Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Sbližování těla s duší aneb Za osvobozeným tancem VIII

Když se přibližovaly poslední kapitoly tohoto mého vyprávění, bylo čím dál jasnější, že se do něj nevejdou zážitky a vzpomínky z mého přes půl století dlouhého působení na DAMU a k tomu i z pohybové a taneční spolupráce v divadle, např. v Černém divadle, ale i v Bílém, v Národním, Realistickém, Za branou I a II, v DISKu, ve Viole a v Lyře Pragensis. Natlačit tyto zážitky do jedné kapitoly nelze. Přemýšlela jsem, jestli vybrat rozhovor s Radokem nebo Krejčou, anebo zvolit zážitky ze zahraničních kurzů v době totality (např. Grotowského), o tom jsem ale už kdysi psala. Ostatně podtitul těchto kapitol zní Za osvobozeným tancem, což se týká především mé matky. Tak jsem se rozhodla prostě dokončit zprávu o jejím Divadle pohybu až do zániku její taneční skupiny a přidat něco ze tří let začátku a zároveň i konce své taneční „kariéry“.

Divadlo pohybu (1947–1950)

Mezinárodní archivy tance (AID) po slavné choreografické přehlídce v Paříži uspořádaly několik dalších soutěží. První poválečná byla svolána roku 1947 do Kodaně. Zúčastnily se jí čtyři české skupiny, z nichž čtvrtou cenu získal balet na libreto Jana Reye Již nikdy válku!. Za hlavní postavu zmrzačeného vojáka dostal Bedřich Füsseger cenu nejosobitějšího tanečníka. Soubor Borise Milce byl v té době reprezentantem Tanečního divadla v Karlíně (1946–1949). Ostatní skupiny byly poloprofesionální nebo amatérské. Tehdy byly úspory občanů zabaveny do tzv. vázaných vkladů. Jenom ten, komu se povedlo z nich něco úředně vydobýt, o ně definitivně nepřišel. Paní Čapková, žena Josefa Čapka, byla tehdy persona grata a dokázala, že nám byly vyplaceny částky nutné na cestu a stravování. Tehdy se přes Německo nejezdilo. Jeli jsme pomalu přes Polsko do Gdyně, kde jsme měli podle Čedoku přesednout do švédské lodě. Ta ale jela až za dva dny. Věra Petříková, která se přidala k naší výpravě jako novinářka, našla místní taneční školu, tam jsme směli zkoušet a na zemi přespat. Večer nám přinesli hrnec polévky a chleba. Na lodi jsme zjistili, že naše jízdenky neplatí pro kajuty, ale kapitán byl tak benevolentní, že nám nějaké uvolnil, a skupinu Elmarity Divíškové pozval dokonce na oběd. Tuším, že skupina Laurette Hrdinové jedla normálně v restauraci, my jsme však na palubě v koutku dojídali nějaké zbytky z Prahy. Posádce se nás zželelo, odvedli nás do podpalubí, kde jsme dostali sledě, chleba, máslo a v Dánsku k tomu nezbytné mléko. U nás ještě byly přidělovány potravinové lístky, i když daleko více než za protektorátu, ale máslo bylo nastavované a mléko křtěné. Zde to byla přímo smetana! Dorozumívali jsme se německy, naučili se děkovat Tak so mükke a ráno nám ještě pomohli vynést rekvizity.

S děvčaty jsme měly připravenou Hru o svaté Dorotě zpívanou několika zpěváčky ze Scholy cantorum. Jenomže ti pak z finančních důvodů nejeli s námi a nahráli zpěv na měkké desky v AR-Studiu (nic jiného tehdy nebylo), se kterými měli kodaňští zvukaři problémy. V úvodu hrála naživo dánská harfenistka a já zpívala, ale bez živých chlapců na malé kruchtě to nebylo ono. Harry Macourek, který byl jako muzikant L. Hrdinové soutěži přítomen, mi později řekl, že Sv. Dorota byla hezká, ale že se v té době do soutěže nehodila. Vyhrála tehdejším existencialismem ovlivněná La cellula Jeana Weidta. Nám mladým to připadalo ošklivé, my obdivovaly Biblické obrazy Ivo Craméra, čistotu a prostotu Narození a úžasnou energii Tance Heroda v podání samého Craméra na hudbu Gluckových Erýnií. V tom jsme byly zajedno. Objevil se ale jiný rozpor, který posléze vyústil v rozpad Skupiny.

Sympatická harfenistka, která nás pozvala s manželem na studentskou večeři, nás požádala, jestli bychom nezatančily Sv. Dorotu v jejich uměleckém spolku. My tři Kröschlovy hned souhlasily, ale ostatní tanečnice prohlásily, že když si zájezd samy platí (z vázaných vkladů jen takto dostupných), tak že si chtějí plně užít všechny volné dny. Ještě jsme se sjednotily, když po prázdninách přijela do Prahy skupina Ivo Craméra a jeho učitelky Birgit Cullberg (Tři mušketýři) – pozvaly jsme je k Čapkovům na svačinu. Uvádím to proto, že se tam jednalo o moji roční stáž u Craméra. Mne to tolik neudivovalo, protože mi na recepci v Kodani B. Füsseger prorokoval velkou taneční budoucnost.

