Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Sbližování těla s duší aneb Za osvobozeným tancem IV

Divadlo pohybu (od r. 1924)

První tanec, na kterém začala Skupina Jarmily Kröschlové pracovat v Praze po příchodu z Hellerau, byla Tintagilova smrt dle Maeterlincka (bez hudby), pak Infantčiny narozeniny s recitací textu Oscara Wilda, poprvé uvedené již v Hellerau s hudbou Franze Schrekera, zde s hudebními vložkami od Iši Krejčího. Kritika vyzvedla stínohry, ale také procítěný výkon Anny Kožené v roli nešťastného trpaslíka. Podobně byla hodnocena Jarmila v roli Harlekýna v tanci se Smrtí ve Veselé smrti Nikolaje Jevrejnova a v roli Paňáci ve Skříňce s hračkami Clauda Debussyho. Nedávno jsem slyšela tento jeho balet – není vůbec impresionisticky snový, ale plný zvratů podněcujících dějovou a citovou fantazii.

Když už jsem se zmínila o kritice, je vhodné si uvědomit, že nové taneční umění zaujatě sledovali renomovaní kritici, jako byl J. Vodák, A. M. Píša, M. Hlávka, M. Rutte, M. Očadlík. A nejen oni, ale i spisovatelé jako Eduard Bass, Marie Majerová, básníci Jaroslav Seifert, Milada Součková, Vítězslav Nezval… A samozřejmě v denním tisku i v odborných časopisech taneční znalci jako Emanuel Siblík, Jan Rey (ten většinou odmítavě), Věra Petříková, Niké Honcová, Helena Vojáčková a další.

Nebudu jmenovat všechna díla jimi sledovaná, uvedu jen ta význačnější. Kuchyňskou revui neboli Pokušení svatouška hrnce napsal Bohuslav Martinů na Jarmilino libreto (1927). Byla tančena už dříve na zájezdě s použitím gramofonových desek a doprovodem dvou „černošských“ bubeníků (zachoval se rytmický zápis), proto mohla být v libretu uváděna přesná minutáž – například charleston pro souboj Smetáku s Utěrákem měl trvat 2 minuty a 9 vteřin. Však Martinů z Paříže psal: Máte již představu tance úplně vypracovanou, a proto jsem tak v zásadě nic neměnil a držel jsem se značek, které máte poznamenány v sujetu. Napsala mu ještě charakteristiky postav – Kvedlačky, Pokličky atd. Postavu celkem statického Hrnce hrál Miloš Nedbal, verše mezi tance napsal Jan Loewenbach alias F. L. Budín. Z hudebního materiálu vytvořil Martinů suitu, kterou si prý oblíbil. Hraje se dodnes. I choreografové se jí občas chopí – škoda, že neužijí celé původní skladby, která vyšla v Supraphonu pod taktovkou Christophera Hogwooda!

Zajímavá musela být práce se Sašou Machovem, v jehož choreografii tančila Skupina Ravelovu Čarodějnou lásku a Saša s ní tančil v Jarmilině choreografii Obrázky z velkoměsta s verši Vítězslava Nezvala na Musorgského Kartinki (1928). V následujícím roce spolupracovala Jarmila dvakrát s Jaroslavem Křičkou na pohádkové náměty. Potom nastal v životě Skupiny jakýsi přeryv, o kterém pohovořím až někdy příště.

Jak se (ne)vydělávalo

V mámině zápisníčku jsem našla přesné údaje o příjmech a výdajích od prosince 1928 do května 1930. Za tu dobu se hrál Křest sv. Vladimíra 15x, Kocour Felix 4x. Za každé představení dostala 40 Kč za účinkování a 40 Kč za režii (na programu byli totiž E. F. Burian a Jarmila Kröschlová uváděni rovnocenně); všechny členky Skupiny vkládaly určité procento z honoráře do společné kasy, ze které se platil cvičební sál. (Za Silvestra 1928 byl honorář vyšší, Jarmila dostala 100 Kč a do kasy dala 40 Kč, v květnu 1930 za dvě představení získala 145 Kč, za režii 170 Kč – zřejmě divadlo více prosperovalo). Samostatná představení byla ovšem deficitní. Na Kuchyňskou revui v malé Umělecké besedě stála vstupenka dokonce jen 1.20 Kč, z toho se platily kostýmy, šest muzikantů, korepetice, cvičební sál ad. Za půlnoční scénu pro Svaz herectva v Autoklubu byl honorář 400 Kč, ale kostýmy stály 262 Kč. Za přednášku ve Strakově akademii byl příjem o 1 Kč menší než nájem.

