Divadelní noviny > Kontext Paměti, záznamy a deníky
Sbohem, pane profesore! (No. 9)
Profesora Jana Císaře jsem poprvé viděl a slyšel naživo na Jiráskově Hronově, v čemž určitě nebudu nijak originální.
Foto Ivo Mičkal
Krátká vzpomínka na Jana Císaře
Nebyl jsem žadný zapřísáhlý milovník amatérského divadla objíždějící regionální přehlídky ani nadšený ochotník hltající veškerou dostupnou literaturu. O divadle jsem nevěděl nic, nikoho z divadelní oblasti jsem neznal. Jediné, co mě sem tehdy táhlo, byla zkušenost ze středoškolského divadelního spolku, jakási neurčitá, neformulovaná, ne zcela uvědomělá rozkoš z divadla.
Hned první den jsem viděl několik představení a kdosi mi doporučil, že musím jít zítra ráno na kritický seminář. Jestli si to dobře vybavuji, říkalo se tomu „problémový club“, a že prý to je zážitek. Mně se vůbec nechtělo, nechápal jsem, jak může být plkání o divadle zážitkem, ale nějak jsem sám sebe přemluvil a pak už jen zíral. Jan Císař mluvil spatra o inscenacích, které jsem včera viděl, a já zažil mentální zemětřesení. Nemám rád hyperbolizaci dobrých vzpomínek při odchodu osobností, které pro vás byly tak či onak zásadní, ale toto skutečně není jakkoli přibarveno.
Do té doby mě nenapadlo, že se dá o divadle přemýšlet takovým způsobem. Netušil jsem, co všechno může být za divadlo označeno, jak spletité mohou být jevištní znaky, náznaky, příznaky, jak nečekaným dobrodružstvím může být rozbor divadelní pohádky zahrané slečnou pouze za využití jednoho jablka, do kterého si na konci kousne. Možná to bylo něco jako takový ten moment dětské radosti, kdy vám jednotlivá písmenka začnou dávat smysl slov, ale ten si já osobně nepamatuji. Takže spíš něco jako když se poprvé dozvíte o teorii chaosu nebo kvantové mechanice. Vůbec tomu nerozumíte, ale víte, že jste právě narazili na úplně nový svět, který vás pohltí.
Foto archiv Činoherního klubu
A co bylo možná nejvíc fascinující – Jan Císař měl dlouhé monologické výklady, neúprosně logické kladení argumentů a řečnických otázek, a přitom jste ani na chvíli neměli pocit, že nedává prostor ostatním, že nenaslouchá. Naopak – v sále se pořád někdo hlásil, pronesl vlastní komentář, názor nebo poznámku a Jan Císař vše ihned komponoval do svého toku kritického myšlení. Myslím, že jeden z důvodů, proč jsem se nedostal na DAMU na činohru, byl právě on. Když seděl u stolu proti mně v druhém kole přijímacího řízení, měl jsem takový respekt, že jsem nebyl schopen prakticky nic říct.
Bylo by nošením dříví do lesa vzpomínat na živost, nabitost a zábavnost Císařových celofakultních přednášek na DAMU. Bylo by nošením dříví do lesa vzpomínat na jeho myšlenkové odbočky k naprosto různorodým vědeckým oborům i zcela osobním vzpomínkám, kdy teprve onen sofistikovaný koktejl dával šanci pochopit přednášené téma ve všech úrovních. Zastihnout ho v kavárně DISKu a mít možnost s ním mluvit o právě zhlédnutém bylo nedílnou součástí studia na DAMU. Ač na „alterně“ neučil, byl přítomen skrze svoje publikace o loutkovém divadle. Společně s Karlem Makonjem, Jaroslavem Etlíkem nebo Miloslavem Klímou tvořili živou tekutou polemickou platformu pro teatrologické přemýšlení nad fenoménem teoreticky obtížně uchopitelného loutkového divadla.
