Plzeňská cesta za komedií
Socialistickou nostalgii na bulharský způsob a další z řady lechtivých konverzaček Antonína Procházky nabídly dvě světové komediální premiéry, které uvedlo Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni na jevišti Nového divadla.
Antonín Procházka jako režisér Jiří a Štěpánka Křesťanová jako prostitutka Simona FOTO PAVEL KŘIVÁNEK
Estrádní scénky ze socialismu
Na samém začátku Sboristů, které napsali Nikolaj Penev a Dimitar Sabov, optimisticky hřmí sálem Pusť vsegda budět solnce. Rudě „ošátkovaní“ herci coby pionýrský šik pochodují hledištěm na scénu a publikum hned spontánně tleská do rytmu. Připomínka „totáče“ kupodivu diváky rozjaří. Bulharská komedie se odehrává v osmdesátých letech. Děj zahrnuje školní historku o vyslání dětí na folklorní festival do Československa, patálie rodinky Prokopiovy s režimem nebo výjevy ze stranického výboru. Je zvláštní, jak se osmdesátá léta scvrkla do úsměvných výstupů s písničkami a směšnými tanci, trochou neohrabaného sexu a vpádů školníka, který za sebou tahá stále obskurnější modely lunochodu (sovětská lunární sonda – pozn. pro nepamětníky), jimiž se chce zavděčit bratrské návštěvě ze SSSR. Proč vlastně tenhle idealizovaný obrázek ze socialistického Bulharska tahat dneska na jeviště v Česku?
Za hru Sboristé dostali její autoři hlavní cenu na Mezinárodním festivalu Nové bulharské drama 2014. V Plzni toto veseloherně-satirické retro uvádějí v rámci programu Evropské hlavní město kultury. Nikolaj Penev, který je i režisérem plzeňské inscenace, vystudoval pražskou DAMU. Je to laskavý pokus o pohled na mé vlastní dětství, říká čerstvý čtyřicátník v programu. Jinde vzpomíná, jak coby kluk sledoval československé filmy a televizní seriály. Situace viděné (i když ne zcela důsledně) pohledem autobiografického dětského hrdiny připomenou text Ireny Douskové Hrdý Budžes nebo Vieweghovu prvotinu Báječná léta pod psa. Pamětníci si ale při sledování Sboristů možná vzpomenou i na „absurdní“ komedie z doby už znaveného socialismu (třeba Jílkovu hru Silvestr), ty si podobně bezzubě dělaly legraci z reality pokřivené komunistickou ideologií ve stylu estrádních scének. Jenže ty ve Sboristech často nemají ani pointu.
Inscenátoři zobrazované době přizpůsobili i estetiku. Scéna Milana Davida sestává z realisticky pojaté kuchyně zanesené harampádím otce Prokopiho, kutila a alkoholika, venkovské školní třídy, kde ze všeho nejvíc zaujme motiv kostlivců (mají snad symbolický význam?), a kanceláře stranického výboru vyšperkované komunistickými fetiši – vše standardně na točně. I herectví svědčí o tom, že československá televizní a filmová produkce osmdesátých let zanechala v režisérovi hluboký dojem. Bez ironie: je to zřejmě pokus obydlet scénu bizarními hrabalovskými figurkami, poeticky se vyrovnat s komunistickou minulostí a přitom pobavit publikum. I když na druhé repríze bylo hlediště poloprázdné, diváci reagovali vstřícně.
Pavel Pavlovský jako alkoholik a vynálezce Prokopi FOTO MONIKA PETRUŠKOVÁ
Komedie o postelích
O nějaký týden později nabídl plzeňský Molière Antonín Procházka svému domácímu publiku další ze svých konverzaček nazvanou Jednotka intenzivní lásky. Opět „tři v jednom“: je autorem textu, režisérem i představitelem jedné z hlavních rolí. Na JIP neboli jednotce intenzivní péče leží vedle sebe divadelní režisér a silniční prostitutka. On jel zkoušet Naše furianty do vídeňského Burgtheateru, ona si ho stopla a chtěla při jízdě učinit šťastným. Vyvrcholil, ale nezvládl řízení. Jejich duše teď spolu konverzují a pozorují svět, nemocniční personál i své blízké z jiné perspektivy – demaskují se vztahy, vyjasňují stará zklamání…
Procházka opět velmi šťastně zvolil výchozí situaci tak, aby mu umožnila krkolomné zápletky a doslova smršť vtipných, pikantních, ironických i sebeironických situací a replik. Pro plzeňské publikum jsou jeho hry o to zábavnější, že postavy píše na tělo tamním hercům a v podtextech odkazuje na jejich vztahy, životy či herecké stereotypy. Nešetří ani sebe. Tentokrát hraje režiséra, jeho současná partnerka Štěpánka Křesťanová prostitutku Simonu, do které se nakonec akurátní divadelní umělec zamiluje, a Procházkova bývalá žena Zorka Kostková hraje Simoninu matku… Krásně a s nadhledem uplatnila své herecké finesy v roli režisérovy manželky plzeňská star Monika Švábová. Vlastně je to taková „domácí inscenace“. Kdyby měl Antonín Procházka svoji hereckou společnost nebo divadlo po vzoru Hrušínského či Heřmánka a uvedl by v něm Jednotku intenzivní lásky, dalo by se jí máloco vytknout. Nároky na herecky a divácky vděčný bulvár hra i inscenace splňují dokonale.
Procházka při režijním hostování na muzikálových scénách získal zručnost, ve svém žánru suverénně aranžuje i pointuje, ale marná sláva – inscenace odehrávající se s výjimkou jednoho výstupu prakticky na forbíně ze všeho nejvíc připomíná zájezdovku o třech nemocničních a jedné manželské posteli a nějakém tom paravánu.
Plzeňské publikum je s novými kusy asi spokojené. O tom, že obě světové premiéry lokálních komedií udělají díru do světa, lze ovšem pochybovat.
Divadlo J. K. Tyla, Plzeň – Nikolaj Penev a Dimitar Sabov: Sboristé. Režie Nikolaj Penev, dramaturgie Klára Špičková, scéna Milan David, kostýmy Aleš Valášek, hudba Georgi Georgiev, choreografie Nikolaj Penev. Premiéra 7. února 2015 v Novém divadle. (Psáno z reprízy 18. února 2015.)
Divadlo J. K. Tyla, Plzeň – Antonín Procházka: Jednotka intenzivní lásky. Režie Antonín Procházka, dramaturgie Marie Caltová, scéna Aleš Valášek, kostýmy Šárka Hejnová. Premiéra 21. února 2015 v Novém divadle.
Komentáře k článku: Plzeňská cesta za komedií
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
