Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky Příloha

Sbohem, pane profesore

Náhlý odchod profesora Císaře vyvolal spoustu reakcí a ohlasů, vzpomínek a ohlédnutí dokládajících jeho vliv na celé české divadlo a divadelníky, ať už akademicky vzdělané a pohybující se ve vodách té nejvyšší teatrologie, nebo i praktiky a diváky, čtenáře jeho textů, posluchače jeho přednášek a rozborů. Profesor Císař měl jedinečnou schopnost propojit různé divadelní profese a přístupy k divadlu. Respektovali jej divadelní teoretici a kritici, režiséři a dramaturgové, herci a výtvarníci či hudebníci, a dokonce i manažeři, producenti a technici. A především diváci, se kterými komunikoval jak svými různě publikovanými texty v knihách, sbornících, odborných časopisech či novinách – v posledních letech především v Lidových novinách a u nás, v Divadelních novinách – a ve festivalových zpravodajích, tak fascinujícími analýzami inscenací na veřejných setkáních přímo po divadelních představeních anebo na různých seminářích a přednáškách. Byl rétorem, jakých mnoho není. Oslovili jsme některé z jeho kolegů a žáků, aby nám přispěli do mozaiky připomínající jeho osobnost. Osobnost vzdělance a intelektuála, který divadlem a pro divadlo žil a přitom vždy zůstal především vnímavým člověkem, partnerem pro přemýšlení a dialog.

Tolerance, zvídavost a vědomí kontextů

Pan profesor Císař byl teoretikem, historikem a pedagogem, který ovlivnil české divadlo od druhé poloviny 20. století významněji, než jsme si i my, kteří jsme ho dobře znali, mysleli. Ovlivnil ho tím, jak o něm myslel a jak ho reflektoval, ale také tím, kolik osobností českého divadla učil, komu všemu přednášel a koho „porotoval“.

Vystudoval jsem režii na DAMU v ročníku, který vedl. Byl jedním z mála pedagogů, od kterých jste se mohli dozvědět více než z knih. A to nás zákonitě vedlo k zájmu o studium a četbu, a to nejen „divadelní“ literatury.

Sledoval mé profesionální režijní začátky. Viděl řadu mých představení, ale hlavně už na škole se mnou citlivě a vtipně rozebíral, kam bych měl směřovat. Fandil mi podobně jako všem svým žákům. Přivedl mě zpátky na školu jako mladého pedagoga a dnes vlastně „po něm“ vedu katedru činoherního divadla.

Nemohu tedy na něj nemyslet skoro denně. Ať už ve škole, nebo dnes v Národním divadle, jehož historie byl znalcem a na jehož dějinách dovedl ukázat problémy českého divadla v širokém kontextu. Problémy, které ostatně přetrvávají dodnes.

To nejdůležitější, co nás, myslím, naučil, bylo zajímat se o všechno, co se v divadle děje, co by mohlo divadlem být, z čeho může nějaké divadlo vzejít. Snažit se divadelní jevy dřív pojmenovat než je soudit, odsuzovat nebo hodnotit. Mít radost z přemýšlení o divadle a mít radost z jakéhokoli divadla, které možná na první pohled nevypadá vábně, ale i v něm lze najít zrnko tvůrčího objevu a novou perspektivu.

Trval na tom, že důležitější je věci pojmenovávat než stírat jednotlivé tvůrce nebo známkovat jednotlivá představení. Svými postoji k divadlu nás učil být tolerantní a přející. Nepohrdat žádným tvůrcem ani žádným divadlem. Být otevřený a laskavý.

Pan profesor Císař nebyl „majitelem pravdy“, nevěděl, jak se divadlo „dělá správně“. Měli jsme ho rádi upřímně, ať už jako studenti, nebo kolegové. A je nás skoro celé české divadlo, kdo si jej bude pamatovat a pyšnit se tím, že ho osobně znalo.

Děkujeme, pane profesore a milý Janku!

Snad nám zůstane i Vaše tolerance a zvídavost!

Jan Burian

(režisér, pedagog, generální ředitel Národního divadla)

///

Divadlo jako komunikace

Poprvé jsem Jana Císaře potkal na Hronově na takovém tom diskusním klubu, kde se na druhý den hodnotily inscenace.

Bylo to výchovné: nespěchat se soudy, ale nechat si alespoň noc na to, aby se myšlenky a dojmy usadily. Jan Císař nehladil po srsti, věděl, že hodnocení v prostředí amatérského divadla je důležité, ale také obtížné. A proto kroužil – jako ty prstence cigaretového dýmu v místnosti – svými myšlenkami, aby se jimi dobíral podstaty zážitku divadla jako komunikace… Nikoli guru, ale člověk, kterému jde o věc jako vám, jen z druhé strany, člověk, který vás chce pochopit a skrze tento náhled také pomoct. Inspiruje, ale netváří se, že má návod. A už vůbec vás nenutí, abyste si myslel to samé co on.

Když jsem pak vážně uvažoval o studiu na DAMU, fascinovala mne jeho schopnost myslet tady a teď, myslet v řeči. Těšil jsem se na každý jeho seminář pro amatéry jako na jedinečnou příležitost promýšlet spolu s ním divadlo v souvislostech. Pokud se hovoří o teorii nebo kritice jako tvorbě, pak v případě Jana Císaře mohl být člověk přímo součástí procesu a tato účast měla zážitkový charakter. Například když rozebíral podobnosti divadla a rockového koncertu! Bylo v tom až cosi rozkošnického.

A pak Jan Císař jako pedagog a kolega zajímající se, přející, velkorysý. Jako mnozí mimořádně disponovaní lidé si možná ani neuvědomoval, jak velký je mezi ním a jeho studenty/kolegy rozdíl, pokud jde o nadání, rozhled, vědomí souvislostí, což jsou věci, které se nedají nabiflovat ani markýrovat.

Divadelní premiéry jsou náročná společenská událost, člověk vlastně ani nechce vidět tolik známých pohromadě. Ale v případě Jana Císaře to u mne bylo jinak: vždycky jsem měl radost, že je při tom po boku své skvělé ženy Mirky a že bdí nad českým divadlem jako jeho alter ego a že zase napíše něco, co bude radost číst. Jan Císař tu byl po celou dobu mého divadelního a divadelně školního života jako člověk, který nabízí aktivní spolupřemýšlení, jako autorita zcela neautoritářská, jako přítel.