Foto Ivo Mičkal
Záběr Císařova psaní o divadle je široký a bude velkým úkolem nově jeho texty zreflektovat, zanalyzovat a zakomponovat do současných teorií jako něco nikoli uzavřeného. Jeho chápání divadla jako znakového systému, který bude vždy sabotován tělesností, narušován přítomností originálu, jako sémiotický systém, který neumožňuje rezignovat na fenomenologickou podstatu, je relevatním přínosem k současným performance studies.
Ještě podstatnější přínos však leží jinde. Propojení teorie s praxí se stalo v mnohých případech klišovitou formulkou pro získávání grantů, akreditací či doporučení, zejména na akademické půdě. Při přednáškách Jana Císaře, při čtení jeho textů a především při osobních hovorech s ním jste nikdy neměli pocit do sebe zapouzdřených myšlenkových smyček nebo vyprázdněných terminologických floskulí. Naopak – jeho postřehy vyzývaly k uplatnění na jevišti, jeho slova měla scénickou kvalitu, jeho mentální pochody nesly performativní rysy. Císařova kniha Člověk v situaci pro mě byla stěžejním pilířem při studiu na DAMU. Iniciovala vznik inscenace Drama v kostce ve Studiu Ypsilon, kde je zcela záhadně stále na repertoáru. Po její premiéře mi profesor Císař v rychlosti popsal klady a potom se daleko déle zdržel u pro něj problematických míst. A tím se dostávám k pro mě nejpodstatnějšímu veřejnému výstupu z mnoha aktivit profesora Císaře.
Filmový publicista Jan Foll (7. 3. 1951 – 13. 4. 2021). Foto archiv
Smutnou zprávu o jeho úmrtí jsem se dozvěděl několik hodin po jiné smutné zprávě. O úmrtí filmového publicisty Jana Folla. V jeden den tak pro mne odešly dvě výrazné osobnosti umělecké kritiky. Oba byli v mnohém odlišní, ale oba spojoval osobitý přístup ke kritickému psaní o divadle a filmu, a to nejen v Divadelních novinách. Nemyslím pouze erudicí, schopností dekódovat metaforické roviny, odhalovat skryté významy, kombinovat vrstvy, upozorňovat na klíčové detaily, kontextualizovat použité prostředky v rámci žánru i tvorby konkrétního tvůrce, osobně kreativně domýšlet možné plány a interpretace. Zásadní bylo jejich pojímání kritického psaní jako permanentního dialogu, který u obou vyhřezával v osobní hovory s tvůrci, které zase zpětně ovlivňovaly jejich přemýšlení a psaní. Jejich soudy byly z podstaty dialogické, nepramenily z nutnosti vymezovat se či demonstrovat vlastní výlučnost, nýbrž právě naopak – zajímalo je vlastně všechno. Díla, která primárně nespadala do jejich „šálku čaje“ je jakýmsi vnitřním iritováním dovedla často k úvahám hlubším než díla primárně konvenující jejich estetickému vkusu. Chápali umění jako záležitost komunikace, kde obě strany mají vliv na výsledný zážitek. Spojovalo je nepředsudečné a nepředpojaté vnímání. Oba byli schopni vyargumentovat negativní přijetí díla, nikdy však nedehonestovali ani neironizovali autora díla. Ve svých soudech byli nekompromisní a zároveň empatičtí. Jejich psaná kritika nikdy nebyla konečným verdiktem, nýbrž vyzývala k další diskusi, otevírala prostor pro další pole významů. Spojovala je rozkoš z přemýšlení a psaní o divadle a filmu.
14. duben 2021 byl smutný den.
Jiří Havelka, divadelní režisér, dramatik, herec, pedagog, jedna z kmenových autorských osobností divadla Vosto5
///
Máte-li zájem připojit se k tomuto cyklu vzpomínek a ohlédnutí za profesorem Janem Císařem, pište a posílejte své příspěvky na adresu redakce: redakce@divadelni-noviny.
…
Více na i-DN:
…
Komentáře k článku: Sbohem, pane profesore! (No. 9)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