Ještě dva tři roky to vypadalo, že se skutečně budu věnovat taneční kariéře. Přihlásila jsem se na nově založenou taneční katedru AMU, ale její vedoucí prof. Jan Reimoser mne přijal pouze na tzv. mimořádné studium (už neexistuje). Týž pán, který jako člen poroty v Kodani utrousil, že Kröschlová měla dítě s Němcem (v době, kdy se ještě nedávno ve Francii za to stříhaly hlavy dohola), ale neuvedl, že to bylo dávno před rozšířením nacismu a že to dítě je Sv. Dorota. Když se pak měly české choreografie z Kodaně předvést v Tanečním divadle v Karlíně, Skupina J. Kröschlové se nepřipustila, protože byla poloamatérská (což byly ostatní, kromě Milce, také), ale když jsem za rok vyhrála krajské kolo v amatérském sólovém tanci, postaral se, abych nepokračovala, protože jsem profesionál.

Pokoření svobodného tance v ČSR

Ale nechme osobních stínů, když se chystal pohřeb celého uměleckého žánru! Novodobý, moderní, svobodný či výrazový tanec byl prohlášen za formalistický, kosmopolitní a vůbec zavrženíhodný! Po sovětském vzoru se začal uznávat jen klasický balet a folklor. To se ovšem nestalo naráz. Já s partnerkou Hankou Jirků jsme ještě stačily podle tříleté smlouvy o dílo obohacovat pořady nového Divadla hudby. První byla Antologie české hudby, kterou sestavil profesor Vachulka. Tančily jsme tam ukázky od gotiky po rokoko; kostýmy navrhli Vladimír Fuka a Eva Fuková, moje kamarádka. Vyvrcholením byl živý koncert Pro arte antiqua v Zahradě anglických panen (dnes Vojanovy sady). – Na náš návrh vznikl dále pořad o Legendách Antonína Dvořáka, kde jsme zatančily Zvěstování, Navštívení a Obdarování v choreografii Jarmily připravované už za války. V poslední z nich s námi tančila Alena Skálová, tehdy studentka matčina semináře. Kolegyně z DAMU prohlásila: Vždyť to je herectví! – Další projekt navrhlo ředitelství. Bylo to Sedm krasavic Kara Karmajeva, mezi nimiž text Sedmi princezen Nizámího přednášel Eduard Kohout. Byl k nám velmi galantní, ale naše tance ho nezajímaly. Za to Karel Höger, který ho dvakrát zastupoval, postával v portále a po zhlédnutí posledního obrázku podle perské miniatury prohlásil, že ještě neviděl tak jemně, a přece maskulinně zatančeného Prince, jako byl ten můj.

Ale to nejlepší, co jsme s Hankou vytvořily, byly variace na téma z Schubertova kvartetu Smrt a dívka. Daly jsme si s tím velkou práci. Úvodní variace toho večera byly z jedné Mozartovy klavírní sonáty a vytvořily jsme je v rokokovém slohu, přesně na skladatelovu předlohu. V Schubertovi jsme však sledovaly příběh souchotinami stižené dívky se všemi peripetiemi zápasu i uklidnění až ke konečnému smíru, a to vše variační technikou! Škoda, že se tehdy o Divadlo hudby zajímali jen hudební kritici, a dvakrát škoda, že odtamtud nemáme žádné fotografie! – Konec nastal, když si jeden režisér do nezvalovského večera objednal tance na desku Marie Burešové Pane, navštivte můj krámek a Magnetovou horu, které ale nesplnily hlediska socialistického realismu, takže je nakonec škrtl. Tanec Magnetová hora byl zcela abstraktní a podle mne vyzařoval zvláštní chvění.

Konec Skupiny Jarmily Kröschlové

Po Svaté Dorotě se už jméno Skupiny objevilo jen na programu pořadu Miroslava Venhody se Scholou cantorum, kde ale účinkovala jenom Jarmila, já a Alena Skálová. Jarmila jej připravila s chlapci a s námi. Jednalo se o hudebně-taneční zpracování Zimních lidových obyčejů, se kterými jsme objížděli jihočeské fary a v roce 1948 dokonce ještě fary, jihomoravské.

Ráda bych se rozepsala o úsměvných příhodách, ale už nesmím! Jenom to jediné nemohu zamlčet, že jsem se zde seznámila s tehdy jedenáctiletým scholarem Pavlem Jurkovičem, s nímž byla později spojena řada mých prací: hudební příklady mých knížek, převedení Orffova Schulwerku do české Orffovy školy, režijní spolupráce na pořadech středověké poezie ve Viole a dodnes trvající práce na Staročeských vánočních hrách studentů DAMU rovněž ve Viole (letos půjde o třicátou čtvrtou sezonu). Ještě tu jsme!

(Konec)

• Autor: Eva Kröschlová
• Publikováno: 3. července 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Sbližování těla s duší aneb Za osvobozeným tancem VIII

1. Petr Hlávka

   

   S velkým zájmem
   jsem četl všechny vzpomínky Evy Kröschlové. Děkuji, že ve svých článcích si vzpomněla na moji matku Irmgard Otte a na mého otce Miloše Hlávku, kteří oba spolupracovali s Jarmilou Kröschlovou a jejich vztah byl velmi přátelský. Uveřejněné snímky mé matky jsou pro mě tak zajímavé a vzácné, že jsem si dovolil, po upozornění Evy Kröschlové, je poopravit a jako výňatky z její práce a s dodatečnou žádostí o souhlas je umístit na WEB stránku mého otce http://www.miloshlavka.cz.
   Přeji paní Evě hodně zdraví.
   Petr Hlávka

   08.07.2014 (13.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