Divadelní noviny > Kontext Paměti, záznamy a deníky
Sbohem, pane profesore! (No. 2)
Zemřel prof. Jan Císař… Několik dnů po té zprávě jsem nebyl schopen napsat ani čárku. S Janem Císařem jsem mluvil ještě v neděli 11. dubna, před jeho poslední středou. Volali jsme si mobilem. Jeho hlas už nezněl tak bouřlivě jako kdysi, byl zase v nemocnici. Už po kolikáté za poslední rok…
Jan Císař, Jiráskův Hronov 2015. Foto Ivo Mičkal
Viljo, ach Viljo…
Naposledy jsme se viděli koncem letošního ledna po jeho osmdesátých devátých narozeninách u něj doma v Unhošti, kam jsme (a nejen my) k Císařům jezdili na kus řeči. Psal pro mě právě text k připravované publikaci ke Šrámkovým Pískům a do poslední chvíle mu hlava perfektně sloužila. Tělo už méně a méně. Co tedy dodat, jak být a zároveň nebýt příliš osobní. To zřejmě nejde…
Měl jsem ho rád. A nejen jako divadelní osobnost, k níž jsme všichni vzhlíželi. A on snad, neskromně podotýkám, také mě. Znali jsme se víc než padesát let a už to tak bude bohužel definitivně. Posledních třicet let jsme se stýkali dokonce velmi úzce. Jezdili jsme k nim na chalupu, na výlety po českých zemích, do přírody, po bunkrech v Orlických horách, po hradech a zámcích, po galeriích. Moje žena Naďa si měla stále co říci s jeho ženou Mirkou, já s Jankem, panem profesorem (tykání mi nabídl snad až někdy, kdy mi bylo šedesát), také – a nejen o divadle. Víc než posledních pět posledních let jsme spolu také psali jakési roz-vzpomínání na jeho život. Do diktafonu mi říkal své názory na divadlo, na profesionální i amatérské. Ale také mnoho osobního. Proto jsme je nedokončili. Bránil se „intimnostem“ víc než urputně, svůj soukromý život nepokládal za důležitý.
Strávili jsme spoustu hodin rozmlouváním v chalupě nad Neratovem a byl to boj o každou vzpomínku, která měla osobnější a humornější nádech. Janek byl skvělý vypravěč. Zažil pestrý život, znal tolik osobností a setkal se s mnoha evropskými divadelními veličinami. Rád vzpomínal na svá studentská léta a hlavně na léta šedesátá, kdy byl uprostřed kvasu, kterému se říkalo český divadelní zázrak – Vostrý, Krejča, Radok, Grossmann…
Kdysi jsem zkoušel dálkově studovat dramaturgii a po přijímačkách se pokorně s tou myšlenkou rozloučil. Zkoušel mě právě on, tehdy ještě docent, a já měl trému. Později prohlásil, že mě tím zachoval pro východočeské amatérské divadlo a že to považuje za svou velkou zásluhu.
Teprve po letech jsem díky jemu na té pražské divadelní fakultě asi patnáct let učil a na stará kolena a s jeho podporou se vyučil i k doktorátu ze scénické tvorby… Díky tomu jsem ale na své kůži zažil prostředí plné vášně pro divadlo, které pro něj bylo tak zásadní jako voda pro rybu. Janek do svých studentů zasel mnohé, čím se české divadlo může dnes pyšnit. Jsou stovky těch, co v něm našli osobnost zcela výjimečnou, i přes nesnadně precizně formulovaná teoretická východiska srozumitelnou a přitažlivou. A nemám na mysli jen profesionály. Kolik amatérských divadelníků, hlavně od sedmdesátých let, ovlivnil stejně tak, ne-li víc.
Kdysi jsem ho pozval, aby s východočeskými amatéry rozebral jakési představení v královéhradeckém divadle. Bylo už kolem půlnoci a Janek svým osobitým způsobem rozvíjel své teoretické úvahy, tehdy ještě s cigaretou v ruce. Zapaloval jednu od druhé, ale žádnou poctivě nedokouřil, při myšlení přece musel nějak zaměstnávat ruce. Dodnes si myslím, že mu mnozí sic nerozuměli, ale poslouchali až nábožně… Stejně nezapomenu na jeho trefné postřehy při stovkách rozborových seminářů na všech možných českých amatérských přehlídkách od Červeného Kostelce po Písek či Hronov…
Shrnout osobnost Jana Císaře do jednoho textu by byla práce sisyfovská. Já ke svému psaní potřeboval znát jeho různé časopisecké články v Divadle, v Disku i jinde, v Amatérské scéně, ve zpravodajích z různých přehlídek – a našel jsem jich tisíce. Ne všemi, samozřejmě, jsem se probral. Také jeho teoretické studie zůstanou navždy poklady české divadelní teorie a historie. Nejen Člověk v situaci či texty o Národním divadle a vůbec o divadle 19. století (poslední nedokončená zůstala na jeho pracovním stole) nebo metodické knížky pro východočeskou lidovou konzervatoř. Některé z nich, například Základy dramaturgie, se staly i základními skripty pro vysokoškolské studium.
Jeho osobní knihovna je nepřeberná. Nejen v jeho unhošťském bytě či v praktické garsonce na Jižáku, kde trávil noci, kdy už bylo pozdě vracet se do Unhoště. Vždycky věděl, kam sáhnout, pokud chtěl své formulace opřít o názor jiné autority. Paměť měl encyklopedickou…
I v tom nám bude nenahraditelný. Především v něm ale ztrácíme člověka milujícího i pochybujícího, věrného, člověka renesančního rozměru, s vášní pro dobrou diskusi stejně jako pro dobré jídlo či pro krásnou operetní árii. Viljo, ach Viljo… nám kdysi na divadelní konzervatoři zpíval a sám se na klavír doprovázel.
Není toho málo, proč nám budeš scházet…
Saša Gregar, režisér, herec, manažer, pedagog, publicista, významná osobnost východočeského amatérského divadla
///
Máte-li zájem připojit se k tomuto cyklu vzpomínek a ohlédnutí za profesorem Janem Císařem, pište a posílejte své příspěvky na adresu redakce: redakce@divadelni-noviny.
…
Více na i-DN:
…
Komentáře k článku: Sbohem, pane profesore! (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Pavel Pešek
„Zapaloval jednu od druhé,
ale žádnou poctivě nedokouřil, při myšlení přece musel nějak zaměstnávat ruce. Dodnes si myslím, že mu mnozí sic nerozuměli, ale poslouchali až nábožně…“ Tu cigaretu zapalovanou o druhou vidím dodnes. Dokonce jsem jako kluk kouřil stejnou značku jako pan profesor. A nábožně jsem poslouchal. Bylo mi tehdy sedmnáct. Pak ještě mnohokrát. A pořád je mi moc smutno.
Díky, Sašo, za tvou vzpomínku.
24.04.2021 (14.31), , Trvalý odkaz komentáře,