Jan Hančil

(dramaturg, překladatel a pedagog, v letech 2013–2021 rektor AMU)

///

Pan kolega profesor PhDr. Jan Císař, CSc.

Když jsem se ve středu 14. dubna odpoledne dozvěděl, že Jan Císař zemřel, projel mnou smutek, jaký jsem už dlouho nepocítil.

Byl to doslova šok. Vždyť s Janem Císařem jsem strávil více než čtyřicet let profesního života. Byl šéfem katedry, kde jsem studoval, a zároveň hlavním pedagogem, který mi předával první poznatky o divadelní teorii, v pátém ročníku oponoval mou diplomovou práci a od roku 1990 jsme vedle sebe působili jako pedagogičtí kolegové na pražské DAMU. Nebyli jsme přáteli, na to, aby mohl vzniknout vztah, který by se mohl nazývat přátelstvím, jsme si byli přece jen generačně až příliš vzdáleni, ale choval se ke mně, jako bych po celou tu dobu jeho přítelem byl, a já jsem mu byl za tuto jeho velkorysost vděčný.

Jan Císař byl nesporně jedním z největších českých divadelních teoretiků. Jeho dílo je rozsáhlé, inspirativní, robustní, mistrovské, vlivné, zkrátka vědecké v tom nejlepším slova smyslu. Svým hlubokým uvažováním o divadle ovlivnil nejen divadlo činoherní, ale řekl si své také k divadlu loutkovému a jeho podíl na sebereflexi moderního českého amatérského divadla je tak známý a evidentní, že nemá smysl ho na tomto místě detailně rozebírat. Jsem přesvědčen, že kdyby své knihy a studie psal a publikoval ve francouzštině (a jazykově k tomu disponován byl), byl by už v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století i v zahraničí považován za teoretika evropského formátu a Pavis by – i ve svých nejproduktivnějších letech – získal rovnocenného českého konkurenta.

Jan Císař ale nebyl jen divadelní teoretik. Byl to také člověk, který dovedl života užívat plnými doušky. Byl to člověk vášnivý, entuziastický a do všeho zapálený. Náruživě rád polemizoval. Naše společné „krvavé“ hádky nad Zichem a nad možnostmi divadelní interpretace by vydaly na knihu. A přitom to bylo z jeho strany hádání vždy velkorysé, noblesní a gentlemanské. Císař existenci jiného názoru respektoval a nikdy se nesnížil k útokům ad hominem.

Jeho hlavním oborem byla činohra. Miloval i operu, ale ze všeho nejvíc zbožňoval operetu. Navíc byl i znamenitým pěveckým interpretem. Pamatuji si, jak na jednom večírku v Karlově ulici „vystřihl“ famózně árii z Tannhäusera, a když zjistil, že sklidil úspěch a uznání, přidal ještě něco ze Straussova Netopýra a z Lehárovy Veselé vdovy.

Jan Císař hrál rovněž fotbal, a to znamenitě. To jest na vysoké úrovni. Málokdo může říci, že v soutěžním utkání nastoupil proti Bicanovi. Císař ano. Při rozhovorech o kopané rád vzpomínal na nejrůznější významné, ale dnes už zapadlé talenty českého fotbalu. Obvykle jmenoval Přádu, Píšu nebo Hildebrandta.

O jeho náruživém kuřáctví dodnes kolují legendy. Ale ve skutečnosti to žádné legendy nejsou. S Jiřím Nekvasilem a Honzou Bornou jsme jednou během jeho přednášky zkusili spočítat, kolik cigaret dokáže spotřebovat. Samozřejmě, některý z tabákových výrobků úplně nedokouřil, ale nakonec jich bylo dvacet sedm.

Jako pedagog byl nenahraditelný. Jeho ohnivým křtem prošly stovky talentovaných jedinců nejrůznějšího zaměření a dnes jsou z nich (většinou) osobnosti oboru.

Jistě, talent může být kultivován i postupným záměrným úsilím a pečlivým studiem poznatků, ale bez určité míry spontánnosti, bezděčnosti a improvizace mezi pedagogem a posluchačem nikdy nevznikne vztah čili jakési skutečně živé pedagogovo dílo, které by posluchače opravdu zaujalo a uvedlo do pohybu nejrůznější stránky jeho psychiky. Přesněji řečeno: hlavně ty stránky, které způsobí, že student i nadále, tentokrát už sám od sebe, bytostně žízní po poznání. Císař to uměl. Dovedl nadchnout, zanítit a pak poslat do života.

Odchod každého člověka je smutný, ale profesor Císař bude českému divadelnictví chybět v míře, jakou si dnes asi ještě nedokážeme představit.

Jaroslav Etlík

(dramaturg, teatrolog a pedagog)

///

Charakteristika je vše

Vnímal som ho najprv ako čitateľ skvelého časopisu Divadlo a Divadelních novín, spolu s jeho kolegami vynikajúcej generácie kritikov a teatrológov (M. Lukeš, L. Suchařípa, J. Vostrý, A. Urbanová, J. Patočková a i.). Na viacerých seminároch a festivaloch, na ktorých sa viedli zápalisté diskusie – tie boli pre mňa ako v šesťdesiatych rokoch mladého kritika neobyčajne inšpirujúce. Osobne sme sa zblížili na Jiráskových Hronovoch, kde sme sa stretávali v porote a na seminároch. Dokonca istý čas sme tvorili tandem, ktorý mal v triede vždy natrieskané až tak, že nás po čase oddelili, aby aj iní mali dostatok poslucháčov. Mal vždy vyhranený názor, ale dokázal iný názor tolerovať. Vždy svoje hodnotenia (prechádzajúc sa po triede) opieral o hlboké znalosti histórie umenia, o svoju schopnosť vidieť veci v kontextoch. Nazdávam sa, že bol oddaným vyznávačom Goetheho výroku, že klasifikácia nie je nič, charakteristika je všetko.

