Sbohem, milá Hlavajdo
Smuteční řeč nad rakví Jany Hlaváčové
Jana Hlaváčová (Hippodamie) v inscenaci melodramu Zdenka Fibicha a Jaroslava Vrchlického Námluvy Pelopovy (režie Karel Jernek, Národní divadlo Praha, premiéra 31. ledna 1974) FOTO JAROMÍR SVOBODA
Když jsem se v říjnu naposledy loučila s Janou Hlaváčovou u nich doma v Modřanech, ani na setinu vteřiny mě nenapadlo, že by to mohlo být naše poslední setkání.
Jana vypadala dobře, o všechno se zajímala, byla to stejná návštěva jako řada jiných, když jsme za ní spolu s Helenou Tuháčkovou – nyní Kratochvílovou –, Janou Bouškovou nebo Bárou Hrzánovou chodily.
Helenka, po dlouhou řadu let dobrá duše činohry, vždycky upekla bábovku, tu si Jana schovala k večeři, my přinesly květiny, protože kytky Jana milovala, sedly jsme si kolem její postele a povídaly si.
Chtěla bych jen říci, že rodina – čímž myslím obě dcery, Báru a Terezu, jejich manžele Martina a Luďka, ale i Martinovy rodiče a samozřejmě i milovanou vnučku Aničku –, že se všichni postarali o dochování Jany a Luďka způsobem, který zaslouží obdiv a maximální uznání.
Oba, Luděk i Jana, završili svůj běh života doma, ve svém prostředí, obklopeni dokonalou léčebnou i pečovatelskou péčí, ale hlavně láskou svých blízkých.
Pro nás, co jsme nastupovali do Národního divadla v polovině sedmdesátých let minulého století, byla Jana – bez přehánění – modla, idol, něco jako bohyně. Jako by do posledního písmene naplňovala radu, kterou prý svým mladým studentkám herectví vštěpovala profesorka Vlasta Fabianová: Hrajte tak, aby vás všichni muži v hledišti chtěli mít na klíně a všechny ženy v hledišti se toužily stát vašimi kamarádkami.
Jana byla krásná žena a úžasná herečka. Pracovitá, svědomitá, plná energie, elánu a dobré nálady. Opravdová hvězda. Bez hvězdných manýr. Chodili jsme se na ni dívat do portálů.
Dokážu si ji vybavit, jak spiklenecky mrkne do publika v úvodu Našich furiantů a řekne: Koukejme, jak jsou mužský v týhle vsi mlsný!
Slyším její vyzývavou otázku ve Višňovém sadu, kde hrála Raněvskou: Kdo tu kouří tak odporná cigára?
A nezapomenu na její sametový, bolestí poznamenaný hlas, kdy jako Hippodamie radí svému synovi Átreovi: Hleď zachovat si srdce čisté…
Byla věrohodná a autentická, ať hrála královnu, nebo správcovou.
A ke všemu tomu mistrovství, které denně prokazovala na jevišti, v televizi, v rozhlase nebo ve filmu, byla v civilním životě otevřená, přátelská, pomáhající, lidská. Navíc zvládala spoustu dalších věcí, domácnost, výchovu dcer, byla manuálně velice zručná.
Vzpomínám si, jak přišla do zkoušky v šatech, které si sama ušila – měly lodičkový výstřih, byly bílé se světle modrými příčnými pruhy a Janě to hrozně slušelo. A Vašek Postránecký se na ni jen zálibně zadíval a řekl: Jo, to je holka do nepohody.
Pro nás, kdo jsme ji měli rádi, to byla zkrátka Hlavajda.
Takže, milá Hlavajdo, za nás všechny, které jsi svým uměním i svým bytím obdarovala, za diváky, posluchače i za nás kolegy – moc a moc děkuju.
Odpočívej v pokoji.
Čest Tvojí památce.
Taťjana Medvecká, členka Činohry Národního divadla
Komentáře k článku: Sbohem, milá Hlavajdo
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
