Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext Paměti, záznamy a deníky

    Sbohem, pane profesore! (No. 10)

    Prof. Jan Císař – Janek, pro encyklopedie a akademiky prof. Jan Císař, pro divadelní svět a přátele prostě jen Janek… V souvislosti s jeho odchodem se objevila řada krásných a zasvěcených článků hodnotící jeho tvorbu, přínos a osobnost, jeho působení v divadlech, v časopisech a odborných revuích, jeho pedagogickou činnost, jeho schopnost uvažování o divadle, jeho teoretické, historické i praktické znalosti a zázemí. To všechno bylo, je a bude posbíráno a zhodnoceno. Vzpomínková řada určitě ještě nekončí.

    Scénická žatva, Martin 2009. Foto Mirka Majorošová

    Teoretik, kterému loutkové divadlo stálo za to

    Vzpomínám na Janka trochu jinak. Samozřejmě také na setkání s ním jako s profesorem. Krátce nás učil na divadelní vědě na FFUK, a ta přednáška Prostor a čas v divadle, filmu a televizi byla o všem jiném než o tom, jak se nazývala. Povídal si s námi o své návštěvě  Paříže ( byl to konec 60. let a bylo to ještě trochu možné) a vyprávěl děje filmů, které tam viděl. A pak jsem se s ním setkala na nějaké Loutkářské Chrudimi, kde byl v porotě. Bylo to pro mne trochu nečekané, protože jsem netušila, že loutkové divadlo bude na delší dobu také v hledáčku jeho zájmu. Bylo to všechno díky Miroslavu Česalovi (mimochodem neprávem dnes opomíjeného vedoucího loutkářské katedry v nedobrých letech, který upadl neoprávněně ve všeobecnou paměťovou nemilost). Chtěl Janka zklamaného divadlem, které v sedmdesátých letech u nás nevěstilo nic dobrého, přivést na jiné myšlenky a využít ty jeho „jiné“ myšlenky ve prospěch uvažování o loutkovém divadle, kterému se naopak v té době mimořádně dařilo. A povedlo se. Po Erikovi Kolárovi jsme jako loutkáři dostali darem teoretika, kterému loutkové divadlo stálo za to. To teprve později se znovu přihlásili ke slovu teoretici mladší generace – Karel Makonj, Petr Pavlovský, Jaroslav Etlík, kteří v mnohém na Janka navázali, učili se od něj, přeli se s ním…

    Ale nechtěla jsem rozebírat Jankův přínos pro loutkové divadlo. Mne tenkrát zaujalo, jakým způsobem se tehdy už známý pedagog, kritik, historik a teoretik začal loutkovým divadlem bavit. Byla to pro něj i pro mne společně pozdně sdílená láska k loutkovému divadlu, jeho podivnostem i výjimečnosti. A tak se pan profesor začal objevovat na řadě amatérských akcí a já měla možnost ho s překvapením sledovat. Na moji otázku, co ho na tom všem zajímá a jak se na těch setkáních s amatéry jako vážený pan profesor cítí odpověděl, že výborně a že za nimi rád jezdí v maskáčích.

    Nechal se rád strhnout entuziasmem amatérského hnutí, byl zde nekorunovaným králem a bylo zde dobře jemu i s ním.

    A ještě jednou věcí mě překvapil a okouzlil. Mívali jsme svého času vždycky v úterý schůzky v bývalém televizním klubu. Nebyly to schůzky v pravém slova smyslu, byly to spíše audience a příchozí byli nejrůznější. Díky pestré společnosti se tam probralo kde co.  Tam jsem se také dověděla, že spolu sdílíme ještě jednu lásku – operetu. Jak se v její historii vyznal! Jak dovedl zazpívat (někdy v originále) ty nejznámější melodie! Prostě nádhera!  Byl výtečný vypravěč, dobrý společník. A oplýval ještě jednou vzácnou vlastností: nedával své znalosti okatě najevo a nikdy nikoho v debatě či sporu neponížil.

    Dodneška slyším jeho nazálně zabarvený hlas, jeho řečnické akcenty, kterými uměl aktivizovat i ty nejutrmácenější posluchače. Je zajímavé, že ve slovním projevu byl (i v té zapeklité teorii, kterou jsem i v jeho pojetí nikdy neuměla pořádně pochopit) srozumitelnější než v psaném slově.  To se člověk se musel k jeho myšlenkám opravdu umět pročíst!

    Byl to můj milovaný pan profesor. Ani nevím, jestli jsem mu to vůbec stačila říci.

    Nina Malíková, teatroložka se specializací na loutkové divadlo, pedagožka, bývalá šéfredaktorka měsíčníku Loutkář

    ///

    Máte-li zájem připojit se k tomuto cyklu vzpomínek a ohlédnutí za profesorem Janem Císařem, pište a posílejte své příspěvky na adresu redakce: redakce@divadelni-noviny.

    Více na i-DN:

    Jan Císař

    Zemřel Jan Císař


    Komentáře k článku: Sbohem, pane profesore! (No. 10)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,