A ešte čosi – na rozhraní päťdesiatych a šesťdesiatych rokov pobudol nejaký čas v Bratislave ako vedecký ašpirant s poslaním bližšie naštudovať dejiny slovenského divadelníctva. Potom niekoľko rokov túto tému aj v Prahe prednášal, kým v študijných programoch nezanikla. Vyplynula z toho jeho väčšia citlivosť i schopnosť vnímať divadlo bratského národa.

Bolo mi cťou, že som mohol s ním spolupracovať, ľudsky sa zblížiť. Chvíle s Janom Císařom boli vždy príjemné a poučné. Čas nezastavíš, ale aj tak bude mne, ako aj mnohým, chýbať. Výrazná stopa však nezanikne ani jeho odchodom.

Vladimír Štefko

(slovenský kulturní publicista, divadelní kritik, teatrolog a historik, v letech 1990–1994 ředitel Slovenského rozhlasu)

///

Na pažitu u zurčícího potůčku

Je to k neuvěření, ale i já senior jsem byl krátce studentem Jana Císaře. Pozval ho tuším v roce 1975 na pražskou Katedru hudební a divadelní vědy profesor František Černý, aby nám v jednom semestru přednášel dějiny slovenského divadla.

V Daně Kalvodové, Milanu Lukešovi i Františku Černém měl tehdy mladý docent velkou konkurenci, katedra byla svobodomyslná, nedejte se mýlit letopočtem. Jmenovaní samozřejmě přednášeli spatra, sugestivně a osobitě, jinak by před studenty neuspěli. Pravda, byli i tací, co monotónně předčítali z tlustého svazku lejster a občas si přitom klimbli. Ale to sem teď nepatří.

O Císařovu přednášení barvitě psala Alena Zemančíková ve svém, mnohokrát v různých tiskovinách a v poslední dny i na Facebooku publikovaném, a tedy veřejně dostupném textu Profesor Císař přednáší. Já bych chtěl upozornit na způsob, jakým Císař slovenské divadlo nahlížel. Jak až s despektem bez sentimentu charakterizoval slovenské divadlo coby venkovskou obrozenskou aktivitu, která se jen zdlouhavě přibližovala profesionálním trendům a kvalitám. Jak ji nezlehčoval, ale také ji zbavoval obrozensko-státnického významu, jaký se jí běžně přisuzoval. Ostatně šlo vlastně o amatérskou tvorbu, kterou Císař po celý život sledoval s porozuměním i schopností vymezit její kvality i nekvality. Proč podle něho Slovensko dlouho postrádalo opravdové drama? Protože se slovenští autoři báli skutečného konfliktu – ať se hrálo o čemkoli, skončily postavy hry na zeleném paloučku, na němž se usmířily a zatančily si u zurčícího potůčku.

Nejvíc mě oslovila Císařova dnes pozapomenutá kniha, vlastně jeho habilitační práce vydaná pod názvem Divadla, která našla svou dobu. Nejenže na konci šedesátých let pojednávala o divadlech malých forem, už to ji činilo zajímavou. Ale hlavně o nich pojednávala jako o divadelní aktivitě, divadelní kultuře, která vznikla ve své době z podstatných důvodů, nikoli jako o podezřelé zábavě mladých narušitelů pořádků. Císař prostě zachytil divadelní jev v jeho smyslu, v jeho existenčních siločárách. A fandil mu, což podle mého k dobré teatrologické práci patři.

A ještě v jednom ohledu je ta kniha inspirativní. Na rozdíl od Vladimíra Justa, který ve stejné době začal rešerše svých prací o malých divadlech, i historicky starších, a spojil si jejich existenci a přístup ke světu s principem Bachtinova termínu „smíchová kultura“, Císař jaksi geneticky nikdy neopustil vizi divadla založenou na jevištní realizaci textu. Zkrátka nikdy neopustil platformu divadla označovaného za „interpretační“, jak sám tento termín rád a často používal. Souhlasím v tom spíš s Justem než s ním. Jakkoli jiné přístupy k divadelní tvorbě Císař jako přesvědčený liberál ctil a respektoval, ale vlastně s nimi celý život různě polemizoval.

Vzhledem k mé specializaci na hudební divadlo jsme se profesně takřka nestýkali. Ani nebyla příležitost a důvody potkávat se osobně, až na velmi ojedinělé případy nějakých komisí či rad. Ani na divadelněvědné pražské katedře, kde jsem pracoval, už se Císař právě s výjimkou oponentur nevyskytoval. Ostatně vztahy teatrologických pracovišť na Filozofické fakultě a na DAMU byly vždy spíš napjaté. Vždycky mě to mrzelo.

Propojil nás však v posledních deseti patnácti letech profesor Jaroslav Vostrý, když mě požádal o recenzní posudek dvou či tří Císařových textů k vydání. Všechny obsahovaly v určité míře úvahy o „ideji Národního divadla“, jehož činohrou se Císař léta do hloubky zabýval. Našel jsem v Císařových úvahách – zkušeností zmoudřelých a vedených s další obdivuhodnou sumou znalostí – v zásadě stejný přístup k látce jako poprvé na přednáškách a podruhé v Divadlech, která našla svou dobu. Tedy pohled na divadlo jako na činnost, kterou lidé provozují nějakými metodami za nějakým účelem. A nacházel jsem v nich i zmíněné polemiky s jakýmikoli vybočeními z rámce interpretačního divadla.

Mimochodem – myslím, že v tomto ohledu dělal Císařovi vrásky na čele už K. H. Hilar, když se jím třeba v oněch publikacích zabýval. Tedy vrásky ne moc hluboké, protože bylo vždycky dobře možné dohlédnout smysl a řád Hilarových režií. Konečně Hilar byl první, kdo razantně otevřel otázku ideje Národního divadla, která se pak proháněla nesčetnými úvahami a konferencemi. Vrásky mu prohlubovaly některé nedávné či současné případy v činohře Národního divadla, jejichž smysl Císařovi unikal. Až s buldočí umanutostí hledal v těch textech, co jsem recenzoval, potvrzení smyslu Národního divadla, hranice vysokého smyslu vysoké divadelní instituce, naplnění jejích vznešených ideálů. Zkoumal duchovědné úvahy, které se nashromáždily za sto padesát let existence Národního divadla, o jeho smyslu pro komunitu. Vzhledem k současnosti se skoro zdráhám nazvat ji národem.

