Divadelní noviny > Kontext Paměti, záznamy a deníky
Sbohem, pane profesore! (No. 11)
Pan Jan Císař provázel mé divadelní hledání i hledání celého Divadla Kámen od tápavých počátků doteď. Bez něj bychom byli o mnoho chudší a o mnoho horší.
Bytí v hypotéze a na její hranici
Fascinuje mě na něm mimo jiné krásné, hluboké utrpení upřímného vědce a upřímného člověka při zdolávání nezdolatelných cílů teorie umění. Hluboké utrpení, které zároveň automaticky vytváří svůj protipól – hlubokou až bujarou radost.
V profesorových teoretických textech je pro mě tento druh utrpení doslova hmatatelný. Jako by se hmota ostrého intelektu, nesmírné citlivosti, vůle k pronikání několik vrstev pod slupku jevů a velkorysá tolerance srazila s antihmotou pochybností, ochotou přiznat si nedostatečnost pozemských úvah a připraveností donekonečna korigovat své poznání a své hypotézy. A jako by tato srážka vytvořila cosi silného a hrozně přitažlivého. Cosi, co je zároveň teoretickým pojednáním i uměleckým dílem.
Při živých projevech bylo autenticky prožívaného utrpení také dostatek, ale zaprvé se při nich profesor přece jen nemohl pouštět do nejzrádnějších propastí teorie, zadruhé při nich bylo utrpení obvykle překryto radostí z komunikace, z přítomného vespolného bytí s posluchači a účastníky debat. Živé projevy bývaly skvělou intelektuální show s nádherně vypointovanými paradoxy a dramatickými oblouky.
Člověk ani nemusí rozumět všem profesorovým myšlenkovým postupům. Stačí, když čte nebo poslouchá jeho výklad jako existenciální drama s prvky existencionální grotesky. Často pro mě nebylo důležité, co přesně profesor říká, vysvětluje, rozebírá. Důležité pro mě bylo jeho přítomné bytí. Bytí v hypotéze a na její hranici. Vyslovování hypotézy a současně její negace. Poctivá věda a poctivé lidství. A rytmus slov, na kterém se to vše neslo.
Teorie umění je strašný úděl, strašnější než třeba provozování divadla. Je strašně těžké vytvořit hypotézu, a vzápětí je každá hypotéza praxí ne-li přímo vyvrácena, tak aspoň zpochybněna. Pohyb pana Jana Císaře na rozhraní hypotéz a jejich zpochybnění připomínal pohyb akrobata na laně. Možná právě z tohoto pohybu či neustálého pobytu na rozhraní vyplývala jeho autentičnost. Anebo naopak: výsledkem jeho lidské autentičnosti ve spojení s ostrým intelektem byl pobyt na tomto rozhraní.
Jsem vděčný za každé setkání s ním a jeho paní Mirkou. Dokonale se doplňovali. Míval jsem pocit, že mluvím s jednou superkomplexní bytostí, která je nadána pronikavou intelektuální i emoční inteligencí. Mám podezření, které se mi při různých setkáních při divadle i v unhošťském domku spíše potvrzovalo než vyvracelo, že minimálně mnohé texty sepsané v posledních desetiletích (například úvahy v časopisu Disk i jinde, recenze a reflexe z amatérského i profesionálního prostředí, úvahy o vývoji divadla a jeho postmoderních rysech…) byly motivované, vyprovokované nebo dotvarovávané jiskřením mezi oběma póly této krásné dvojice.
Petr Macháček, režisér, dramatik, herec, zakladatel, ředitel a umělecký šéf Divadla Kámen
///
Máte-li zájem připojit se k tomuto cyklu vzpomínek a ohlédnutí za profesorem Janem Císařem, pište a posílejte své příspěvky na adresu redakce: redakce@divadelni-noviny.
…
Více na i-DN:
Postřehy Divadla Kámen (No. 22)
Postřehy Divadla Kámen (No. 23)
…
Komentáře k článku: Sbohem, pane profesore! (No. 11)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)