louce, vlastně u lesíka, a drželo se reformních urbanistických zásad, z nichž některé nejsou dodržovány dodnes, kdy se tolik oháníme ekologií. Jeho zakladatel W. Dohrn dbal o to, aby domky byly stavěny v rozestupech, které umožní slunci svítit do přízemí každého z nich. Stavba tamější manufaktury byla řešena tak, aby každý pracovník měl místo u okna. V ulicích není pravého úhlu, byly rozvrženy podle přirozených vrstevnic, proláklin a vyvýšenin terénu. Jedině areál ústavu, postaveného roku 1911 architektem Tessenowem pro Jaques-Dalcroze, má strohé pravé úhly, oblý je pouze znak „jin-jang“ umístěný v tympanonu. Ale všechny proporce budov jsou vyměřeny podle násobků modulu lidského těla, které byly závazné i pro velký slavnostní sál navržený roku 1913 scénografem Adolphem Appiem, který zavedl zcela nový způsob osvětlení. Je neobyčejně vysoký, takže si připadáte jako v chrámu. Postavil tam proslulé schodiště, na němž Dalcroze inscenoval chóry z Gluckova Orfea, obdivované slavnými návštěvníky, jako byl G. B. Shaw a Upton Sinclair, Paul Claudel, R. M. Rilke, Ďagilev s Nižinským i Franz Kafka s Maxem Brodem. Když se pak tanečník a choreograf Václav Nižinskij chystal inscenovat Stravinského Svěcení jara, požádal tehdejší Dalcrozovu žákyni, Marii Rembert, pozdější zakladatelku anglického souboru Contamporary dance theatre, aby pro něho pořídila analýzu nepravidelných rytmů této skladby (Naďa později přeložila knihu manželky Nižinského do češtiny).

Vyučení a učení (1914–1923)

V Hellerau se Jarmila našla. Brzy se stala jednou z vůdčích osobností mezi spolužačkami a později žákyněmi. Dva roky studovala a pak dva roky učila. To se stalo tak, že jednoho dne prostě zašla za paní ředitelkou a vysvětlila jí, že zatímco hudební výchova zde stojí na pevných základech, tanec postrádá techniku, která by měla stejně pevné základy ve studiu anatomie a fyziologie základních pohybů lidského těla, jak to poznala v metodě Bess Monsendieckové. Paní ředitelka, rodem Američanka, byla otevřena každému novátorství, a tak přímo odpověděla: Zavedeme tedy od příštího semestru tvůj nový předmět.

A tak začala Jarmila Kröschlová budovat svou metodu. Nezůstala totiž u analytického poznávání pohybu, ale spojovala ho s citem pro prostor a s jakousi řekla bych „melodičností“ jeho průběhu i bez hudby. Pro svoje lekce získala okamžitě zájem tehdejších žákyň, mezi nimiž byla i mladičká Rosalia Chladek, rodačka z Brna, později světoznámá rakouská tanečnice a choreografka, která přenesla školu do Laxenburgu u Vídně (škola Hellerau-Laxenburg), kde rozvinula svou vlastní učební metodu, která se dosud uplatňuje v některých západních zemích. Všude přiznává, že základy získala u Jarmily Kröschlové. V této škole studovalo i několik Čechů, např. Laurette Hrdinová, která vyučovala na pražské konzervatoři a vyučila i Věru Urbánkovou, aby tam vedla novodobý tanec po ní.

Z různých zemí i z prohlášení ve školním časopise v Hellerau by se zdálo, že Jarmila (své kurzy nazývala Körperbildung / Vzdělávání těla) pouze rozvedla a k tanci přiblížila metodu Bess Mensendieckové. Ale ona tam zahájila i druhou část svého učení, taneční tvorbu (Od improvizace k choreografi). Máme o tom svědectví Rosalie, která referuje, že je tehdy Jarmila vedla k samostatným výrazovým studiím, že jí šlo o sblížení těla s duší.

Ta léta ovšem nebyla naplněna jen prací, vždyť to byla „ztřeštěná dvacátá“! Tři kamarádky si zajely do Berlína zatančit foxtrot, tango, charleston a v dobré náladě zašly i k fotografovi, kde vznikla fotka se třemi cigaretami, ač žádná nekouřila. Stýkaly se také s vesnickou kolonií malířů – gayů, kteří se zajímali o „osvobozený“ tanec. Jeden z nich – Yo – se do Jarmily zamiloval a podle zachované korespondence i ona do něho, ale on ten rozpor mezi svou homosexualitou a heterogenní láskou neunesl a vzal si život.

Tady jsme tančili

Já byla v Hellerau třikrát. Naposledy před rokem s Divadlem Archa na představení souboru Ultima Vez Oedipus/bêt noir, které tomu prostoru velmi slušelo. A poprvé to bylo v roce 1988 při konferenci v někdejším studiu Mary Wigman. Byla tam i Rosalia a vedoucí Německého tanečního archivu Kurt Peters. Rosalia projevila přání podívat se do Hellerau, kde tehdy sídlila Sovětská armáda. Myslili jsme, že v době perestrojky už to bude jednoduché. My tři jsme se tedy vydali taxíkem do bývalého institutu a já zahájila svou nedostatečnou ruštinou konverzaci s vojáčkem u brány, ten ale byl neoblomný. Nedojal ho prosebný výraz staré dámy, když jsem líčila, že tam v mládí studovala tanec. Nakonec jsem požádala, aby zavolal vedoucího. Ten byl naopak velmi ochotný a s pýchou nám ukazoval „kulturní místnost“ s příšernými nástěnnými socrealistickými malbami, potom rozparcelovaný slavný sál, dokonce rozpůlený na dvě podlaží. My s Kurtem byli zcela deprimováni, ale Rosalia se vznášela z místnosti do místnosti: Tady jsme tančili, tady jsme pracovali na kožených výrobcích, tady jsme měli hudební výchovu… Tak jsme byli svědky, co dokáže silná představivost.

(Pokračování)

• Autor: Eva Kröschlová
• Publikováno: 4. dubna 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Sbližování těla s duší aneb Za osvobozeným tancem II

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