Myslím ostatně, že Císařovi vymezení národa dle parametrů 19. století, u nás propojené s obrozením a hlavně bojem proti nadvládě německé kultury, ve zkoumání ideje Národního divadla také nebylo úplně po chuti. A já ve svých posudcích ještě přiléval olej do ohně, neboť mi hledání ideje Národního divadla připomíná hledání zlatého rouna, čehosi vysněného, ale v praxi nereálného. Argumentoval jsem běžným provozem a chováním instituce, která se prostě musí nějak živit, musí se v ní uklízet (včetně doby větrání, třeba, což velmi podrobně vymezovaly smlouvy s nájemci budovy, než byla začátkem třicátých let postátněna – a dalších velmi praktických věcí). Prostě jsem onu myšlenku dehonestoval, možná až moc, protože, málo platné, na jejím základě budova Národního divadla vznikla. A divil jsem se, když se s žádostí o posudek profesor Vostrý ozval znovu.

Konečně jsem se s Císařem setkával coby šéfredaktor Divadelek. Něco jsme mu zadávali, občas ale sám zavolal, že by se rád k něčemu vyjádřil, že by chtěl nějakou inscenaci recenzovat, že by chtěl na něco upozornit. Měl u nás vždycky otevřeno a na jeho texty v Divadelkách jsem docela hrdý.

Byl vždycky velmi vděčný za přísnou redakci, protože byl moudrý a věděl, že dobrá redakce autorovi jen pomůže. A oba jsme věděli, že když se mu něco nelíbilo, ale uvázal se napsat, pošle teoretizující úvahu na dané téma. Kritiky, alespoň k nám, psal vždycky jenom pochvalné.

Uvědomujeme si vůbec, že s Janem Císařem nám odešel jeden ze dvou opravdových „profesorů“ teatrologie? Že nám už zbývá jen Jaroslav Vostrý? A že v tom propadu jede moje generace, trochu i já osobně, ale už i generace dnešních čtyřicátníků a padesátníků?

Josef Herman

(šéfredaktor Divadelních novin)

///

Být Císařem

Být Janem Císařem znamená být teatrologem s trvalou stopou po sobě. Neutuchající zvídavost ho držela až doposledka. Ta skvělá urputnost rozumět nejposlednějším tendencím. Co rozumět – interpretovat je. A vyložit jako pedagog i jako do jádra pronikající publicista.

Být Císařem znamenalo mít empatii. Nezaznamenal jsem u něj ani závan neživosti, nevztažnosti, lhostejnosti, žádnou samozřejmost v přijímání jevů a impulzů.

Tak třeba byl až jakýmsi patronem souboru Kámen. Divadla malého – bývá nás tam padesát šedesát –, kde se pátrá po současné avantgardě. S výsledky mimořádnými. Jsou vlastně i Janovy. Jako tykadlovitý teatrolog tam byl s kolegou Hulcem často k potkání i po představení u rozličných plodivých diskusí.

A též byl Císař mimořádný rétor. Přednášející, myslící pedagogicky a infiltračně. Tak jsem ho zažíval. Samozřejmě na fakultě a třeba i v Hronově. Nekonvenční, zapalující, obrazivý, se svérázným císařoidním humorem.

Jane Janku, okysličoval jsi, byl jsi vědoucí, vidoucí až štědrý. Dělal jsem Nezvalovu Manon třikrát. Ovšemže vždy jinak. V Liberci ty dva hráli Lecchiová a Ron, moudří, zralí. Žádné splašené hormony. Ojetí ztroskotanci v lásce, v citovém vakuu, vyhořelí, se léčili milodějným géniem Nezvalovým. Přijel Jan Janek – pochopil, přijal, pochválil, podšprajcoval.

Jiný sakra pěkný průsečík s ním – ve Studiu Kroměříž, dnes už televizní klasice Lébla & Potužila. Dělal jsem tam jednoho z moderátorů, Jan Janek velmistra žvavosti jménem Mirko Mirko. Mimořádně trapno-veselý portrét pseudovědce Všeználka. S jakou fantazií a gustem udělaná nula s průhledem do prokluzující upachtěnosti. A jaký inteligentní Janův mnohobarevný humor!

Poslední setkávání o premiérách nám zhatil čínský červ. Těšil jsem se vždy, že se prolneme a pár řečí o viděném dáme.

Naposled jsem Tě viděl, když jsme spolu odcházeli po představení z divadla. Vidím Tvá záda a Tvou tehdy novou přítelkyni hůl. Tak jsme byli oholáci oba. I nyní Tě tak vidím. Jsi velký a je za tebou smutno a nezacelitelno.

Miloš Horanský

(básník, divadelní režisér, teatrolog a pedagog)

P. S.: Jane Janku, vidím hodně obzíravých studentů, kteří si tvé dílo vezmou jako téma svých habilitačních prací.

///

Vášeň pro divadlo

Podstatná část mé už skutečně dost dlouhé cesty dramaturga a učitele se odehrávala za nejrůznějších střetávání se s profesorem Janem Císařem. On byl skutečně pedagog v tom smyslu, že s ním bylo možné kráčet proměnlivou divadelní krajinou, doprovázet jeden druhého a hovořit o dramaturgii jako o věci společného zájmu, byť různě nahlížené.

Bylo skvělé mít ještě po šedesátce „své učitele“, se kterými je obohacující se setkávat a nechat se od nich kárat: Čtu, Jene, vaši knihu a mám k ní řadu – ŘADU – připomínek! To bylo před dvěma roky na DAMU na schodišti cestou do Hallerova sálu. Jsou to dvě mohutná patra bez výtahu. Střídali jsme se v přednáškách. Jan Císař s fasciklem svých dalšími a dalšími listy obohacovaných (říkal jim fliegende Blättern) přednášek statečně s holí stoupal podél zdí zdobených plakáty a fotografiemi z DISKu z doby, kdy sám na tehdy nové DAMU studoval. Už by se tu generaci Prozatímního divadla taky mohl někdo z vás pořádně naučit. Nebudu to tu přednášet věčně a je to zajímavá – ZAJÍMAVÁ – látka.

ZAJÍMAVÝCH látek, k nimž je třeba dohledat spoustu materiálu a mít ŘADU připomínek k jejich promýšlení, měl Jan Císař do posledních dní celou řadu. Velké dílo divadelního teoretika, historika, pedagoga bylo završeno, ale nikoli ukončeno. V lednu loňského roku jsme s dalším z mnoha jeho žáků, prof. Darjou Ullrichovou, natočili s Janem Císařem jako studijní pomůcku sérii rekapitulačních rozhovorů. Už jen v nich – a doufám, že je DAMU zpřístupní – je řada ZAJÍMAVÝCH látek k dalšímu rozvíjení.

Den před zprávou o úmrtí svého učitele a kolegy jsem mu posílal obšírnou zprávu o nové akreditaci doktorandského studia, které on před léty zakládal, přál si mít stále přehled o tom, co dělá oborová rada, doktorandi a čekatelé.

Někdy v polovině osmdesátých let jsme spolu byli lektory krajské přehlídky ochotnického divadla v Letohradě. Císařova skvělá žena Mirka porotu nešetřila. Začínalo se v deset a hrálo se do půlnoci. Šest i více produkcí denně na dvou místech, mezi kterými jsme, většinou ve spěchu, přebíhali. Jedno slunné odpoledne vybyla půlhodinka času. Posedávali jsme, polehávali v nějaké škarpě u cesty (a kouřili – tehdy ještě Jan Císař i v tomto oboru „hrál první ligu“) a shodli se na tom, co je to divadelní VÁŠEŇ. Je třeba vstát a znovu se těšit na další špíl. Císař byl VÁŠNIVÝ DIVÁK. Vás ještě pořád baví se na to dívat? ptal jsem se ho na plzeňském festivalu po nějaké zvlášť ostentativní postmodernistické eklektické produkci: Baví. Chci přijít na to, kam až to dovedou…

České profesionální a amatérské divadlo přišlo o svého velkého pedagoga, znalce a milovníka. Zůstali jsme tu ale my, Císařovi žáci. A řada ZAJÍMAVÝCH úkolů, které nám tu nechal k dopracování…

Jan Vedral

(dramatik, dramaturg a teatrolog)

///

Tak tedy vážení…

Před více než deseti lety stál u zrodu divadelního souboru Tygr v tísni. Podpořil tehdy svého studenta teorie a kritiky Iva Kristiána Kubáka v rozhodnutí studovat režii činoherního divadla u Jana Nebeského, kde se Kristián setkal s dramaturgyní a autorkou Marií Novákovou a záhy společně založili divadlo.

Profesor Císař byl od prvopočátku věrným divákem Tygra v tísni, neúnavným rádcem, kritikem, podpůrnou silou, divadelním guru i přítelem. Často byl zpraven dopředu, do jakých titulů se hodláme pustit, a už na začátku projevil své nadšení či obavy a upozornil nás na možná úskalí.

Pokud jim to zdraví dovolovalo, nevynechali manželé Císařovi žádnou z premiér na Štvanici. Po představení se prostor rozezněl jeho proslulým Tak tedy vážení…! a profesor nás počastoval rychlou analýzou viděného. Na rozloučenou nás manželé Císařovi ubezpečili, že Tygr v tísni a Divadlo VILA Štvanice jsou jejich oblíbeným divadlem, a že i kdyby už nikam nechodili, za námi na ostrov přijedou vždycky.

Profesor Císař pro nás často býval také modelovým divákem: mnohokrát jsme jeho jméno v opuštěných budovách, mezi záhony i v kamenných divadlech zmínili a řešili jsme, jak se mu tam asi bude líbit, jestli ten či onen schod či mez překoná bez obtíží a jestli se nám na to v půlce nevykašle.

Jana Císaře často nadchlo to, co mnohé mátlo nebo nechávalo chladnými, protože byl člověkem lačným nových vjemů, podnětů a přístupů. Rád se nechal uvádět ve zmatek, klidně se plahočil po site-specific akcích, bez námitek se nechal v první řadě polít pivem, s gustem poslechl rap v inscenaci antického textu.

Ve svých textech byl nejen recenzentem. Byl hloubavým teatrologem, pro nějž nebyly divadelní inscenace předmětem hodnocení, ale podnětem k širším filozofickým, historickým a vědeckým úvahám. Nevíme, kolik čtenářů denního tisku recenzím pana profesora plným zauzlovaných vět a enigmatických úvah porozumělo, ale my jsme si je hrdě zakládali do našeho archivu a po jejich přečtení to či ono téma v inscenaci zpětně akcentovali.

Na jeho počest by se měla okamžitě otevřít kultura a uspořádat nikdy nekončící divadelní festival, kde si zahrají všichni, od vesnických ochotnických spolků až po Státní operu.

Marie Nováková a Ivo Kristián Kubák

(zakladatelé a umělečtí vedoucí Divadla VILA Štvanice a souboru Tygr v tísni)

///

Velký Otec Jiráskova Hronova

Kdosi chytrý řekl, že žádná psychoterapeutická léčebna nefunguje, nemá-li v týmu Velkou Matku, nejlépe starou ženu typu vědma, u níž každý najde ochranu.

Napadá mě, že žádný festival nefunguje, nemá-li svého Velkého Otce, imponující figuru, pamětníka a strážce oboru. Jiráskův Hronov to štěstí měl. Profesor Císař se nad ním klenul celá desetiletí. Byl nepřehlédnutelný, jeho úsudek byl pevný a neuvěřitelně mnoho věděl o divadle. Fosilní sloupky, které psával pro Zpravodaj, bylo potěšení číst.

Osobní vzpomínka: Můj muž špatně slyší a o to hlučněji se směje. Navíc má vstřícnou, až dětskou ochotu se zasmát, takže jeho hurónský smích často otřásal hledištěm. Měla jsem obavu, že to pana profesora ruší. Ale on nás jednou zastavil a velmi srdečně řekl: Pane Jindřichu, vy jste ten nejlepší divák celého Hronova. Tím vstoupil do mého srdce a už tam zůstane.