Jistě, peníze měly tehdy větší kupní sílu než dnes, ale pro představu mohu uvést ze zápisníčku cenu bot (85 Kč), punčoch (19 Kč), rukavic (42 Kč), kombiné (115 Kč), jízdenky na tramvaj (1‚20 Kč). Bez soukromých hodin by se byla Skupina neuživila. Naděnka mi vyprávěla, že v poledne chodily pěšky přes půl Prahy do Budče, protože tam byla levná menza.

Překvapivý byl pro mě záznam vydání 6 × 30 Kč za soukromé hodiny paní Ritě Kyliánové, která k nám docházela do bytu, protože máma chtěla na vlastním těle poznat výuku klasického baletu, jak se liší od té její. Dnes paní Kyliánová vzpomíná na mne jako na malou holčičku, která zvědavě nahlížela dvěřmi.

Přátelé I.

Za třináct let společného života v Praze získali rodiče několik věrných přátel. Jedním z nich byl Johannes Urzidil (máma mu říkala Uřídil), hlučný pán s huňatým černým obočím, mluvící česky jako německy, a jeho vlídná paní, která se mnou jednala s mírným pobavením, když jsem poskakovala kolem stolu na barrandovských terasách, které si přišli prohlédnout. Po válce si našel otcovu adresu a od té chvíle až do otcovy smrti v roce 1949 udržovali bohatou korespondenci. Johannes přátelsky vyčetl mému otci, že ve válečném vydání knihy o Praze vynechal ve výčtu zasloužilých informátorů jeho jméno – vysvětlení neuznal, ale v přátelství setrval. Zajímavá je jeho poznámka, že se od Američanů naučil psát stručně a srozumitelně, a doporučoval to i otci ve vědeckých pojednáních. Opisy jeho dopisů jsem získala po převratu od redaktora Svobodné Evropy Dresslera, kterému je předala druhá žena mého otce pro eventuální využití v některém pořadu (v té době tato stanice vysílala celodenně nejrůznější žánry). Donesla jsem je na urzidilovskou konferenci a nabídla různým institucím, například Goetheovu institutu v Praze i obdobnému v Helsinkách. Profesor Peter Demetz je navrhl k vydání, ale prozatím se nikomu nechtělo luštit otcovy ručně psané odpovědi. (Při té příležitosti se ukázalo, že Demetz byl můj „skoro spolužák“ – studoval na Akademickém gymnasiu o nějakou třídu výš než já.)

Sblížili jsme se také s rodinou Josefa Čapka, o kterém otec napsal stať do sborníku Veraikon (1924). Když byl Josef zatčen, pokusil se ho vyžádat na svobodu, když byl zprvu označen jako pouhý rukojmí. Ale na to jeho pozice mimořádného profesora v Mnichově nestačila. Tak mu aspoň poslal do Buchenwaldu německé filosofické spisy, o které si vzkázal. Naďa pak vykonala pro Jarmilu Čapkovou jakousi nebezpečnou akci, kterou přede mnou tajily. Paní Jarmila jí byla do smrti zavázána. Já se stala přítelkyní Alenky Čapkové. Spolu jsme byly hned po válce na Hradě pozvat paní Hanu Benešovou na náš koncert Slovanských tanců, ve kterých jsme společně tančily. Tam jsem poznala, co je to vlídnost spojená s důstojnou rozhodností, když jsem se jako náctiletá trochu více rozpovídala.

Život naší rodiny však nejvíce ovlivnilo přátelství s Masarykovými…

(Pokračování)

• Autor: Eva Kröschlová
• Publikováno: 30. dubna 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Sbližování těla s duší aneb Za osvobozeným tancem IV

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