Daniela Fischerová

(spisovatelka, dramatička, publicistka a pedagožka)

///

Děd a vnuk

Profesora Císaře jsem okrajově poznal kdysi jako student. Bylo evidentní, že je to formát. Charizmatický, bystrý, vzdělaný a trochu i provokatér.

Ale pak, po letech, jsme se setkali několikrát v porotě Šrámkova Písku. Profesor Císař byl pro mě velkou inspirací, jak uměl promlouvat o různě ulítlých i šílených podívaných, vždy v kontextu, z úhlu člověka, který se spíše sám táže, než by posuzoval (trochu si myslím, že k tomu umění dospěl až ke stáru).

Ale o tom bych psát nemusel. Hlavně jsme se prostě skamarádili. Říkali jsme si děd a vnuk a bezuzdně vtipkovali, až z toho lidé okolo byli nesví. Zažil jsem tedy takového Císaře, ze kterého šla lidská záře, založená na humoru a laskavosti.

Byl to jeden z mála lidí, které bych chtěl napodobit v tom, jak uměli zestárnout.

Jiří Austerlitz (Adámek)

(režisér, pedagog, zakladatel a vedoucí souboru Boca Loca Lab)

///

Svět jako model světa

Kolikrát v životě se stane, aby člověk nahlédl na své psaní z nové perspektivy? V mém je to v této chvíli poprvé. Poprvé po skoro čtyřiceti letech píšu text z perspektivy, že ho nebude číst profesor Jan Císař.

Jistě, stále se budu pohybovat ve světě, do nějž mne pan profesor uvedl, ve světě, který je postaven na prastaré ideji Rosenblüthově a Wienerově, a sice že „nejlepším modelem kočky je jiná, nebo pokud možno táž kočka“. Svět jako model světa, který je třeba přemodelovat a vyjmout z něj omfalos, pupek, kolem kterého se svět otáčel právě do této chvíle. Tu jistotu, jež myslím spojuje všechny, kdo přemýšlejí o slovech, kterými vzpomenou pana profesora. Skutečnost, která byla po celou dobu neměnná, prostě ta, že naše každé slovo, jež umístíme do veřejného prostoru, bude pak pan profesor reflektovat, analyzovat a nakonec mu sám, do jisté míry, dá skrze svou interpretaci hodnotu, kterou ve světě dané slovo zaujme.

Přesně tak bylo každé mé slovo, alespoň do této chvíle, vysloveno s vědomím, že ve své podstatě není slovem konečným, že je zatím jen vstupní hmotou, něčím, co opouští lůno imaginace a vstupuje do světa interpretace, aby tam našlo své místo a možnou reflexi. A to s plným porozuměním všech herních principů, s vědomím metatextových her, falešných stop, chytáků i návodů skrytých na tajných místech, která bude v našich textech jako první hledat pan profesor. Přiznávám, a myslím, že se v tomto absolutně neliším od ostatních autorů této přílohy Divadelních novin, že přesně toto bylo – pro mne posledních skoro čtyřicet let – jednou z největších intelektuální radostí.

Nedokážu chápat psaní jinak než jako hru. V tomto smyslu odešel můj nejmilejší partner v této hře, a pokud se v této situaci necítím zoufale osamělý, tak jen proto, že jsme v ní všichni, kdo píšeme. Nezbývá nám tedy než se znovu vrátit k dalšímu z oblíbených citátů pana profesora, a sice k myšlence Lubomíra Doležela, v níž tvorba spočívá v modelaci světa, jenž nebyl předtím k dispozici. Svět bez Jana Císaře bude světem, který nejenže pro všechny z nás nebyl k dispozici, ale byl i mimo naši představu.

První analýzu pana profesora jsme si s Nejhodnějšími medvídky vyslechli ve druhé polovině osmdesátých let, a smím-li citovat našeho prvního herce-milovníka Daniela Vavříka, nikdy by mne nenapadlo, že přijedem s Medvídky na festival a nebude tam Císař.

Nevím, jakým způsobem se k této situaci postavit. Snad jedině tím, že se pokusíme ztraceného Císaře znovu vymodelovat s vědomím oné již zmíněné myšlenky Rosenblüthovy a Wienerovy, a sice že „nejlepším modelem Císaře je jiný, nebo pokud možno týž Císař“. V tomto smyslu je Císař nesmrtelný a zůstává tu s námi. On, Mirko Mirko, a samozřejmě i jeho stroj času.

Děkuju za všechno. Za to, co bylo, a ještě víc za to, co zůstává.

René Levínský

(dramatik, matematik a zakladatel souboru Nejhodnější medvídci)

///

Za ty kapří škvarky se omlouvám…

Profesor Jan Císař mě nikdy neučil, přesto ho za svého učitele považuji. Vlastně jsme se dost dlouho osobně míjeli a sblížilo nás až amatérské divadlo, především každoroční setkávání na Jiráskově Hronově.

Jeho zvučný hlas nečekaně a šokujícně přecházející z přednáškového mezzoforte do hřmícího fortissima nešlo přeslechnout. Zněl z rozborového semináře, z šera divadelního hlediště i ze sluncem rozpáleného náměstí. Vedli jsme spolu plamenné spory o tom, zda a jak hodnotit amatérská představení, sdíleli náklonnost k Aloisi Jiráskovi i hronovským ochotníkům v čele s Mirkem Houšťkem. Když jsme s Petrem Léblem a Radkou, tehdy ještě Prchalovou, psali a vydávali opoziční hronovský zpravodaj Ježeček Kamzíček, stal se pan profesor nejen vděčným čtenářem, ale i terčem našeho poněkud drsného humoru. Nezapomenu na Petrův radostný záblesk v očích, když jednoho rána objevil v novinách fotografii jakéhosi polského generála v parádní uniformě, který jako by panu profesorovi z oka vypadl. A už tu byl článek o utajovaných identitách prof. Císaře!

Jak jsme se tak láskyplně ostřelovali, překvapil mě na jednom z hronovských setkání nabídkou, abych se na katedře teorie a kritiky DAMU ujala semináře kritiky. Nikdy jsem na pedagogickou dráhu nepomýšlela a snažila se mu to rozmluvit, ale prostě mě ukecal. Už to bude skoro dvacet let…

Nikdy jsem toho nelitovala. Kdyby ne pro studenty, kteří mě svým myšlením a názory neustále obohacují, tak pro naše katederní potkávání, na nichž jsme s panem profesorem objevovali, že máme společného mnohem víc než jen tu lásku k amatérům. Každé setkání začínalo větou: Radko, co jste viděla, povídejte mi o tom! Byly to debaty vzrušující, v nichž jsme po jeho odchodu z katedry pokračovali při návštěvách v Unhošti.

Profesor Císař byl teoretikem bytostně spojeným s živým světem divadla, jehož vývoj nepřestával i v posledních letech s velkým zájmem sledovat. Měl pochopení i pro nejnovější divadelní směřování, neustrnul v jedné představě o divadle, byl v kontaktu s divadelníky napříč generacemi a zaměřením. Nebyl suchopárným teoretikem. Měl velký cit pro divadlo a stejně tak i smysl pro humor. Byl příkladem kritika, který – slovy F. X. Šaldy – nesoudí jen rozumem, ale celou kulturností své bytosti. A uměl užívat radostí života: stejně vzrušené debaty jako o divadle jsme vedli o dobrém jídle a pití. Kapustové karbanátky přivezené do Unhoště stavěl nad divadelní zážitky předních scén.

Bylo mi s ním a jeho milou ženou Mirkou vždycky dobře. Moc dobře. Takové krásné hovory už s nikým nepovedu. A odpusťte, pane profesore, ty kapří škvarky, co vám už od loňska slibuju, budeme muset v Unhošti s Mirkou ochutnat samy. Ale určitě vám u nich připijeme dobrým vínem!

Radmila Hrdinová

(divadelní kritička, publicistka a pedagožka, redaktorka kulturní rubriky deníku Právo)

///

Aura

Dlouhé cesty autem na premiéry s panem profesorem byly ohromným zdrojem informací, úvah a debat. Obzvlášť když bylo auto plné těch, které pan profesor už v minulosti učil či ovlivnil.

Ne vždy se týkaly jen divadla. Já vám, pane profesore, ani tak nezávidím to, že jste se setkal s Grotowským, s Brookem a dalšími divadelními velikány, ale hodně vám závidím, že jste hrál fotbal s Pepim Bicanem, sdělil mu při cestě na premiéru Maryši v brněnském HaDivadle Vladimír Hulec. No a to zdaleka nevíte vše… navázal pan profesor. A se stejnou precizností, s jakou byl schopen rozebrat a analyzovat historickou éru leckterého divadla, rozebíral a analyzoval bezchybnou fotbalovou hru slávistické legendy.

Během těchto cest se člověk mohl dozvědět řadu jinak netušených teatrologických poznatků. A umístil někdy někdo žida, co prodal Maryše kávu, přímo na scénu? – Dosud nikoli… Otázka zní, proč by to dělal… Někdy dokonce došlo i na cenné publicistické rady. Přiznám se, pane profesore, že jsem vaší recenzi na posledního Alfreda ve dvoře moc neporozuměl… řekl jsem jednou. No já totiž, pane kolego, když jsem v koncích, tak píšu teorii… zněla odpověď.

Pominu-li ohromné historické znalosti, cit pro slovo a schopnosti uvažování, odlišoval se od jiných akademiků i nevyčerpatelným zájmem o divadelní podivíny a různé divadelní žánry, typy divadel a souborů, o festivaly, kde se odehrávaly nejrůznější pitoresknosti, o nové počiny snad ve všech oblastech lidské činnosti. Jeho dlouhodobý zájem o další tvůrčí počiny divadelníků, se kterými se seznámil a jejichž představení navštívil, které svou osobností oslovil a často i ovlivnil, nebyl nikdy předstíraný. Vytvořil stovky pout mezi lidmi všech složek a druhů divadla, kteří tak v Císařově zájmu měli oporu pro svou práci a přemýšlení o ní. Amatérské divadlo tuto síť znásobovalo, což kolem pana profesora utvářelo auru teoretika pro všechny. On však nebyl „pro všechny“. Byl teoretikem i přítelem vždy jen pro ty chytré, inteligentní, citlivé a vnímavé.

Otto Linhart

(dramatik, nedávný absolvent teorie a kritiky pražské DAMU)

///

Pedagog a autor

Profesor Císař mne provedl celým mým studiem na katedře teorie a kritiky na DAMU, takže jsem ho znala i z jeho vážné stránky, která doplňovala tu hravou a velmi společenskou.

Když se mi má historicky zaměřená bakalářská práce rozlomila vejpůl a já jsem se hroutila v úzkosti, byl první, kdo mi naznačil, že ze mě asi nebude divadelní vědkyně, protože mě příliš fascinuje umění jako takové. Při vší vstřícnosti byl v některých momentech upřímný tak, že to i trochu bolelo, nicméně jeho impulzy vždycky vedly k mé větší otevřenosti.

Později jsem ho požádala, aby se stal školitelem mé magisterské práce o postmodernismu na českých jevištích. Tehdy jsme našli společnou řeč. „Hráli“ jsme si s divadelní teorií a kritikou s takovým nadšením a vzájemným porozuměním, jak jsem to od té doby nikdy s nikým nezažila. Projevoval radost, kdykoli jsem za ním přispěchala s nějakým přemrštěně komplikovaným textem, protože viděl ty týdny práce, které jsem do bádání vložila, a navíc se rád nechával překvapovat.

O jednom tématu si se mnou ale nikdy povídat nechtěl: odmítal hovořit o svých teoretických dílech, která napsal před revolucí. A to dokonce ani v případě, že jsem je citovala v diplomové práci. Myslím, že se mu nelíbila už sama představa, že existují a že je někdo čte a používá. Říkal o nich, že jsou dávno zastaralá. Nikdo ho nepřesvědčil o opaku, byť se o to jeho okolí občas pokoušelo.

Chtěla bych tento prostor využít k tomu, abych veřejně prohlásila, že ty knihy nejsou špatné: Divadla, která našla svou dobu nebo Proměny divadelního jazyka – ale i další – jsou inspirativní i dnes.

Barbora Etlíková

(divadelní kritička na volné noze, v současnosti doktorandka DAMU)

///

Inspirativní rozhovory

O tom, jak profesor Jan Císař přednášel, přesně referovala Alena Zemančíková ve svém známém textu Profesor Císař přednáší, který poprvé vyšel již v roce 1989 v Amatérské scéně. I když za nás již cigaretu nepoužíval, gesta, výrazy, dikce i tempo přednášky zůstaly až do posledních chvil jeho vyučovacích hodin na DAMU stejné. Vím to, neboť jsem byla se svými spolužačkami posledním ročníkem katedry teorie a kritiky, kterému přednášel plných pět let našeho studia, až do zdárných magisterských státnic.

K přednáškám a seminářům ovšem náleží i zkoušky. Právě při nich se odhaluje charakter zkoušejícího. Pan profesor s námi na zkouškách vždy mluvil laskavě, klidně a moudře. Byl si vědom toho, že jeho znalostí nemáme šanci dosáhnout, ale nikdy nám to nedal najevo. Naopak. Zajímal se o náš názor a pohled, ať už se jednalo o texty, či zhlédnutá představení. Zkoušky tak byly inspirativním rozhovorem s člověkem, kterého jsme si velmi vážily. Jako studentka jsem se tak na zkoušky s panem profesorem Císařem vždy těšila. Což se rozhodně u jiných pedagogů nestávalo běžně.

Anežka Pondělíčková

(redaktorka Divadelních novin a editorka jejich internetových stránek)

///

Komediant a optimista

Jeden současný student DAMU se mě zeptal, co na Janu Císařovi bylo tak mimořádného, že na něj v souvislosti s úmrtím všichni tak spontánně vzpomínají. Že odpověď na tu otázku z písemných dokumentů nevyčte. A tak na to celou noc, kdy toto píšu, myslím.

Císařova teoretického a divadelněhistorického díla jsem si začala vážit až v posledních dvaceti letech: tehdy také, podle mého názoru, napsal své nejlepší věci. Jeho Proměny divadelního jazyka mě v době jejich prvního vydání na konci osmdesátých let nijak neoslovily (tu knížku jsem pak ztratila někde ve vlaku nebo při stěhování, a tak teď nemám jak si svůj tehdejší dojem ověřit). Řeklo by se tedy, že síla Jana Císaře byla v živém projevu: to je samozřejmě pravda, jeho řečové i gestické figury i manýry byly legendární a z jeho přednášek a hodnocení činily divadelní zážitek. Ale Jan Císař také výborně psal a jeho studie v časopise Disk, jeho publikace z dějin českého divadla a ty, které vykládaly principy dramaturgie, byly skvělé. Z těch, jež byly sepsány nebo znovu zredigovány už ve svobodných časech, totiž vždy dýchalo zaujetí divadlem jako způsobem vyjádření lidské existence. Vždyť ano, Člověk v situaci se jedna z jeho knih jmenuje.

Jan Císař se jako člověk musel za svůj dlouhý život vypořádat s mnohou situací. V době, kdy to bylo těžké a trapné (a blbost a trapnost dovedl při svém břitkém duchu vycítit vždy), pro sebe hledal pole svobodného myšlení v odborných odbočkách.

Když jsem přemýšlela nad odpovědí současnému studentovi DAMU, napadlo mě, že v době, kdy si jeho bývalí kolegové ve funkcích na DAMU pěstovali televizní byznys, Jan Císař, který na DAMU zůstal, se věnoval loutkářům a amatérům. Nebyl prebendář, neliboval si v postaveních. A také se ho nikdo nemusel bát. Studenty netrápil a neponižoval ani tehdy, když byl konsternován neznalostmi a nezájmem. Talenty a umělecká usilování ho ale vždy zajímaly. Ani tak nevadilo, že výsledek je třeba naivní nebo diletantský. Když v tom cítil závan ducha, zpozorněl a dovedl pak z inscenace vyteoretizovat i víc, než v ní skutečně bylo. Předstírání hloubek či významů ale vycítil neomylně; v takových případech se kriticky odmlčel a už to samo o sobě znamenalo nesouhlas. Jemná citlivost pro existenciální opravdovost v divadelním díle ho také „na stará kolena“ uchránila od staromilství a nevrlého konzervatismu. Měl rád pohyb v každé podobě, a tak pro něj nebylo těžké udržet v neustálém pohybu i vlastní myšlení.

Posledních dvacet let svého působení věnoval především úvahám o činoherním divadle. Přeli jsme se o divadlo poezie. Jan Císař vždy hřímal, že to není žádné divadlo, a já jsem vždy znovu oponovala, že tenhle typ divadla se děje přinejmenším od počátku 20. století jako alternativa ke kanonizovaným divadelním druhům, a že to tedy jako divadlo musíme vzít v potaz. V posledních letech se ten náš spor už odehrával jaksi ostentativně. Vždy jsme ho předvedli, abychom to měli za sebou, přičemž já jsem za ta léta pochopila jeho výhrady a on, jak se ukázalo v jednom z jeho „fosilních sloupků“ v loňském Zpravodaji Jiráskova Hronova, nakonec svůj (ne)vztah k divadlu poezie vysvětlil a relativizoval. Protože poezie mu vzdálená nebyla.

Jan Císař byl člověk vysoké sociální inteligence. Optimista. Pamatoval si lidi a jména. Byl, jak sám o sobě říkal, špatný herec, ale (to říkám já) výborný komediant (proto býval obsazován, aby hrál víceméně sám sebe, jako například v televizním Studiu Kroměříž). Nikdy nepil pivo. A co jsem si také uvědomila během této noci, kdy jsem na něj myslela, nikdy jsem od něj neslyšela žádný sexistický výrok nebo vtip.

Alena Zemančíková

(dramaturgyně, spisovatelka, pedagožka, literární redaktorka ČRo)

• Autor: DN,Josef Herman,Jan Vedral,René Levínský,Alena Zemančíková,Anežka Pondělíčková,Otto Linhart,Radmila Hrdinová,Ivo Kristián Kubák,Miloš Horanský,Jaroslav Etlík,Jan Burian (ředitel) a Jan Hančil
• Publikováno: 27. dubna 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Sbohem, pane profesore

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